PŘÍBĚH O ŠTĚSTÍ A ČTYŘLÍSTKU

 V tomto příběhu bych ti rád pověděl něco o štěstí. Ovšem než začneme, je třeba si je nějak definovat. Lidé rádi uznávají jako symbol štěstí čtyřlístek, ačkoliv je to možná zavádějící představa, za mě je to dokonale přirovnání!

Čtyřlístek se špatně hledá, ve své podstatě jde o pozornost, která se stává později zbytečnou. Čtyřlístek baví hledat spíše děti, baví je totiž samotné hledání a jako bonus mají radost, když jej naleznou.

Řekl bych, že dospělí nehledají čtyřlístky, již jim nepřináší radost hledat a dokonce ani nalézt, pokládají čtyřlístek spíše za něco zbytečného na to, aby mu věnovali více času. Raději si koupí ve tvaru čtyřlístku přívěsek, který aspoň vydrží.

Čtyřlístek jako takový je naprosto pomíjivý, nevydrží, uschne a pokud jej nechcete založit třeba do knihy, ztratíte jej ještě dříve, než dostane tu možnost se rozpadnout a se štěstím je to naprosto stejné.

Cokoliv co vás udělá šťastnými je pomíjivé, radujete se snad z toho, že jste dokončili školu? Že jste dostali jedničky? Nebo že jste se naučili chodit? Máte radost z toho, že jste něco kdysi vyhráli? Nebylo to snad štěstí?

Možná, ale štěstí vás šťastnými udělá jen na chvíli, protože je založené na čtyřlístku, na pomíjivosti, na věcech kolem a na situacích, které již byly. Minulost nám nepřinese štěstí, štěstí se nachází v přítomnosti, v nalezení dalších čtyřlístků pomíjivosti, které nevydrží.

Možná ti přijde tato úvaha depresivní, přiznávám, že to tak může působit, mezi stavem probuzení a depresi je tenká hranice, jakoby vše ztrácelo smysl a nic nebylo trvalé. Ve své podstatě je to přesně tak! Má to však velké ale..

Pokud přijmeme tento stav, každý úspěch i neúspěch se stává pomíjivým a nezajímavým. V té chvíli přestáváme tolik dávat prioritu věcem kolem a v tu chvíli můžeme objevit to jediné, na čem opravdu záleží a co jako lidé přehlížíme.

Proč děti baví hledat čtyřlístky? Proč jsou šťastné sami od sebe a nalezení je jen bonusem, ale ne cílem? Vnímají totiž zevnitř, děti vědí, že radost není záležitost vnějších věcí, pravá radost se cítí uvnitř. Pokud tedy nezáleží na věcech kolem, na čem tedy?

Na nás! Myslím tím radost vycházející z našeho nitra, je to čistá radost z bytí! Pokud máme čtyřlístek uvnitř, proč jej hledat někde venku? Pokud máme v sobě radost v podobě hlubokého vnitřního klidu, není třeba jej hledat venku.

Právě to nám dovoluje dělat vše opravdově a s radostí a třeba i hledat čtyřlístky. Vůbec nevadí, když jej nenajdeme a pokud ano, je to bonus! Dobře víme, že je pomíjivý, můžeme si jej vychutnat s vědomím, že o něj zase přijdeme.

Tato ztráta nás už ovšem nijak neděsí, můžeme si užívat všech těch věcí a čtyřlístků v každé maličkosti, ve všem co děláme právě díky tomu, že si uvědomujeme ten jediný nepomíjivý pravý stav a tím je věčný čtyřlístek uvnitř nás 🍀💚

Autor: Matouš Svoboda - Ektara
 

POHÁDKA FÉNIXŮ KRÁLOVSKÝCH

 

 Vítám Vás děti, vítejte u pohádkového příběhu, který se našich srdcí dotýká. Moudro jež koluje obsahem, je totiž součástí nás všech. Jak už to v pohádkách bývá a nebývá, bylo nebylo jedné planety, říkalo se jí Země. V každé pohádce bývá nějaký ten hlavní hrdina, v této to nebude jinak. Tato Země má rovnou 8 miliard hlavních hrdinů, alespoň co se lidí týče. 

Je to kouzelná planetka. Žije na ní mnoho mystických bytostí, jako jsou například draci, skřítci, víly, jednorožci a plno dalších. Některé bývají i zlé, jako třeba různá strašidla, čarodějnice a mnoho dalších bytostí, kterým nebudeme věnovat pozornost. Proslýchá se zde totiž, že pokud na ně myslíme, slyší nás a láká je si s námi pak hrát. Ne však jako ty prvně zmíněné, tyto bytosti se zlými úmysly nás navštěvují především v noci. 

Nejraději přichází, když je noční obloha zdobena měsícem v silách mocného úplňku, luny, jež dodává sílu magické noci, které využívají. Živí se strachem a přejí si, abychom se jich báli a proto si děti zavolejte vždy raději ty prvně zmíněné. Volejte je v duchu a v rámci vaší radosti a hravosti s láskou a úsměvem. Jedno ze základních principů těchto bytostí je, že jsou přitahovány jako magnet podobným naladěním našich myšlenek, proto je důležité, s jakou náladou chodíme spát, podle toho mohou se nám sny zdát a to jak ty krásné, tak i noční můry.

