TŘI VLASTNOSTI

Víra, naděje, láska

 

VÍRA

"Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech,

které nevidíme" (Žid 11,1)

Víra je tím, co živí našeho ducha i tehdy, když se vše ostatní vytratí. Máme-li víru, víme, že je s námi všechno tak, jak by mělo být, a že bez ohledu na problémy, s nimiž se musíme potýkat, vším nakonec projdeme a posílí nás to. Víra nás drží, když cítíme pokušení to vzdát. S vírou dokážeme důvěřovat sobě samým, druhým lidem i Bohu, vyšší moci, která nás vede a dává nám sílu přežít. Víra znamená vytrvat a pokračovat i tehdy, když cestu vinoucí se před námi halí obavy a pochyby. Víra je jistota, která nám zůstává i tehdy, když všechno ostatní je nejisté. A jen víra nám pomáhá vážit si lidí a zdraví víc než majetku a moci. Nedostatek víry vede k pochybám, zklamání a malomyslnosti.

Objevit, zda sami sobě věříme, můžeme jen v časech zkoušky. A zkouškami mnohokrát procházíme všichni po celý život. Každý z nás se musí vyrovnávat s prohrami a neúspěchy, zklamáním, zraněními a zlomeným srdcem. V takových chvílích nás trápí nejistota, jak máme jít dál. Zdá se, že nemáme sílu ani k tomu, abychom vstali z postele nebo posunuli jednu nohu před druhou. A právě tehdy je nám víry nejvíce zapotřebí. Pokud ji nalezneme, pak můžeme vytrvat v naději a důvěře, v pevném přesvědčení a vědomí, že všechno dopadne dobře a že naše srdce a duše nakonec dojdou uzdravení. Věříme-li sami sobě, svým cílům a síle dobrodružství, můžeme dokázat mimořádné věci.

Uznat, že existuje nějaká vazba mezi životem, jak ho známe, a Boží mocí, která nás podepírá a vede, umožňuje každému, kdo hledá duchovní rozměr, aby navzdory veškeré nejistotě, bolesti a zklamání všedního života nazíral všechny okolnosti zcela odlišným a novým způsobem.

Každý z nás si potřebuje uchovat víru, protože ta je úhelným kamenem života a kotvou, která nás podrží, když jsme na dně, a podnítí nás, abychom se vznesli vzhůru. Máme-li víru v sebe, v ty, které milujeme, i kdyby nám cestu zkřížilo cokoli, všechno dopadne dobře.

NADĚJE

"V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši."
(Žid 6,19)

Naděje je jako plamen, který hoří v lidské duši a nemůže být uhašen. Doufáme často navzdory všem protivenstvím a tato naděje je pro nás zdrojem síly, motivace a rozhodnutí vytrvat. Pomáhá nám smát se tehdy, když se zdá, že nedokážeme nic než bez ustání plakat, dodává nám sílu postavit se znovu na nohy a vlévá nám nové nápady, nadšení a vůli vytrvat nebo to zkoušet znovu. Když už se zdá, že je všechno ztraceno, zjistíme, že ještě ne úplně, protože vždy existuje nějaká naděje.

Všichni v sobě nosíme zrnka naděje, můžeme však udělat mnoho pro to, abychom z nich vypěstovali něco ještě mnohem většího a silnějšího, co by nás podpíralo, až to budeme potřebovat. I když se zdá, že se naděje docela vytratila, vrátí se a my se na to můžeme spolehnout. Pěstovat naději v srdci tedy znamená pamatovat, že naděje se stále obnovuje a lidský duch pro ni musí vždy ponechat nějaký prostor.

"Nikdy, naprosto nikdy, naprosto nikdy se nevzdávejte." (Winston Churchill) 

Ať už se cítíme sebeosaměleji, není pochyb o tom, že Bůh je nám tehdy nejblíž, jak to nádherně vystihl neznámý autor:

"Jedné noci se mi zdál sen. Šel jsem po pláži s Pánem.

Na obloze probleskávaly výjevy z mého života.

Povšiml jsem si, že v každém z nich se v písku objevují stopy.

Někdy jich byly dva páry, jindy ale jen jeden pár.

Trápilo mě to, protože jsem zpozoroval, že ten osamělý pár stop

jsem viděl vždy jen během těžkých chvil svého života,

kdy mě něco trápilo či bolelo nebo mě stíhaly neúspěchy.

