DUŠE & MYSL

Přátelé

Jistě jste si všimli, že se na svém blogu snažím na vás působit pozitivními příspěvky a učit vás měnit úhly pohledu na život z těch „ošklivých, smutných či negativních“ na ty "pěkné a pocitově příjemné", a tím měnit svůj život k lepšímu. Používám k tomu různé povzbudivé citáty, krásné fotografie, nebo kladně motivující články. To ale neznamená, že bychom měli být vždy šťastní a veselí, a že je něco špatného na tom, když jsme zrovna smutní, rozzlobení, nebo jinak negativně naladění. Jde o to, abychom si tyto svoje pocity a emoce uvědomili, přijali je a nenechali se jimi ovládnout. Žijeme v dualitním světě, kde všechno má svojí kladnou i zápornou stránku, a také jak se v Bibli v knize Kazatele píše - i svůj čas: 

"Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas:

Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat;

je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat;

je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat;

je čas kameny rozhazovat i čas kameny sbírat,

čas objímat i čas objímání zanechat;

je čas hledat i čas ztrácet, čas opatrovat i čas odhazovat;

je čas roztrhávat i čas sešívat, čas mlčet i čas mluvit;

je čas milovat i čas nenávidět, čas boje i čas pokoje".

 

Tak jako se střídá den a noc, střídají se i naše pocity a emoce. Smutek s radostí, láska s nenávistí, vděčnost s nevděčností. Všechno v nás je obsažené ve dvou polaritách. Přijetím těchto dvou polarit v nás se stáváme celistvými. Švýcarský lékař a psychoterapeut, zakladatel analytické psychologie Carl Gustav Jung říká: „Raději budu celistvý, než dobrý“. Když se člověk stane ničím a nikým, ani dobrým, ani zlým, stává se vším.

„Člověk se nestane osvíceným jen proto, že si představuje obraz světla," říká Jung, „ale tím, že přiměje tmu k vědomí." Naše stíny existují proto, aby nás učily, aby nás vedly a poskytovaly nám požehnání našich celistvých osobností. Jsou to pro nás zdroje k odhalení a prozkoumání. Pocity, které potlačujeme, se pokoušejí do nás začlenit. Jsou škodlivé, jen když jsou potlačované: pak se vynoří při té nejméně vhodné příležitosti. Až uvítáte svůj stín, nebudete už muset žít ve strachu. Kouzlo změny života je v přijetí sebe sama - zcela. Milovat sám sebe se všemi svými vlastnostmi. Neodmítat žádnou. Žádná není lepší ani horší. Jsou takové, jaké jsou.

Když si toto uvědomíme, tak nám přestane záležet na tom, jaké pocity zrovna prožíváme. Bude nám to jedno. Budeme vědět, že je kdykoliv můžeme změnit, budeme-li chtít. Stát jakoby mimo ně a nenechat se jimi ovládnout. Zachovat si svůj vnitřní klid. Tyto pocity můžeme měnit změnou úhlu pohledu na skutečnost, která tento konkrétní pocit v nás vyvolává. Proto se tento blog jmenuje „O úhlech pohledu“ a zároveň je toto i jeho posláním.

Jako příklad k tomuto co říkám vám uvedu úryvek z knihy: O smrti a znovuzrození - Lama Ole Nydahl:

Velkého dosažitele Marpy (1012-1097), který přinesl do Tibetu linii Kagjü, se po smrti jeho syna Darmy Dodeho jeden žák zeptal: "Jak se cítíš?" Marpa odpověděl: "Mizerně." Muž byl na rozpacích. Zeptal se: "Mizerně?" Ale Marpa se zasmál. Řekl: "Ano, ale s jedním rozdílem, a tím rozdílem je, že ta mizérie je dobrovolná. Někdy, abych zjistil, jak chutná svět, vyjdu ven, ale zůstávám pánem situace. V každém okamžiku se mohu zase vrátit dovnitř. Je smysluplné pohybovat se v rámci protikladů. Zůstanete tak živí." Marpa pak ještě dodal:

"Někdy vejdu do zármutku, ale zármutek není nic, co by se mi dělo. Vidím ho a jsem jím nedotčen."

"Každý smutek vzniká jenom na základě připoutanosti."

Představte si sebe (vaši duši) jako rodiče a že máte dítě. Budeme mu říkat vnitřní dítě. Tím dítětem je vaše ego – osobnost, která bydlí ve vašem těle a vyjadřuje se prostřednictvím vaší mysli a myšlenek. Moje vnitřní dítě se jmenuje Monika. Vyvinula se během mého současného života. Její charakter a současnou podobu utvořila její rodina, společnost, prožité životní zkušenosti a celkově prostředí, ve kterém vyrostla.

Duše, jak ji vnímám já, je mojí věčnou podstatou v tomto mém těle, mostem mezi Duchem a tělem. Věčností - uprostřed smrtelnosti. Emoce otvírají bránu k duši - radost, smutek, bolest, zloba, pokora, vděčnost, dojetí, láska. Duše k nám mluví přes pocity těla. Každá duše má svůj záměr a cíl. Dobré pocity znamenají, že je duše spokojená a já konám v souladu s ní. Špatné pocity vyjadřují její nespokojenost a nesoulad s tělem. Upozorňují nás, že jednáme proti jejímu záměru a cíli. 

Mnohdy jsou naše životní zkušenosti nepříznivé a naše vnitřní dítě může být zraněné, může prožívat bolest, ublížení, nepřijetí, nedostatek lásky a jiné negativní emoce a pocity. Má také svoje potřeby. Tak jako naše fyzické děti, o které s láskou pečujeme. Mluvte se svým vnitřním dítětem a ptejte se ho, co potřebuje. Přijímejte ho takové, jaké právě je i s jeho chybami. Naslouchejte mu, netrestejte ho, když má špatnou náladu, je vzteklé, nebo má strach. Vlastní děti také netrestáte a neodmítáte, když mají nějaké potřeby. Například když je dítě ospalé, vzteká se a je plačtivé. Budete ho snad za to trestat? Ne. Naplníte jeho potřebu, utěšíte ho a dáte spát. 