V tomto pohádkovém příběhu Vás seznámím s fénixem. Možná už jste o něm děti slyšely, doslýchává se, že tato ptačí bytost je plně propojena s živlem ohně, ale ne tak, jak to znáte u draků. Podle pověstí má tento pták hořící peří, alespoň to tak prý působí podle lidí, kteří jej viděli. Říkávají, že je ohromný, zářivý a odvahy má na rozdávání. Je štěstí zahlédnout jej, jak zdobí noční oblohu ve své plné ohnivé záři při oslnivém nočním průletu.

Nechrlí oheň jako draci a přesto by se s ním žádný z draků utkat nechtěl. Jeho mrštnost je legendární a pokud vzplane jeho vnitřní oheň do plného jasu, dokáže svou bytostí oslnit, popálit a vyklovnout oči svému nepříteli dřív, než si vůbec uvědomí, co se to vlastně děje. Jeho drápy jsou silné, jeho sevření je mocné a jeho odhodlání je nesmírné. Je si jist svým posláním pomáhat v pravdě a lásce pro větší dobro tam, kde je o to požádáno. Možná se Vám děti nyní ukáže, jak čtete tento pohádkový příběh. Stačí si na chvíli zavřít oči a přivolat jej svým vnitřním ohněm. 

Je třeba prvně pocítit tento oheň a jeho vlastnosti pomáhat a chránit přímo uvnitř sebe. Ovšem naprostá většina lidí jej nevidí a ani jiné bytosti a právě proto nevěří. Přitom vnitřní oheň má v sobě každý člověk, ale je spalující a ničivý. Jak už jsme si řekli, podobné naladění přitahuje podobně laděné bytosti. Oheň je živlem tohoto ptáka, který si dobře uvědomuje, jak s ním nakládat. Kdyby vzplál ničivým ohněm, zemřel by a riskoval by, že již nebude mít žádné potomky.

Jednou mi jeden Fenix vyprávěl, že oheň může sloužit a pomáhat - ohřívat, dodávat odvahu a inspiraci pro řešení situaci ve vyrovnanosti a moudrosti nás samých. Zmínil se i o jeho protipólu, o ohni ničení a zloby, který spaluje vše kolem a vede k šílenství plnému bolesti. Fénix je symbolem moudrého ohně a proto jej nechrlí jako draci, ale stává se přímo jeho součástí. Svou přítomností spaluje všechny pochyby a strachy, stačí pohled do jeho ohnivých očí a v člověku to zažehne jeho vlastní plamínek moudrosti a vědomí. 

Tento fénix ví, že v sobě máme oba ohně a je jen na nás, jak se o ně staráme. Jestli jsou oba plamínky pohaslé nebo jen jeden. Jestli hoří více plamen vědomí nebo zloby. Pokud chceš, zavři své oči, vybav si svůj vnitřní oheň a požádej fénixe, aby ti pomohl uvést vnitřní oheň do rovnováhy. Slíbil mi, že pokud lidé poprosí a budou svou prosbu myslet upřímně, přiletí a zažehne v nás tento oheň vědomí a podpoří nás na této cestě moudrosti a pravdy. Hodnot, jež si tento fénix v době nese. 

Kdybyste jej někdy děti chtěly zavolat i mimo tento pohádkový příběh, zavolejte v duchu třikrát jeho jméno a zaměřte se na svůj vlastní plamen vědomí a moudrosti. Jmenuje se Azael a patří ke královským fénixům, jež zdobili erby a tvořili symboly již v dávných dobách. Již se o tom téměř nemluví, neboť tyto příběhy byly zapomenuty, ale někteří počestní králové byli spojeni s tímto fénixem, ctili jeho hodnoty a nechávali se provázet jeho duchem s pomocí svého moudrého vnitřního plamene a vědomí.

Mnoho takových králů však nebylo a krom toho si v těchto drsných středověkých dobách málokdo uchoval tyto cnosti, proto další následovníci a králové již ducha fénixe neviděli, přestali v něj věřit a ztratili tato spojení. Fénix totiž nepodoruje boje, králové měli blíže k symbolům a spojení s draky a jinými bytostmi, jež jim slibovali slávu a vítězství v mnoha bitvách. Svět byl bojem posedlí a je na čase se z toho poučit. Azael je nesmrtelným symbolem tohoto vědomého ohně a proto každý kdo jej v sobě objeví, objeví i jeho. Za zmínění příkladu tohoto znovuobjevení stojí například Karel IV, o kterém jste snad i vy děti slyšely. Ten jako jeden z mála opět začal naslouchat a tvořit v rámci celkového dobra.

Pamatujte si děti, že bojem a spalujícím ohněm dosáhnete jen šílenství plného utrpení, z kterého nevzejde život, ale smrt. Pamatujete, že moudrým a vědomým plamenem v sobě můžete kultivovat a inspirovat sebe i další k vznešeným cestám života v moudrosti a lásce. Můžete inspirovat k znovuzrození bytostí, jež tento vnitřní oheň ještě neobjevili. Neposuzujte druhé podle toho jací byli a co udělali, mnohem důležitější totiž je, jací budou a jaký oheň v nich zažehnete. Pamatujte, že na sklonku života vzplane i těm nejmoudřejší fénix, ale dělá to čistě proto, aby dal prostor dalšímu životu. 

Lidé sice neumřou, když neudrží své emoce a rozohňí se, ale ve své podstatě zažívají život a smrt neustále. Někdy jsou zářícím fénixem a jindy popelem. Vězte, že i ti nejmoudřejší mohou shořet na popel a ti na samém dně se mohou odrazit a zrodit z popela na samotného oslňujícího fénixe svou září. Proto je popel i vědomý oheň symbolem fénixe. Ptáka, jež stráží moudrost uvnitř nás, jež přináší kouzlo tohoto pohádkového příběhu i k Vám, dětem. Jsem poctěn, že jsem Vám mohl tento příběh vyprávět.

Autor tohoto příběhu se těžko určuje, neboť se na něm podílelo více bytostí.. Také spatřuji, že se zde na této planetce až příliš řeší, kdo co napsal. Lidé si neuvědomují, že pravým autorem příběhu je především život sám 🙏🌍💚

Zdroj: facebook - Matouš Svoboda

OTEC ZAPOMÍNÁ

(W. Livingston Larned )

Poslouchej synáčku: vyprávím ti, zatímco ty spíš s ručičkou zkroucenou pod tváří a já pozoruji zvlhlé  kudrnky na tvém zpoceném těle. Vkradl jsem se do tvého pokojíku, protože před pár minutami mnou znenadání projela mrazivá vlna, když jsem seděl v knihovně u novin. Proto jsem také provinile přišel k tvé postýlce.

A předkládám ti všechno, o čem teď přemýšlím: byl jsem na tebe přísný. Zlobil jsem se na tebe, když jsi se oblékal do školy - tvoje tvář se totiž sotva dotkla ručníku. Vyčítal jsem ti, že sis nevyčistil boty. Hněvivě jsem se na tebe obořil, když jsi některé věci rozházel po podlaze. A při snídani jsem na tobě našel nové chyby. Rozlil jsi čaj. Hltavě jsi jedl a kladl lokty na stůl. Namazal jsi na svůj chléb příliš tlustou vrstvu másla. Pak jsi si začal hrát a já spěchal na vlak. Ty ses ale náhle obrátil, zamával jsi mi na rozloučenou a zavolal jsi: "Sbohem, tatínku," načež já jsem se zakabonil a na oplátku tě okřikl: "Narovnej se." 

A odpoledne to začalo nanovo. Když jsem přicházel po cestě k domu, pozoroval jsem tě, jak klečíš a hraješ drápky. Zahlédl jsem díry na tvých punčochách a ponížil jsem tě před tvými kamarády tím, že jsi musel jít přede mnou domů. Punčochy jsou přece drahé, a kdybys je sám kupoval, jistě bys byl na ně opatrnější! Představ si, synáčku, a tohle ti řekl vlastní táta!

Snad si ještě vzpomeneš, později, když jsem si četl v knihovně, přišel jsi bázlivě se strachem v očích. Vzhlédl jsem netrpělivě přes okraj novin a utrhl jsem se na tebe: "Co chceš?" a ty jsi váhavě přešlapoval ve dveřích. Nic jsi neřekl, jen ses náhle rozběhl a v návalu citu jsi mě objal kolem krku, políbil jsi mě a tvoje malé ručičky mě tiskly se vší láskou, kterou nechal Bůh rozkvést ve tvém srdíčku, láskou, která neuvadá, ani když je zanedbávána. A pak jsi odběhl dupaje po schodech.

Jen jsi odešel, noviny mi vypadly z rukou a zmocnil se mě strašný pocit. Co jsem si to navykl? Naučil jsem se jen hledat chyby a napomínat tě - to byla má odměna za to, že jsi ještě malý chlapec. Nedělal jsem to proto, že bych tě snad nemiloval, jenom jsem zkrátka zapomněl na tvé mládí a čekal od tebe víc. Poměřoval jsem tě svým dospělým metrem.

A přitom v tobě je tolik dobrého a milého. Tvé srdíčko je tak velké jako úsvit nad hlubokými kopci. Ukázal jsi mi to tím, že jsi tak impulzivně přiběhl a políbil mě na dobrou noc. Nic víc se už dnes večer nepřihodilo. Přišel jsem k tobě za tmy a teď tu zahanbeně klečím u tvé postýlky.

Je to jen slabé pokání, ostatně já vím, že bys tomu ještě nerozuměl, kdybych ti, až se vzbudíš, všechno vyprávěl. Ale od zítřka už budu opravdovým tátou! Budu ti kamarádem, budu trpět, když ty budeš trpět, budu se smát, když ty se zasměješ. Raději si ukousnu jazyk, než bych vypustil z úst netrpělivá slova. A budu si opakovat jako Otčenáš tato slova: "Je to přece jen chlapec - docela malý chlapec!"

Myslím, že jsem tě považoval spíše za dospělého. A teď, když tě vidím skrčeného v postýlce, zjišťuji, že jsi stále jen děťátko. Ještě včera tě maminka chovala v náručí a hlavu sis opíral o její rameno. Žádal jsem zkrátka na tobě příliš mnoho, příliš mnoho...

Místo toho, abychom odsuzovali druhé, snažme se je pochopit. Snažme se pochopit, proč se tak chovají. Je to rozhodně výhodnější a více vzrušující než kritika. Přináší to také více sympatií, snášenlivosti a laskavosti. "Ten, kdo zná všechny pohnutky, ten také umí všechno odpustit." Jak řekl dr. Johnson: "Sám Bůh nemá v úmyslu soudit člověka, dokud nenastal jeho poslední den." Proč bychom se tedy měli chovat jinak?

Nekritizujte, neodsuzujte

a nestěžujte si. 

BAJKA O SVĚTLUŠCE

 Byla jedna obyčejná světluška bloudící světem a žhnoucí si na svoji cestu svoji září, jakou dostala do vínku. I začala mít touhu vidět dále, nežli dosahoval její svit a záře. Toužila po krásnějším světle, než měly její sestřičky a bratři. A tak prosila každý den o zázrak, jenž by ji přinesl vytouženou jedinečnost.

I stalo se, začalo se její světlo zesilovat a ona začala být šťastná. Ovšem pořád si myslela, že to není ono, tak započala zkoumat ve svém silnějším světle různé odstíny a barvy. Taky si všimla, že díky své silnější záři za ní začínají slepě poletovat můry, které bez vlastního světla slepě následují tu nejsilnější září v okolí a blahořečí ji, že díky ní vidí na cestu.

I vybrala si tu nejsilnější část barevného spektra, fialovou, neboť se v ní cítila blaženě a věděla, že ze všech odstínů je tenhle nejsilnější a přitahuje nejvíce můr následovnic a její bratři i sestřičky se na ní dívají se zalíbením.

Jednoho dne uviděla v dáli zvláštní světlo, které silně zářilo, ale měnilo plynule všechny barvy spektra, které vnímala. Zaujalo ji to a tak se rozhodla prozkoumat tento úkaz. Když se přiblížila, zjistila, že světlo vyzařují spojené světlušky, které spolu spojily své síly, aby zesílily své přirozené světlo a jedna druhé pomáhaly chápat svět v této září v celé jeho kráse.

I připojila se světluška k nim, neboť se jí dostalo pozvání mezi ně. A ona si myslela, že díky své jedinečnosti bude moci celou tu zářící nádheru přetvářet na odstíny fialových odstínů, vždyť přece ona dobře ví, že ty jsou nejlepší! Ale ostatní světlušky setrvávaly ve své nádherné, původní a plné všech možných odstínů duhy měnící se záře, kterou ostatní vnímali jako zlaté přirozené světlo.

Počala světluška na ně naléhat, že v tomhle zbarvení se nikam neposunou, nikoho nezaujmou, jen ztrácí přece čas. I započala intenzivněji prosvětlovat skupinku a zvyšovat vibraci až se ocitla v ultrafialovém neviditelném spektru. To vše přece v nejlepší vůli, aby dodala jí tolik milován odstín fialové.

Ale světlušky, jenž ji mezi sebe pozvaly ji začaly vnímat jako temnotu, neboť se dostala do nepřirozeného barevného spektra, které způsobovalo zvláštní černou skvrnu na jejich záři. I rozhodla se skupina, že již poznaly povahu její zvláštní záře, ale jelikož nebyla jim k prospěchu, odpojily ji s úctou a nechaly být v opojení vlastní specifickou září, jaká široko daleko nebyla a která přitahovala už jen pouze noční můry. Ty jako jediné ji pořád vnímaly jako nádherný maják, který jim ukazuje cestu…

Zdroj: FB Pramen Pravdy

DVANÁCT KAPEK V MOŘI

Byl jednou jeden žák a ten se zeptal svého Mistra: "Co mě odděluje od Pravdy?" A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových.

Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když si budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé."

První příběh: Byla jednou jedna kapka v moři, která tvrdila, že moře nikdy neviděla a proto moře neexistuje. Stejně je to s mnohými lidmi, stojí ve středu Boha a tvrdí, že Bůh nikdy neexistoval.

Druhý příběh: "Chci svoji svobodu," dožadovala se jedna kapka v moři a moře ji ve své milosti vyzdvihlo na svůj povrch. "Chci svoji svobodu," požadovala zase kapka. A slunce bylo plné milosti a vyzdvihlo ji do oblak. "Chci svoji svobodu," dožadovala se stále kapka. A oblaka byla dobrotivá - spustila kapku zase dolů A tak byla opět v moři.

Třetí příběh: Intelektuální kapka vody je intelektuální kapka vody, ale není moře.

Čtvrtý příběh: "Všechny tyto kapky v moři za nic nestojí", řekla kapka v moři.

Pátý příběh: "Bezpochyby jednu věc už jsem poznala. Jsem určitě o něco důležitější než moře" řekla kapka vody.

Šestý příběh: Povzdychla si jedna kapka v moři: "Asi se nikdy nepotkám s mořem."

Sedmý příběh: "Ále, co je mi po tomto moři," řekla kapka v moři.

Osmý příběh: Jedna kapka vody bojovala se svým osudem. I když byla uprostřed moře, volala: "Nechci o moři nic vědět!"

Devátý příběh: Jedna kapka v moři svolává ostatní kapky: "Povstaňme proti moři!"

Desátý příběh: "Z titulu mé moci," řekla kapka druhé kapce uprostřed moře, "od tohoto dne jsi vyloučena z moře."

Jedenáctý příběh: "Jsi v mé lásce," řeklo moře kapce vody. Ale kapka vody moře neslyšela, protože byla naplněna láskou k jiné kapce.

Dvanáctý příběh: "Kdyby se mi podařilo…“ uvažovala kapka vody, "aby každá kapka v moři byla v mé lásce, stala bych se celým mořem." A tak začala zahrnovat jednu kapku za druhou do své lásky. Byla tam však jedna kapka, která jí velice ublížila a způsobila největší utrpení v životě. A tak jí přes všechnu svoji lásku nedokázala odpustit. A proto, že nezahrnula jednu jedinou kapku do své lásky, jen jedna jediná chyběla - nestalo se z ní moře.

Příběh poslední: Byla jednou jedna kapka vody, která hledala ticho moře, dálku moře a lásku moře. "Ty jsi já," řeklo moře "a já jsem ty." Otevřelo svoji náruč a přijalo kapku. A to co patřilo moři, patřilo od této chvíle i kapce. Stala se tichem, stala se dálkou moře a její hloubka byla požehnáním pro tento svět.

Věz můj žáku, moře je plné odpuštění pro ty, kteří ho milují, a přijme do sebe ty, kteří si to opravdu přejí.

"Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?" zeptal se žák. Tehdy se Mistr rozesmál z celého srdce a řekl: "Žádná kapka nemůže být TAK špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit.

CO ODVÁL VÍTR

 Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a silné listy pampelišky. Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ, nevinný, zlatý a zářivý jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chun­delatým pápěřím, které na tenkých nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu.

A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když si první cvrčkové zkoušeli své serenády.

“Kde budeme klíčit?"

“Kdoví?"

“To ví jen vítr."

Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmoc­nily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích.

“Sbohem… sbohem," loučila se semínka.

Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.

“Ale všechno to tu patří jenom mně!" řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.

Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík.

Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Srdce mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti.

Když zpozoroval, jak si dva zubaté jasně zelené lís­tečky razí cestu betonem, hořce se usmál: “Nedokážeš to! Jsi jako já!" A zašlápl je zpátky.

Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři.

Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rost­linky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.

Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná roz­plývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst pořádně bouchl do opěradla lavičky a vy­křikl: “Ale jistě! My to dokážeme!"

Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu.

Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.

Neptej se větru, proč tě donesl tam, kde jsi. I když tě dusí beton, zapouštěj kořeny a žij. Ty jsi poselství.

I tyto drobné příběhy jsou semínky nesenými větrem. Kde přistanou a co vykonají, to ví jen vítr.

Převzato z knížky Bruna Ferrera – Příběhy pro potěchu duše

Pro www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška.

DOKONALÉ SRDCE

 Jednoho dne stál mladý muž uprostřed města a vysvětloval, že má nejkrásnější srdce v celém údolí. Shromáždil se velký zástup lidí a všichni obdivovali jeho srdce, protože bylo dokonalé. Nebyl v něm žádná skvrna nebo chyba. Ano, všichni mu dávali zapravdu, že to skutečně bylo nejkrásnější srdce, jaké kdy viděli. Mladý muž byl velmi pyšný a chlubil se ještě hlasitěji svým krásným srdcem.

Náhle se objevil před davem starý muž a řekl: „Nu, tvé srdce není ani zdaleka tak krásné, jako to mé.“ Dav lidí a mladý muž se podívali na srdce starého muže. 

Bilo silně, ale bylo plné jizev, mělo místa, kde byly kousky odstraněné a nahrazené jinými. Ale nepasovaly správně a byly tam některé roztřepené okraje. Na některých místech byly dokonce hluboké rýhy a chyběly celé části. Lidé na něj zírali: jak může tvrdit, že je jeho srdce krásnější, mysleli si? 

Mladý muž se podíval na srdce starého muže, viděl jeho stav a smál se: „Ty si musíš dělat legraci“, řekl, „že srovnáváš své srdce s tím mým. Mé je dokonalé a tvé je spleť jizev a slz.“ 

„Ano“, řekl starý muž, „tvé vypadá perfektně, ale já bych s tebou nikdy neměnil. Každá jizva představuje jednoho člověka, kterému jsem dal svou lásku. Vytrhnu kus svého srdce a podám jim ho a často mi oni dají kus svého srdce, který pasuje do prázdného místa mého srdce. Ale protože kousky nejsou přesné, mám některé drsné hrany, kterých si velmi vážím, protože mě upamatovávají na lásku, kterou sdílíme. Někdy jsem také dal kousek svého srdce, aniž mi ten druhý dal kousek svého srdce zpátky. To jsou prázdné rýhy. Dávat lásku někdy znamená podstupovat riziko. I když jsou tyto rýhy bolestné, zůstávají otevřené a i ony mi připomínají lásku, kterou pociťuji pro tyto lidi a doufám, že se oni jednoho dne vrátí zpátky a místo vyplní. Poznáváš nyní, co je pravá krása?“ 

Mladý muž tam stál a po tvářích mu kanuly slzy. 

Přistoupil ke starém muži, sáhl na své dokonalé, mladé a krásné srdce a kousek vytrhl. Nabídl ho s třesoucíma se rukama starému muži. Starý muž nabídku přijal a vložil ho do svého srdce. Vzal pak kousek svého starého, zjizveného srdce a vyplnil jím ránu v srdci mladého muže. Nepasoval dokonale, protože měl některé střapaté okraje. 

Mladý muž se podíval na své srdce, již ne perfektní, ale krásnější než kdy dříve, neboť cítil do svého srdce téct lásku starého muže. Objali se a odcházeli pryč, boku po boku. 

www.krouzeklasky.cz (Neznámý autor)

Převzato z: www.duhovenebe.blog.cz

Jednoho dne stál mladý muž uprostřed města a vysvětloval, že má nejkrásnější srdce v celém údolí. Shromáždil se velký zástup lidí a všichni obdivovali jeho srdce, protože bylo dokonalé. Nebyl v něm žádná skvrna nebo chyba. Ano, všichni mu dávali zapravdu, že to skutečně bylo nejkrásnější srdce, jaké kdy viděli. Mladý muž byl velmi pyšný a chlubil se ještě hlasitěji svým krásným srdcem.

Náhle se objevil před davem starý muž a řekl: „Nu, tvé srdce není ani zdaleka tak krásné, jako to mé.“ Dav lidí a mladý muž se podívali na srdce starého muže.

Bilo silně, ale bylo plné jizev, mělo místa, kde byly kousky odstraněné a nahrazené jinými. Ale nepasovaly správně a byly tam některé roztřepené okraje. Na některých místech byly dokonce hluboké rýhy a chyběly celé části. Lidé na něj zírali: jak může tvrdit, že je jeho srdce krásnější, mysleli si?

Mladý muž se podíval na srdce starého muže, viděl jeho stav a smál se: „Ty si musíš dělat legraci“, řekl, „že srovnáváš své srdce s tím mým. Mé je dokonalé a tvé je spleť jizev a slz.“

„Ano“, řekl starý muž, „tvé vypadá perfektně, ale já bych s tebou nikdy neměnil. Každá jizva představuje jednoho člověka, kterému jsem dal svou lásku. Vytrhnu kus svého srdce a podám jim ho a často mi oni dají kus svého srdce, který pasuje do prázdného místa mého srdce. Ale protože kousky nejsou přesné, mám některé drsné hrany, kterých si velmi vážím, protože mě upamatovávají na lásku, kterou sdílíme. Někdy jsem také dal kousek svého srdce, aniž mi ten druhý dal kousek svého srdce zpátky. To jsou prázdné rýhy. Dávat lásku někdy znamená podstupovat riziko. I když jsou tyto rýhy bolestné, zůstávají otevřené a i ony mi připomínají lásku, kterou pociťuji pro tyto lidi a doufám, že se oni jednoho dne vrátí zpátky a místo vyplní. Poznáváš nyní, co je pravá krása?“

Mladý muž tam stál a po tvářích mu kanuly slzy.

Přistoupil ke starém muži, sáhl na své dokonalé, mladé a krásné srdce a kousek vytrhl. Nabídl ho s třesoucíma se rukama starému muži. Starý muž nabídku přijal a vložil ho do svého srdce. Vzal pak kousek svého starého, zjizveného srdce a vyplnil jím ránu v srdci mladého muže. Nepasoval dokonale, protože měl některé střapaté okraje.

Mladý muž se podíval na své srdce, již ne perfektní, ale krásnější než kdy dříve, neboť cítil do svého srdce téct lásku starého muže. Objali se a odcházeli pryč, boku po boku.

www.krouzeklasky.cz (Neznámý autor)

Převzato z : www.duhovenebe.blog.cz

Více zde: https://cestakduze.webnode.cz/cakry2/dokonale-srdce/

TŘI SMĚJÍCÍ SE SVATÍ

 Slyšel jsem vyprávět o třech čínských mysticích. Nikdo neví, jak se jmenovali. Byli známí jen jako "Tři smějící se svatí", protože nikdy nic jiného nedělali; jen se pořád smáli. Šli od města k městu a smáli se. Zastavili se na tržišti a od srdce se smáli. Všichni trhovci je obklopili. Všichni lidé kolem k nim přicházeli, obchody se zavíraly a zákazníci zapomněli, proč sem vlastně přišli. Tihle tři lidé byli opravdu nádherní - smáli se, až se za břicho popadali.