Obrátil jsem se proto na Pána:

"Slíbil jsi mi přece, Pane, že když tě budu následovat, budeš vždy kráčet vedle mě.

Já jsem ale viděl, že v těch nejtěžších obdobích mého života byly v písku jen jedny stopy.

Proč jsi nebyl se mnou, když jsem tě nejvíc potřeboval?"

Pán mi odpověděl: "Vždy, když jsi viděl jen jedny stopy, mé dítě, jsem tě nesl v náručí."

I když máme dojem, že existuje jen málo důvodů k naději a svět se zdá být celý potemnělý, jsou nám naděje, pomoc a láska na dosah ruky. V tomto radostném vědomí se může rozvíjet naděje a my z něj čerpáme sílu, odolnost a odvahu vytrvat. V nejtemnějších okamžicích je tím nejlepším zdrojem posily modlitba. Když se modlíme, uvědomujeme si, že nejsme sami, a vědomí, že existuje vyšší moc, s níž se můžeme podělit o své břímě, dává nesmírnou útěchu.

LÁSKA

"Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mk 12,31)

 

Pokud plně a skutečně milujete sebe a druhé lidi, začnete si uvědomovat, že váš život se nepočítá na prožité roky, ale na darovanou lásku a společné zážitky. Otevřete se proto lásce, dovolte svému srdci, aby se jí nechalo naplnit, a těšte se z darů, které skutečnost, že milujete a jste milováni, může přinést.

Dříve než můžete mít rádi druhé, musíte mít rádi sami sebe - přijmout se. Sebepřijetí neznamená být marnivý ani posedlý svým já. Znamená to žít v pokoji sám se sebou, cítit se ve své kůži dobře a uvolnit energii ke konstruktivnějším a  důležitějším věcem, než je "chňapání po vlastních patách."

Pokud sami sebe milujeme správným způsobem, jsme schopni milovat i ostatní a dávat jim sami sebe i svou lásku a zároveň dokážeme lásku přijímat. Neláska k sobě samým a pochybnosti nás blokují, abychom mohli milovat, i když je nám láska nabídnuta. Necítíme-li se hodnými lásky, jak můžeme sami milovat? Mnozí lidé od sebe lásku odhánějí, a když se jim nabízí, jsou přesvědčeni, že to láska  nemůže být, protože jí nejsou hodni.

Když přijmeme sebe, přijímáme i své pocity, ať už jsou jakékoliv. Pocit ještě není skutek a rozlobit se nebo pociťovat zranění ještě samo o sobě neznamená, že člověk zraní druhého nebo mu ublíží. Své negativní pocity můžeme přijmout, aniž bychom se soudili, nebo naopak podle takových pocitů jednali. Sebepřijetí,  které je podstatou lásky k sobě, nám vždy umožňuje, abychom své pocity vnímali a přitom se jich nebáli ani necítili potřebu chovat se ke druhým krutě, kousavě, násilnicky či nevlídně.

"Jeden den strávený s člověkem, kterého milujete, může všechno změnit." (Mitch Albom)

Milujeme-li druhé lidi, stáváme se štědrými, jsme ochotni podstoupit oběti, přenášíme hory a děláme i to, co je jinak nemožné.

Tou vůbec největší duchovní silou a vlastností je nakonec síla lásky - lásky Boží. Když si - možná vůbec poprvé uvědomíte, že vás Bůh zná a miluje a že dává vašemu životu skutečný smysl a cíl, do vašeho srdce může vstoupit bezvýhradná a ničím nepodmíněná láska.

Abychom žili naplno, potřebujeme vědět, že milujeme, ale také, že někdo miluje nás, protože jsme hodní lásky. Věnujte čas tomu, abyste se zbavili všeho, co je ve vašem prostředí i ve vaší minulosti negativní a může vás brzdit. Rozhodněte se pro naprosto nový pohled na věci, podobný pohledu novorozence, který křičí: "Chci milovat a být milován." Ze své lásky štědře rozdávejte druhým lidem tak, že se o ně budete zajímat, naslouchat jim a pomáhat, podporovat je. A nemějte ani strach nechat je jít, jestliže právě propuštění je to, co je třeba udělat. Děkujte Bohu za to, že vás neustále miluje a chce pro vás a pro váš život to nejlepší. A pak ho proste, aby vám pomohl pochopit, jak nesmírnou víru ve vás má, jak obrovskou naději do vás vkládá a jak nekonečnou lásku k vám chová.

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond)