pátek 21. července 2017

VYROVNANOST

 Jen máloco má větší cenu než pokoj v duši, vnitřní klid a vědomí, že s vaším světem je vše v pořádku. Každý z nás má příležitost dosáhnout nebe zde na zemi, pokud si dáme tu práci a budeme hledat vnitřní zklidnění, které nám dovolí sjednotit se sami se sebou a poznat Boha.

"Žádné dobro se nemůže zrodit bez trochy úsilí."

Odpuštění je cosi zcela mimořádného. Vytváří v našem srdci prostor pro pokoj  a vyrovnanost a s tím, jak se v něm šíří mír, se nám daří stále méně opakovat staré chyby.

Učte se být o samotě. Abyste dokázali opustit svou vnitřní "temnotu", naučili se odpouštět sami sobě i druhým lidem a nalezli ve svém srdci vyrovnanost, musíte si najít způsob, jak ve svém dost rušném životě vytvářet čas, prostor a klid.

Schopnost pravidelně se ztišit a být o samotě je tím nejdůležitějším krokem vedoucím k vnitřnímu pokoji a vyrovnanosti.

Spojte se s Bohem. Tento čas zklidnění vám může sloužit také jako příležitost k úvahám o síle božství, jako úchvatná možnost otevřít své srdce Bohu, i když pro vás třeba dosud zůstává neznámý či nepoznaný. Každý z nás, kdo hledá moudrost a vnitřní vyrovnanost, totiž musí "přestat a uznat, kdo je Bůh". Člověk, jenž uspořádá své nitro, začne vyplňovat "prázdný prostor" v srdci, který patří Bohu.

Dovolíme-li Bohu, aby v nás působil, a svěříme-li svůj život do jeho rukou, pak naše srdce ve ztišení a zklidnění, v němž Boha může poznávat, nalezne vyrovnanost.

Vyrovnanost srdce se ani v krizových obdobích neprojevuje v tom, co říkáme, ale v tom, kým jsme a jak se zachováme.

Ať už moudrost vyrovnanosti uskutečňujeme sami, nebo ve společenství,
její nejpodivuhodnější a nejlepší vlastností je to, že se v ní můžete stále zlepšovat.




(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond)

1 komentář:

Macík řekl(a)...

Cestu k Bohu jsem našla ve chvíli beznaděje a trápení....
a jsem šťastná, že Bůh má řešení pro vše. Stačilo otevřít srdce a přiznat si, že si sama nevím rady.
Tehdy jsem vyslovila větu: "Bože, jestli existuješ, prosím zachraň ji". Bylo mi 21 let, pod srdcem jsem nosila čtyřměsíční miminko a v nemocnici operovali moji maminku a lékaři byli velmi skeptičtí. Připravovali mě na nejhorší. Naděje minimální.... Dva dny jsem proplakala, chodila jako tělo bez Duše, měla strach o maminku i miminko. Tehdy mě kamarád odvezl na Jestěd, na mįsto kde jsem zůstala sama a měla nádherný výhled i čas změnit svůj pohled na svět.
Poodešel a nechal ně samotnou...
To byla ta chvíle, kdy jsem nechápala, proč se najednou nebojím. Naopak jsem se uklidnila. Ocitla jsem se v Boží náruči a prožila pokoj v srdci, který se nedá ani popsat. Od té doby věřím, že existuje.