Ráda hovořím se svým vnitřním dítětem. Jsou s mojí duší přátelé. Dobří spojenci na tomto světě. Když cítím, že prožívá smutek, zeptám se jí, zda ji mohu nějak potěšit? Někdy ano, někdy ne, tak ji nechám prožít si svůj smutek. Raduji se z její radosti. Když je nespokojená, hledám, co by ji uspokojilo.

Ale tak jako je rodič nadřazen svému dítěti, tak je duše nadřazená našemu vnitřnímu dítěti. V praxi to znamená, že se nenechám ovlivnit svými myšlenkami. Mám je pod kontrolou. Když vidím, že mi nepřinášejí nic dobrého, tak je odmítnu.

Naše vnitřní dítě je jako vlnka na moři a duše jako oceán. Každé moře se někdy rozbouří. Tím, že přijímáme životní situace takové, jaké jsou, přestáváme být vlnkou na moři, a stáváme se oceánem. Pak se v nás může rozlít hluboký vnitřní klid a mír, přestože jsme zrovna zmítáni bouří. Smiřujeme se s během života, s jeho projevy ve všech jeho podobách a odevzdáváme svoji duši Bohu. 

Tímto se staneme svobodnými a mistry našich životů.

S láskou

Monika Serafina Adamcová

PROSBA O VŠEDNÍ DEN

 A. de Saint-Exupéry

Neprosím o zázrak, Pane, ale o sílu pro všední život.

Nauč mě umění malých kroků. 

Učiň mě hledajícím a nalézajícím, 

učiň mě sebejistým v pravý čas. Obdař mě jemnocitem, 

abych dokázal odlišit prvořadé od druhořadého. 

Prosím o disciplínu, abych jen tak neproklouzl životem 

a rozumně si rozdělil své dny, 

abych neprospal záblesky světla a vrcholy 

a abych aspoň tu a tam našel čas na umělecký zážitek. 

Dovol mi přesvědčit se o tom, 

že snít o minulosti či budoucnosti mi nepomůže. 

Pomoz mi co nejlépe zvládnout to, co je nejbližší, 

pomoz mi pokládat právě prožívanou hodinu 

za nejdůležitější. Chraň mě před naivní vírou, 

že v životě musí jít všechno hladce. 

Daruj mi střízlivé poznání, že těžkosti, porážky, 

neúspěchy a zklamání jsou přirozenou součástí života, 

že díky jim rosteme a dozráváme. 

Připomínej mi, že srdce se často staví proti rozumu. 

Pošli mi v pravou chvíli někoho, 

kdo má odvahu říci mi pravdu s láskou. 

Vím, že mnoho problémů se řeší neděláním. 

Dej, abych dokázal čekat. 

Ať vždycky nechám Tebe i ostatní dohovořit. 

To nejdůležitější si člověk neříká sám, 

to nejdůležitější mu bývá řečeno. 

Ty víš, jak velmi potřebujeme přátelství. 

Dej, abych dorostl této nejkrásnější, nejtěžší, 

nejriskantnější a nejněžnější záležitosti života. 

Vnukni mi pravou chvíli a pravé místo, 

kde mohu zanechat balíček dobra, slovy či beze slov. 

Chraň mě před strachem, že bych mohl promarnit 

svůj život. Nedávej mi to, co si přeji, ale to, co potřebuji. 

Nauč mě umění malých kroků.

DUCHOVNÍ PODSTATA FYZICKÉHO TĚLA

Na fyzické tělo

můžeme nahlížet jako na šaty, které jednou svlékneme a ponecháme na zemi.

Náš duch projde branou smrti bez nich.

Duch, který překročí osudový práh, neumírá,

zůstává si vědom sám sebe a je připraven na nový druh bytí.

ROZHOVORY S DUŠÍ

•  Najděte cestu k úplnému vyléčení
•  Rozpoznejte svou životní cestu
•  Získejte řešení současných problémů
•  Určete příčiny svých obtíží, které pramení z minulosti  

Co je smyslem života? - "Duchovní rozvoj." 

 O znovuzrození a reinkarnační terapii

Pojem reinkarnace (převtělení) znamená, že duše se po fyzické smrti nějaké bytosti znovu manifestuje v jiném těle. Tento proces se nazývá také převtělování nebo zvovuzrození. Ronald Zürrer definuje tento pojem takto: "Reinkarnace je neustálé putování duše společně s jejím jemnohmotným tělem z jednoho hrubohmotného těla do druhého podle její individuální karmy."

Síly a podněty, které nás prostřednictvím našeho jednání, myšlenek a slov činí těmi, kdo jsme, to, co nás vytváří, se nazývá karma (doslova "čin"). Energie každé myšlenky, každého skutku člověka se tak vrací k němu jakožto k původci. Z toho jasně vyplývá zodpovědnost, kterou neseme za svůj život. Karma je docela jednoduše výsledkem našeho myšlení a konání. To je nezvratný zákon, který platí pro všechny lidi. Karma je princip nevyhnutelných následků příčiny a důsledku.

Energetický účinek myšlenky, slova nebo skutku se k člověku, který je původcem nějaké události, vždy vrátí a jeho důsledky se nemusí projevit pouze v jeho současném životě, ale také jako vyrovnání v některém ze životů pozdějších.

Za každou "ranou osudu" se tedy skrývá nějaké původní vlastní rozhodnutí z minulosti, které jsme sami učinili a uskutečnili. To, na co dnes myslíme a co se rozhodneme vyslovit nebo udělat, k nám dříve či později přitáhne karmické důsledky.