A pak se to stalo nakažlivým a začali se smát všichni. Celé tržiště se smálo. Změnila se tak jeho podstata. A kdyby ty tři někdo požádal: "Řekněte nám něco," odpověděli by: "Nemáme vám co říct. Prostě se smějeme a měníme podstatu." Ještě před chvílí bylo tržiště místem, kde lidé přemýšleli jen o penězích - toužili po penězích, byli chamtiví, peníze byli ve středu jejich pozornosti - a najednou sem přišli ti tři blázni a začali se smát, a změnili tak podstatu celého místa.

Teď už nikdo neobchodoval. Lidé zapomněli, že sem přišli nakupovat a prodávat. Nikdo se netrápil hamižností. Lidé se smáli a tančili kolem těch tří bláznů. Na chvilku se jim otevřel nový svět.

Ti tři putovali po celé Číně, od místa k místu, od vesnice k vesnici a pomáhali lidem se smát. Smutní lidé, rozzlobení lidé, hamižníci i žárlivci: všichni se s nimi naučili smát. A mnozí z nich si uvědomili, oč jde - člověk se může proměnit.

A pak, v jedné vesnici se stalo, že jeden z těch tří zemřel. Vesničané se shromáždili a říkali si: "Teď nastanou nesnáze. Teď uvidíme, jestli se budou smát. Zemřel jim přítel, budou ho muset oplakávat." Ale když ti dva přicházeli, tančili, smáli se, oslavovali i smrt. Vesničané si říkali: "Co je moc, to je moc. To se nehodí. Když zemře člověk, není uctivé se smát a tancovat."

Oni jim však odpověděli: "Vy nevíte, co se stalo! Všichni tři jsme se vždycky přeli o to, kdo z nás umře jako první. A on vyhrál; porazil nás. Celý život jsme se smáli s ním. Jak bychom ho teď mohli vyprovodit na jeho poslední cestu něčím jiným? Musíme se smát, musíme se radovat, musíme oslavovat. To je jediné možné rozloučení s člověkem, který se celý svůj život smál. A když se nebudeme smát my, bude se smát on nám a bude si myslet: „Vy blázni! Tak už jste se zase chytili do pasti?“

Smích je věčný, život je věčný, oslava pokračuje. Herci se mění, ale drama trvá. Vlny se mění, ale oceán je tu stále. Vy se smějete, přestanete, ale začne se smát někdo jiný, protože smích je tu pořád. Jednou oslavujete vy, podruhé někdo jiný, ale oslavování zůstává. Existence je nepřetržitá, je to kontinuum; ani na chvilku není přerušena. Ale vesničané tomu nerozuměli, a tak se toho dne smát nedokázali.

Potom mělo být tělo spáleno a vesničané řekli: "Vykoupeme ho, jak to předepisují naše obřady."

Oba přátelé však odmítli: "Ne, náš přítel nám řekl: Nevykonávejte žádné obřady, ponechte mi můj šat a nekoupejte mě. Položte mě na hranici, tak jak jsem. Musíme ho tedy uposlechnout."

A pak došlo najednou k velké události. Když položili tělo na hranici, starý muž provedl svůj poslední trik. Měl totiž v šatech uschované velké množství prskavek a najednou z toho byl ohňostroj!

Teď se začali smát i vesničané. Ti dva blázni tančili a celá vesnice s nimi. To nebyla smrt, to byl nový život.

Žádná smrt není smrtí, protože každá smrt otevírá nový vstup - je to počátek. Život nemá konce, je tu vždycky nový začátek, vzkříšení.

Pokud změníte svůj smutek na oslavení, pak budete také schopni změnit svou smrt ve vzkříšení. Učte se tedy tomu umění, dokud je čas. Nepřipusťte, aby smrt přišla dřív, než jste se naučili tajemné alchymii proměny obyčejných kovů v ušlechtilé. Umíte-li změnit smutek, umíte změnit i smrt. Budete-li oslavovat bez podmínek, až přijde smrt, budete se moci smát, budete moci oslavovat, budete šťastní. A pokud umíte oslavovat, smrt vás nemůže zabít. Naopak, to spíš vy zabijete smrt. Ale začněte už, pokuste se o to. Nemáte co ztratit. Lidé ale bývají tak hloupí, že i když není co ztratit, o nic se nepokusí. Řekněte mi, co se tu dá ztratit?

Převzato z FB od uživatele Životní moudrost

Převzato z: www.posvatnesrdce.cz

JSME ŽIVÍ, ALE NEVÍME, CO JE ŽIVOT

  (Osho)

Člověk vůbec neví, co je to život. A nevíme-li, co je život, pak nemůžeme ani vědět, co je smrt. Dokud se důvěrně neseznámíme se životem, dokud pro nás bude záhadou, nemůžeme se důvěrně seznámit ani se smrtí, nemůžeme poznat, co je smrt. Pravdou je, že smrt se objevuje proto, že nemáme představu, co je život. Pro toho, kdo zná život, je smrt neexistující slovo. Je to něco, co se nikdy nestalo, nikdy se nestane, nikdy se nemůže stát. 