Podle toho má očividně smysl zaměřit se na svůj současný životní úkol, což znamená, že člověk se na něj nejprve musí zeptat sám sebe, vycítit ho ve svém nitru. Když se pak pokouší zacházet se svými myšlenkami, slovy a činy uvědoměle, je už na nejlepší cestě k tomu, aby vedl dobrý a uvědomělý život.

Jak rozpoznat životní úkol a najít pomoc

Smysl má vést naplněný život.
Smysl má postarat se o sebe.
Smysl má vzít na sebe zodpovědnost.
Smysl má převzít duchovní dědictví.
Smysl má uzdravit se.
Smysl má vykonávat své povolání.
Smysl má získat různé zkušenosti.
Smysl má dávat lásku a být k dispozici druhým.

Který z těchto výroků je určující a zároveň rozhodující pro mě a můj život? Ve slovech Matoušova evangelia 5:48 "Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec". Naše jediné určení je být dokonalí..., vytvořit ze života mistrovské dílo v tom smyslu, že pomáháme získat zdraví, blahobyt, štěstí a harmonii pro nás všechny a cítit se za to všechno odpovědní.

Prožitek rozšířeného vědomí

Tělo, duch a duše tvoří v člověku jednotu. Každá změna v některé z těchto oblastí vyvolává následky na obou dalších rovinách. Duše má při tom zvláštní význam, protože v protikladu k pomíjivým součástem, jako je tělo a duch, není smrtelná, ale je věčná. Duše je nadřazená hmotě. Je to nehmotná energie, která nikdy nezanikne, je nezničitelná a nepomíjivá. Tato energie se nazývá vědomí; prolíná celým tělem, působí ve všech buňkách, a navíc - vzhledem k tomu, že celý vesmír kmitá - nás spojuje s vědomím všech ostatních živých bytostí.

Každý nový kontakt s nějakou věcí - ať už tělesný, nebo duchovní - vždy vyžaduje předchozí podnět duše a vede k vývoji, změně vědomí a někdy také k jeho rozšíření. V těle každého jedince je tedy duše životodárným zdrojem a tělo i duch slouží takříkajíc jako "pole působnosti". Duchovní růst je nikdy nekončící činnost.

Z knihy: Rozhovory s duší - Heike Gadeová

TICHO

Ticho je chrám duše. Naše duše spí a kolem ní se rozprostírá úžasné voňavé ticho. Ticho je chrám vesmíru, kde občas spadne kapka do vod zapomnění a čistoty. Každá kapka, která spadne z ticha, odplaví nějakou starost, nějaký blok nebo bolest, pak už na tu situaci nemusíme myslet. Nemusíme se bát, že se vrátí. Ticho je hojivý fáč na vše, obalí naši bolavou duši a v tichu nastalém vynoří se myšlenky – řešení situací, na které čekáme. Nořme se do ticha chrámu své duše a naslouchejme, co nám naše duše poví, ona nám poví to, nač čekáme, dám nám odpovědi na naše otázky, které máme. Ona nám poví, že neexistuje prostor, čas ani hmota, že jsem jen já a moje pravé já – moje duše, která s námi putuje po staletí, která nás vede, ochraňuje, která probouzí naši intuici, naši radost, naše emoce a pocity zde a zemi. Vracejme se ke své duši, hledejme a naslouchejme všemu, co nás chce naučit a věřme jí a hlavně dopřejme jí ticho, které je součástí všech vesmírů, všech bytostí. Prostřednictvím ticha dojde vše k uzdravení. I planeta Země se jednou úplně uzdraví prostřednictvím ticha. Jen v tichu zaslechneme vše, co k nám hovoří. Jen v tichu můžeme pomáhat všemu živému i neživému na planetě Zemi. Milujme ticho a vyhledávejme ho co nejčastěji. Ticho je dar Boží lásky a prozřetelnosti, tak ho využívejme ku prospěchu svému i všech bytostí na planetě Zemi i ve vesmíru.

Ztišme své nitro, ztišme svůj dech a napojme se na ticho vesmíru. Budou se dít zázraky. Zázraky v nás i kolem nás. Ticho se zhmotní a přivede nás na myšlenky nevídané a prospěšné všem.

Ticho je dar.

Ticho je chrám duše. Naše duše spí a kolem ní se rozprostírá úžasné voňavé ticho. Ticho je chrám vesmíru, kde občas spadne kapka do vod zapomnění a čistoty. Každá kapka, která spadne z ticha, odplaví nějakou starost, nějaký blok nebo bolest, pak už na tu situaci nemusíme myslet. Nemusíme se bát, že se vrátí. Ticho je hojivý fáč na vše, obalí naši bolavou duši a v tichu nastalém vynoří se myšlenky – řešení situací, na které čekáme. Nořme se do ticha chrámu své duše a naslouchejme, co nám naše duše poví, ona nám poví to, nač čekáme, dám nám  odpovědi na naše otázky, které máme. Ona nám poví, že neexistuje prostor, čas ani hmota, že jsem jen já a moje pravé já – moje duše, která s námi putuje po staletí, která nás vede, ochraňuje, která probouzí naši intuici, naši radost, naše emoce a pocity zde a zemi. Vracejme se ke své duši, hledejme a  naslouchejme všemu, co nás chce naučit a věřme jí a hlavně dopřejme jí ticho, které je součástí všech vesmírů, všech bytostí. Prostřednictvím ticha dojde vše k uzdravení. I planeta Země se jednou úplně uzdraví prostřednictvím ticha. Jen v tichu zaslechneme vše, co k nám hovoří. Jen v tichu můžeme pomáhat všemu živému i neživému na planetě Zemi. Milujme ticho a vyhledávejme ho co nejčastěji.  Ticho je dar Boží lásky a prozřetelnosti, tak ho využívejme ku prospěchu svému i všech bytostí na planetě Zemi i ve vesmíru.
Ztišme své nitro, ztišme svůj dech a napojme se na ticho vesmíru. Budou se dít zázraky.  Zázraky v nás i kolem nás. Ticho se zhmotní a přivede nás na myšlenky nevídané a prospěšné všem.
Ticho je dar.


Více zde: https://vedomicestylasky.webnode.cz/news/ticho/

REALITA SVĚTA

Je náš svět opravdu skutečný? Co když existují ještě další světy, které jsou našemu zraku skryté?

Jistě si také občas pokládáte otázku, zda je svět, který vnímáme našimi smysly, skutečný a zda třeba neexistují ještě nějaké další světy? Co kdyby existoval i jiný svět, který sice nedokážeme vidět očima našeho těla, ale můžeme ho vnímat „očima“ naší duše?

Na tuto otázku budeme jen těžko hledat odpověď z pohledu rozumu. Můžeme ale nalézt odpověď, pokud se podíváme pohledem naší duše:

*****

„Neexistuje jediný „pravý svět“. To je jen iluze, která ti má pomoci zažívat zkušenosti, které tvá duše potřebuje, aby si znovu uvědomila sama sebe.

A právě duše je tím, kdo vytváří tuto iluzi světa, který považuješ za svůj skutečný svět. Protože v tomto světě prožíváš silné emotivní prožitky, jsi k němu i silně připoutána a jen s velkými obtížemi se od něj dokážeš odpoutat. Ale pokud se ti podaří zahlédnout nový, jiný svět, musíš si uvědomit, že i tento svět může být stejnou iluzí, jako ten předchozí, ze kterého ses právě odpoutala.“

*****

Jak tedy poznám, který svět je ten skutečný, když existuje tolik iluzorních světů?

„Pokud žiješ ve světě hmoty, poznáš to jen velmi těžko. Pokud se totiž cítíš součástí světa hmoty, nedokážeš svět duše zahlédnout. K poznání světa duše bys ses musela zcela oprostit od jakéhokoli vnímání skrze hmotu. A protože je tvé tělo hmotné, tvé smysly dokáží vnímat pouze hmotný svět.

Pokud tedy chceš vnímat jiné světy, musíš si v každém okamžiku uvědomovat, kdo je ten, kdo pozoruje. Je to tělo, nebo něco mimo něj?

Chápeš ten rozdíl? Skrze smysly těla nemusíš vnímat jen jeden svět. Protože duše je tím, kdo vytváří a oživuje hmotu, může pro tvé smysly stvořit jakýkoli svět hmoty. Může vytvořit tisíce různých světů. Ale všechny tyto světy jsou jen iluzí.

Tvá duše je tím, kdo oživuje hmotu. To ona vytváří tento svět. Dělá to proto, že chce a potřebuje tvořit. To je její přirozenost. Duše tedy tvoří.

ALE KDO SI TO, CO DUŠE VYTVOŘILA, UVĚDOMUJE?

Je to JÁ.

JÁ je ta část duše, která je schopna zakoušet to, co bylo stvořeno. A protože duše v sobě má nekonečné množství možností, jsou to právě jednotlivé zážitky, které tvoří děj a tím i čas. Uvědom si, že čas jako takový ve skutečnosti není. To jen zážitky, které si mysl postupně uvědomuje, vytváří prožitek existence času.

A tak je to se vším. Celý tento svět je iluze. Za vším stojí duše, která předkládá mysli jednotlivé prožitky a mysl je prožívá jako skutečné.“

*****

Otázkou je, zda si může mysl volit, jaké prožitky bude prožívat. Kdo určuje, jaký život bude prožívat?

„To je složité – mysl je zrcadlem, které odráží to, co vytvořila duše. Ale duše je bezčasová a události, které promítá jsou neuspořádané. To mysl musí z mnoha odlesků duše zvolit ty, které bude prožívat a považovat za skutečné.

Je to jako kdybys byla ve velké budově, kde je nespočet promítacích místností. V každé je promítán film, který má jiný děj – jeden je o štěstí, druhý o radosti, další o moudrosti, utrpení či naději.

Ty procházíš mezi těmito sály, nahlížíš do jednotlivých místností a necháš se pohltit dějem, který se uvnitř odehrává. Určitý film tě nezaujme a ty místnost opustíš. Nějaký jiný ale zcela ovládne tvou mysl a ty prožíváš děj filmu, jako by to byla skutečnost.

Někde vzdáleně cítíš, že je to jen film a ty jsi jeho pozorovatel, ale často je děj tak strhující, že tě zcela pohltí a ty se stáváš jeho součástí. Zapomeneš, že jsi divák a staneš se částí promítaného filmu. A takto můžeš prožít velmi dlouhou dobu. Prožíváš mnoho životů, aniž by sis uvědomila, že jsi stále divákem.

A pak najednou procitneš a vzpomeneš si, kdo vlastně jsi. Často se to stává, když je děj filmu velmi intenzivní a tvá mysl odmítá dál zažívat takto silný prožitek. Pak tvou myslí probleskne myšlenka na tvou pravou identitu. Někdy je to jen slabý záblesk, vzpomínka, kterou děj zase přehluší a ty dál prožíváš to, co se odehrává ve filmu.

Někdy je ale uvědomění jasnější a ty si vzpomeneš, kým skutečně jsi. V takových okamžicích často nastává konec sledovaného filmu. Je to rychlý sled událostí, které mysl vyhodnotí jako konec existence těla – smrt.

Tato vzpomínka na skutečnost však trvá většinou jen velmi krátce a mysl znovu pokračuje v tom, co je jí vlastní – sledování dějů, které vysílá duše. Protože byla posloupnost jednoho filmu přerušena, zvolí mysl jiný a začne ho znovu vnímat jako skutečnost – nastává nový život s novým tělem.“

http://carokrasna-duse.cz/archiv/927

CESTA DUŠE

Proč je tak obtížné jít cestou, kterou nám ukazuje naše duše?

 

Během našeho života procházíme velkými změnami, i když si to někdy ani nemusíme uvědomovat. Někdy ale tyto změny přicházejí naráz a my pak cítíme, že to, co bylo pro nás včera běžné, již dnes nedokážeme snášet. Pak můžeme být vzteklí, vystrašení či nespokojení. Víme, že musíme něco změnit, ale netušíme co. Procházíme obdobím hledání. Je naprosto normální, že každý během života zkouší různé směry, kterými by se mohl ubírat. A jestli jsme někdy potkali bytost, se kterou jste měli podobnou cestu, je naprosto v pořádku, že časem se naše cesty rozejdou. Neznamená to ale, že bychom se museli rozejít i my. Pokud oba chápeme, že během života procházíme vývojem, můžeme spolu prožít celý život a vzájemně si být oporou. Chce to však notnou dávku tolerance a vzájemné úcty.

Často se ale stává, že se začne měnit jen jeden, zatímco druhý zůstává na své původní cestě, na které jsme se kdysi setkali. Pokud je ten, který se nezměnil, tolerantní a chápe, že se potřeby druhého změnily, můžou spolu oba vyrůst a mnohé pochopit. Velmi často ale trvá na tom, aby druhý zůstal stejný jako předtím. Má totiž strach, že druhý se změní natolik, že si už nebudou rozumět a budou se muset rozejít. Ten, který touží po změně, je tak nucen chovat se a cítit vše stejně jako předtím, i když si velmi často uvědomuje, že to už není v souladu s jeho duší. Pokud si ale není svou novou cestou zcela jistý, má strach se změnit, a tak se snaží své pocity ignorovat.

Protože se ale duše potřebuje neustále vyvíjet a objevovat nové možnosti, začne mu do života posílat rozličná upozornění. Nejdříve jen náznaky, které ho mají jemně upozorňovat na novou cestu, kterou si jeho duše zvolila. Pokud jsou tato upozornění dlouhodobě přehlížena, je duše nucena začít stavět do cesty silnější připomínky, které by měly člověka již přinutit se zamyslet a uvědomit si, že je nelze ignorovat. A tak jestliže jsou ony počáteční připomínky jen občasné vhledy ve formě snu, shlédnutého filmu či zaslechnutého rozhovoru, je další fáze již mnohem výraznější. Můžeme tak zažívat různé lehké nehody, neshody s ostatními či se mohou vyskytnout lehčí zdravotní problémy.

 

Duše doufá, že tyto problémy budeme brát vážně a zamyslíme se nad jejich příčinou. Lidé se však bohužel naučili tyto drobné dysfunkce ignorovat a potlačovat jejich příznaky. Bolí nás hlava? – vezmeme si lék a problém je vyřešen. Je to ale skutečně tak snadné? Bohužel se tím vůbec nic nevyřeší. A pokud nadále přehlížíme volání své duše, je nucena vytvářet pro nás stále silnější podněty. A my jsme tak nejenže ztratili schopnost být šťastní, ale jsme i nemocní, chudí, nemilovaní a celý náš život se nese v duchu strastí a bolesti.

A když naše utrpení překročí únosnou mez, začneme hledat cestu, která by nás z něj vyvedla. Zjistíme, že spousta lidí také prošla tímto obdobím a nabízí cesty, které z podobných problémů pomohli jim. Zajásáme, když uvěříme, že když tato cesta pomohla někomu jinému, musí pomoci i nám. Ale časem zjistíme, že i když přesně dodržujeme instrukce, naše utrpení se zmírnilo jen částečně, nebo vůbec. A tak zkusíme cestu někoho jiného. Ale situace se opakuje. Stále se nám nedaří nalézt ztracené štěstí a naše duše nám posílá stále silnější upozornění.

A pak, jednoho dne, ztratíme chuť hledat cesty ostatních. Přestaneme číst moudré knihy, přestaneme navštěvovat kurzy slibující nám štěstí, zdraví či vnitřní sílu. Zůstaneme jen sami se sebou. Zpočátku je to velmi obtížné, neboť většinu života jsme naslouchali radám druhých a důvěřovali jim více než sami sobě. Teď ale už víme, že tak své ztracené štěstí nenajdeme.

A tak se poprvé v životě učíme být jen sami se sebou, naslouchat své duši a důvěřovat jejím radám. Je to ale nesmírně těžké a my často utíkáme od nás samých a snažíme se dělat cokoli, co nás rozptýlí. Sledujeme filmy, scházíme se s přáteli a uděláme cokoli, jen abychom nezůstali o samotě pouze sami se sebou.

Ale volání naší duše je příliš silné a my ho již nedokážeme ignorovat. A postupně je pro nás stále snadnější pobývat jen se sebou samými a občas se nám při tom podaří pocítit krátký záblesk štěstí. Když vytrváme, je pocit štěstí stále intenzivnější a my časem zjistíme, že se tomuto pocitu nic z tohoto světa nemůže vyrovnat. Dosáhli jsme cíle své cesty, na jehož konci na nás čekala naše duše.

 

Zdroj: http://carokrasna-duse.cz/archiv/338

HOVORY S DUŠÍ II.

  Jakým směrem by se měl ubírat náš život, abychom se konečně cítili šťastní a naplnění?

 

„Víš co přesně znamená nenávidět? Budeš se divit, ale není to touha druhému ublížit a způsobit mu bolest a trápení. Je to touha způsobit utrpení sobě. Lidé, kteří žijí v nenávisti se totiž zlobí sami na sebe. Zlobí se, že nedokáží žít v souladu se svou duší. Jejich nenávist je tak mocná, že skrze ni posuzují  celý svět. Svět je podle nich plný nenávisti, sobectví a boje o ovládnutí druhých. Tito lidé doslova prožívají peklo. A přitom je řešení tak snadné. Protože duše je tím, co oživuje tělo, nelze se jí zbavit.  A i když se o to spousta lidí celý život pokouší, stejně má vždy jejich duše poslední slovo.

Ego si může plánovat život, jaký vyhovuje jeho povaze – to znamená být mocný, bohatý, ovládat druhé, být nadřazený ostatním bytostem…… Chvíli se může zdát, že mu takovýto život i vychází, ale člověk žijící ve světě stvořeném egem nebude nikdy spokojený. Pořád bude mít pocit, že mu něco chybí. A tak jeho život bude neustálou honbou za něčím, co vlastně ani nezná. Nakonec třeba pochopí, že to, co hledal bylo po celou dobu s ním. Jen to přes svůj zakalený zrak neviděl. A pak, možná poprvé v životě, zažije pocit spokojenosti se sebou samým.

Ten, který takové štěstí nemá a správnou cestu nenalezne, může být svou duší přesměrován na správnou cestu i navzdory tomu, že mu v tom jeho ego bude bránit. Když se totiž bytost příliš vzdálí od své duše, převezme duše vládu nad jeho životem a zavede ho směrem, který ve své moudrosti považuje za nejvhodnější pro pochopení problému, se kterým se bytost právě potýká. Je jasné, že proto, aby se takto zastřené vnímání pročistilo, musí většinou člověk zažít velký šok a utrpení, ať už fyzické či psychické.

A tak buď můžeme celý život strávit bojem o to, co vymyslelo naše ego, nebo tohoto boje zanecháme  a necháme se unášet proudem, jaký pro nás připraví naše duše. A můžeme si být jisti, že život řízený duší určitě nebude nudný ani snadný, ale navzdory veškerým překážkám, které nám přijdou do cesty se budeme konečně cítit spokojení – najdeme totiž smysl našeho života.“

 

Zdroj: http://carokrasna-duse.cz/archiv/717

ÚSVIT DUŠE 

Nejdříve musíme vše ztratit …..

 

Byla jedna malá holčička, která milovala svět. Milovala vše bez rozdílu, tak jak dokáží milovat jen děti. Ostatní ji varovali, aby se svou láskou k ostatním příliš nevázala. Ona ale nechápala, jak by ji mohla láska k druhým ublížit.

Plynul čas a její život byl díky lásce, kterou cítila k ostatním, naplněn harmonií a štěstím. Ti, co milovat neuměli ji napadali za její dětinskost a pošetilost. Ona ale viděla jejich pravou tvář. Viděla, jak jsou ve skutečnosti nešťastní. Viděla, že také velmi touží cítit lásku, ale že ji vyhnali ze svého života.

Někteří jí i záviděli, ale protože to nechtěli přiznat, začali se jí vysmívat a napadat ji. Holčička nechápala, proč k ní chovají tolik nenávisti, když ona k nim cítí lásku?

Jak rostla, ostatní na ni stále více tlačili, aby byla stejná jako oni. A tak se její život postupně stával místem, ve kterém přestávalo být pro lásku místo. Holčička v sobě stále uchovávala ten nádherný pocit, který cítíme, když druhé milujeme. Bylo ale stále těžší ho cítit. Obklopena nenávistí, závistí a klamem se její schopnost milovat postupně začala vytrácet.

 

Když dospěla, stala se z ní úspěšná mladá žena. Všichni jí říkali, že když v životě něco dokáže, budou ji ostatní obdivovat a ctít. A ona toužila po tom, aby ji ostatní měli rádi. Toužila po tom tak moc, že se rozhodla podřídit celý svůj život tomu, aby dala druhým důvod ji uznávat a ctít.

Stala se velmi významnou a známou osobností. Lidé k ní vzhlíželi a toužili být jako ona. Ale i když měla mnoho obdivovatelů, nenašel se nikdo, kdo by ji skutečně miloval. Všichni ji pouze obdivovali. Uctívali její osobu, ale vůbec neznali její skutečnou bytost.

Pokud někoho známe jen povrchně, je těžké k němu cítit něco víc než jen obdiv. A tak, když kamkoli přišla a všichni ji znali a toužili s ní strávit nějaký čas, zůstávala celou dobu osamocena. Její bytost byla opuštěná.

Toužila zažít skutečnou lásku a nechápala, proč k ní nemůže najít cestu. Ostatní s ní chtěli být jen pro to, aby měli pocit vlastní důležitosti. Nikomu z nich nešlo o ni.

Pomalu začínala chápat, že směr, kterým se ubírá její život, ji nemůže přivést k setkání se skutečnou láskou. I když dosáhla všeho, co ostatní považovali za vrchol úspěšného života, přece jí chybělo to nejdůležitější – potřebovala cítit, že je milována.

 

Začala pátrat po někom, kdo by ji dokázal dát lásku. Každý, koho považovala za vhodného k tomu, aby ji miloval, se časem změnil. I když zpočátku vypadal, že ji skutečně miluje a ona jeho milovala také, časem se ukázalo, že to bylo jen okouzlení, které je sice nádherné, ale vidíme při něm jen to, co vidět chceme.

Časem zjistila, že během zamilovanosti nevidíme osobu takovou, jaká skutečně je, ale vidíme jen představu, kterou si sami vytvoříme, abychom v sobě mohli vyvolat pocit podobný lásce.

Zamilovanost je velmi příjemná, ale během ní přestáváme vnímat osobu, do které jsme zamilovaní jako samostatnou bytost. Vnímáme ji spíše jako svou ideální druhou polovinu, která s námi dokonale souzní a vidíme pouze ty vlastnosti, které jsou v souladu s naší představou dokonalosti. Během zamilovanosti nemilujeme druhou bytost, milujeme přelud, který vytvořila naše mysl, abychom se alespoň na chvíli cítili šťastní.

Nemůžeme ale žít celý život v přeludu. I žena pochopila, že to není směr, kterým by chtěla jít po zbytek života. Pochopila, že musí najít bytost, která ji bude schopna milovat takovou, jaká ve skutečnosti je. Brzy ale zjistila, že se upnula k nesplnitelnému cíli. Ať hledala jak chtěla, vždy zjistila, že každý má v sobě část, která je neslučitelná s její představou ideální bytosti, hodné její lásky.

Postupně zatrpkla a smířila se s tím, že jí není dáno, prožít skutečnou lásku. Přestala hledat a učila se žít jen sama se sebou. Bylo to těžké období. Nedokázala již sledovat, jak jsou její známí šťastní, jak našli někoho, s kým touží prožít celý život. Aby své utrpení alespoň trochu zmírnila, rozhodla se opustit vše, co ji tak ničilo a připomínalo jí její neschopnost najít spřízněnou bytost. Rozhodla se opustit vše, co dosud vytvořila a začít znovu, úplně od začátku. Neměla tím co ztratit. Opouštěla to, co jí působilo utrpení a nepřineslo nic z toho, po čem skutečně toužila.

Prodala svůj byt v centru města a koupila malou chatu na úpatí vysoké hory. Celý život byla obklopena lidmi a nyní cítila strach, že zde zůstane úplně sama. Věděla ale, že pokud chce nalézt to, po čem celý život touží, musí svůj starý život opustit. Věděla, že pokud to neudělá, bude po zbytek života nešťastná.

A tak v sobě našla odvahu a udělala krok do neznáma …..

 

Stella sedí na židli u jídelního stolu. Cítí klid, ale zároveň i strach. Strach z toho, co udělala. Strach, že se snaží utéct před něčím, co ji stejně dostihne.

Ještě před několika dny byla úspěšnou a známou osobou, která byla celý den obklopena lidmi. Za takový život by dala většina lidí cokoli. Ale ona už ne. Nebyla v něm šťastná. Hledala lásku, ale našla jen samotu. I když byla jen zřídka sama, přesto žila po většinu času v osamění.

Začínala být zoufalá, a tak se rozhodla ze svého života utéct. Doufala, že když změní podmínky, ve kterých dosud žila, změní se i její život.

*****

Teď tedy sedí ve svém novém domově na lidmi zapomenutém místě. „Nevím, jak jsem mohla být tak bláhová a myslet si, že když odejdu od lidí, najdu někoho, kdo by mě dokázal milovat ne pro mé postavení, ale pro to, jaká opravdu jsem,“ honí se jí hlavou myšlenky. Začíná se jí zmocňovat panika. Má, co chtěla. Opustila svět, který ji nedokázal dát to, po čem celý život toužila. Odešla do světa, o kterém doufala, že v něm bude šťastnější. Ale není.

Je stejně zoufalá a opuštěná jako předtím. Hlavou se jí honí myšlenky, které nedokáže zahnat. Vidí sebe sama jako starou, opuštěnou ženu, která celý život hledala něco, co vlastně neexistuje. Do očí se jí derou slzy. „Proč nedokážu být alespoň trochu šťastná?“, šeptá mezi vzlyky.

Její po léta nahromaděný smutek se valí ven a ona pláče. Zpočátku cítí vinu, že už nedokáže ovládnout své emoce tak, jako předtím. Naučila se, že pláč je výrazem slabosti a postupně ztratila schopnost plakat. Vždy, když se ocitla v situaci, kdy by ostatní plakali, ona se tomu postavila a byla silná. Naučila se zatlačit své city tak hluboko, že je přestala vnímat. Ostatní ji za to obdivovali. Říkali, jak je silná a vyrovnaná. Jen ona ale věděla, jak hluboce se mýlí. Nebyla ani silná a už vůbec ne vyrovnaná. Jen nebyla schopná projevit jakýkoli pocit navenek. To ale neznamenalo, že ho necítila uvnitř. A o to bylo horší, se se svými pocity vyrovnat. 

Stella vzhlédne a uplakanýma očima se podívá ven z okna. Vítr si pohrává s listím nedalekého stromu a na hladině jezera se odráží večerní slunce. Je tu klid a mír. Ne však v její mysli. V její mysli zuří ta nejstrašnější bouře. Má pocit, jako by se jí naráz draly na povrch snad všechny vzpomínky, které během svého života nedokázala zpracovat a bezpečně je ukryla na místo, o kterém doufala, že už nikdy neuslyší.

Její vzpomínky si ale teď, skrze dlouho potlačovaný pláč, hledají cestu ven. Ona ví, že se dostala do situace, ze které nemá smysl utíkat. Již nedokáže své pocity skrývat. A ani nechce. Cítí, že nastal čas, aby je konečně nechala jít. Už nemá sílu je ukrývat. Uvědomuje si, že právě tyto pocity, které si celý svůj život tak pečlivě ukládala na bezpečné místo, jí tak ubližovaly.

A najednou jí to dochází. Vždyť přece není vůbec špatné plakat, když jsme smutní a smát se, když cítíme radost. Proč ji ostatní říkali, aby tolik neprojevovala své pocity? S údivem vzhlédne a znovu se podívá z okna. Vždyť právě ti, kteří jí dávali takovéto dobře míněné rady, patřili k lidem, kteří byli nejvíce nešťastní. To oni neuměli milovat. To oni nedokázali projevit své pocity. A ona byla tak bláhová, že si myslela, že když poslechne jejich rady, učiní ji to šťastnou.

Za oknem vše ztichlo. I ptáci přestali zpívat. Slunce zapadá za vzdálenou horu a jeho poslední paprsky se odrážejí od klidné hladiny jezera.

V jejím nitru se rozhostil klid. Už ví, proč nedokázala být šťastná. Už ví, že cesta, kterou si zvolila, je správná. Teď už jen zbývá, naučit se znovu milovat…..

Zdroj: http://carokrasna-duse.cz/archiv/814

KLID V DUŠI

  Najděte opravdový klid v duši se čtyřmi indiánskými zákony spirituality

Ve svém životě se setkáváme s okamžiky, které nám dávají určitý signál, kam směřujeme. Každé setkání, každá radost i každá nemoc je pro nás zrcadlem a zároveň znamením. 

Zákon číslo 1: „Člověk, kterého potkáš, je ten pravý“

To znamená, že nikdo nepřichází do našeho života náhodou. Lidé, kteří nás obklopují, se kterými sdílíme, jsou tady buď proto, aby nás něčemu naučili, nebo aby nás popostrčili dál v situaci, ve které se nacházíme. 

Zákon číslo 2: „To, co se děje, je to jediné, co se mohlo stát“

Nic, ale absolutně nic z toho, co se nám děje, se nemohlo dít jinak. Ani v nejmenším detailu. Jednoduše neexistuje „Kdybych to byl býval udělal jinak, pak by to mohlo dopadnout jinak“. To, co se děje, je jediné, co se mohlo a muselo stát, aby nás tato lekce něco naučila a my se mohli posunout dál. Všechno, každá jednotlivá situace, která v našem životě vyvstane, i když se jí náš rozum i Ego vzpouzí a nechce ji akceptovat.

Zákon číslo 3: „Každý moment, ve kterém něco začíná, je ten správný“

Vše začíná v tom správném okamžiku, ne později, ne příliš brzy. Pokud jsme připraveni vnést do života něco nového, je to ten správný okamžik. 

Zákon číslo 4: „Co má svůj konec, má skončit“

Opravdu je to tak jednoduché. Když v našem životě něco končí, slouží to našemu rozvoji. Proto je lepší to pustit a jít dál, s tímto darem prožité zkušenosti.

Myslím, že není náhoda, že to teď zrovna čteš. Pokud ti tento text dnes přišel do rukou, tak proto, že splňuješ předpoklady a rozumíš, že žádná kapka deště nespadne nazmar.

Dovol si jít dobrou cestou. Miluj celou svou bytostí. Buď nekonečně šťastný. Najdi klid v duši.

HOVORY S DUŠÍ 

Proč se cítím tak vyčerpaná a unavená životem?

Co dělám špatně?

 

„Já jsem TY a ty jsi JÁ. Chápeš? Jsme jedno tělo a jedna duše. Duše volá, ale tělo ji často neslyší. Proto tělo chřadne. Ono nedokáže žít, aniž by bylo vyživováno svým tvůrcem. Probuď se, než bude pozdě. Tvé tělo ztratilo spojení s duší, která ho oživuje. Jsi jako květina bez Slunce. Sice má dostatek vody i živin, ale bez Slunce chřadne až nakonec uhyne.

Co bys tedy měla dělat, abys své tělo posílila a navrátila mu sílu? Je to snadné, ale zároveň i velmi obtížné. Záleží, jak se k tomu postavíš. Nemá smysl pečovat o tělo, když mu neposkytuješ záři své duše. Můžeš užívat sebelepší lék, ale bez světla duše se nedokážeš uzdravit.

Buď sama se sebou. Zpočátku to pro tebe bude těžké, ale pokus se o to. Začni pomalu, jako ten, kdo roky neviděl Slunce. Kdyby naráz vyšel do jeho prudké záře, oslepl by. I ty musíš zpočátku postupovat velmi zvolna. Nic neuspěchej. Vyčleň si pro sebe krátkou část dne, během které buď jen sama se sebou – žádná hudba, četba, nebo činnost. Uvolni své tělo a prostě jen pozoruj. Buď tím, kdo pozoruje, ne tím, kdo je pozorován. Může se to zdát snadné, ale uvidíš, že „pouhé“ pozorování je mnohem náročnější, než jakákoli činnost. Podmínkou je, aby tvé tělo bylo naprosto uvolněné. To poznáš tak, že nebudeš dělat žádný pohyb. Tím odstraníš jednu část, kterou by se tvá mysl mohla zabývat.

Abys totiž dokázala obnovit spojení se svou duší, musíš utišit svou mysl. A právě to je ta nejtěžší věc na světě. Člověk je schopný přemístit horu či letět na Měsíc. Zkrotit svou mysl je pro něj ale často nepřekonatelný úkol.

Většina lidí celý život živoří a ani si neuvědomí, že jen přežívají, namísto aby skutečně žili. Ve škole se naučí spoustu zbytečných věcí, ale na to nejdůležitější – jak skutečně a plnohodnotně žít – si musí přijít sami. Anebo taky ne. Záleží na tom, jak moc je jejich spojení s duší oslabeno a jak moc se jejich duše snaží prorazit si cestu ze své izolace.

 

Pokud si ale uvědomuješ, že je s tebou něco špatně, učinila jsi první krok na cestě k osvobození své duše.

V tuto chvíli si tedy uvědomuješ, že musíš udělat něco, co změní tvůj život. Jen nevíš, jak začít. Cesta k vlastní duši je lemována trním, ale i sladce vonícími květy. Máš odvahu se po ní vydat? Pokud je tvé odhodlání opravdové, ráda ti budu stát po boku. Pokud ale váháš, dobře zvaž, zda opravdu chceš udělat první krok. Pak totiž již nebude cesty zpět. Pokud ses tedy rozhodla pro cestu ke své duši, budu ti průvodcem, stejně jako mne provázeli ti, kteří touto cestou již prošli přede mnou.“

*****

"Jestliže prožíváte podobný příběh nebo máte pocit, že se Vaše duše snaží proklestit si k Vám cestu a Vy nevíte, jak jí vyjít vstříc, ráda Vám nabídnu pomocnou ruku. Na základě přibývajících dotazů na toto téma jsem se rozhodla připravit sérii článků, které Vám třeba pomohou nasměrovat Vaše kroky správným směrem. Svou vlastní cestu si ale nakonec stejně musí zvolit  každý sám. Bylo by skvělé, kdybyste se s ostatními chtěli podělit o své zkušenosti, úspěchy či překážky, kterými jste během své cesty prošli. Tak jako existují tisíce bytostí, tak jsou i tisíce cest, které vedou k naší duši. A každá zkušenost, kterou již někdo prošel, může třeba pomoci dalšímu hledajícímu."

*****

Zdroj: http://carokrasna-duse.cz/archiv/905