V Tibetu žil mystik jménem Marpa. Jednou k němu kdosi přišel a řekl: „Přišel jsem se tě zeptat, co je to život a smrt.“ Marpa se hlasitě zasmál a prohlásil: „Chceš-li vědět něco o životě, pak jsi upřímně vítán, protože já vím, co je život. Pokud jde o smrt, tak s tou jsem se dosud ještě nesetkal, nepoznal jsem ji. Jestliže chceš vědět něco o smrti, jdi a zeptej se těch, kteří jsou téměř mrtví nebo kteří jsou už mrtví. Já znám důvěrně život. Mohu mluvit o životě, mohu ti ukázat, co je život. Ale smrt já neznám.“ 

Tenhle příběh se podobá následujícímu vyprávění o tmě a světle. Možná jste ho již slyšeli. 

Jednou přišla tma navštívit Boha a úpěnlivě na něho naléhala: „Pane, to tvé slunce mě strašlivě ničí, jsem z něho zničená. Při úsvitu mě začne honit a působí mi velké problémy a dá mi pokoj až večer. Co zlého jsem mu provedla? Co je to za nepřátelství? Proč mě slunce pronásleduje a obtěžuje mě? Sotva si po náročném dni trochu odpočinu a hned vidím, jak za úsvitu stojí za mými dveřmi. A zase musím běžet jak o život a zase musím utíkat – a takhle to jde od nepaměti. Už mi dochází trpělivost. Už mě to vážně nebaví. Žádám tě, prosím, domluv mu.“ 

Bůh si prý zavolal Slunce a řekl: „Proč sis tak zasedlo na tmu? Co zlého ti udělala? Proč to nepřátelství? Máš proti ní snad něco? 

„Tma?“ zeptalo se Slunce. „Od nepaměti se potuluji vesmírem, ale na tmu jsem ještě nikdy nenarazilo. Nevím, kdo je to tma. Kdepak je? Prosím, přiveď mi ji sem, abych ji mohlo požádat o odpuštění, poznat ji a vyhýbat se jí.“ 

Od té doby, kdy se tohle stalo, uplynul nekonečný čas a Bůh dosud nebyl schopen přivést tmu před Slunce. Jak by mohl? Tma nemá svou vlastní kladnou existenci. Tma je pouze nepřítomnost světla. Jak by mohla být nepřítomnost světla přivedena k přítomnosti světla? Jak může být tma tam, kde je světlo? Jak může být smrt tam, kde je život? Buď tam není vůbec žádný život, nebo tam není smrt. Obojí dohromady být nemůže. 

Jsme živí, ale nevíme, co je život. A tato nevědomost nás vede k víře v jistou smrt. Nevědomost je smrt. Kdyby Bůh dal a my bychom dospěli k poznání života, jenž je uvnitř, pak by jediný paprsek tohoto poznání navždycky zničil nevědomost říkající, že člověk může zemřít, nebo že zemřel kdysi v minulosti, nebo že zemře někdy v budoucnosti. Neznáme světlo, jímž Jsme, a děsíme se temnoty, kterou nejsme. Protože nejsme obeznámeni se životem, bojíme se smrti. Otázkou tedy není život a smrt, otázkou je pouze život, nic takového jako smrt neexistuje. 

Převzato z: www.novoucestou.cz

PŘÍBĚH O NAPLNĚNÍ - CO TI CHYBÍ?

Za mistrem Farinem, veleknězem řádu světla, jednoho dne přišel utrápený poutník. Žádal o radu, jak má naložit se svým životem. Mistru pověděl, že se mu nic nedaří a cítí se mizerně. Farin laskavě pozoroval poutníkův vystrašený výraz a v klidu dopil svůj čaj. Po dlouhých minutách se poutník trochu uvolnil a v místnosti se konečně rozhostil dostatečný klid pro Farinův dotaz “Co ti chybí bratře?”

Poutníka zarazila přímost otázky, ani se nad tím nemusel dlouze rozmýšlet a vyhrkl “Všechno mistře! Nic nemám, nic se mi nedaří. Jsem asi prokletý, tak jsem přišel sem do kláštera světla, abyste ze mě to prokletí sejmuli.” Mistr se na poutníka laskavě usmál a mírně zavrtěl hlavou. “Ne, nikdo tě neproklel, jediný kdo je tak mocný, aby tě proklel, jsi ty sám. Každý z nás si tvoří svou vlastní realitu.” Když mistr uviděl na obličeji muže nechápavý výraz, tak jej vyzval, aby se šli projít do klášterních zahrad. Našli si lavičku pod rozkvetlým stromem, usadili se a Farin se zeptal znovu:

„Co ti chybí?“

Hledáš krásu? Tu najdeš všude okolo. Pohleď na zlaté sluneční paprsky, jak jemně hladí, čehokoliv se dotknou, pohleď na rozkvetlou zahradu plnou vonících květin, zvedni hlavu a vnímej let ptáku na obloze. Zři lesknoucí se hladiny jezer, peřeje rozbouřených řek valících se k vysokým vodopádům nebo rybníky plné ryb. Stůj v úctě před prastarými horami, jejichž vrcholky se tyčí do nebes. Kochej se pohledem na stáda koní na nekonečných pláních, nebo na chvíli postůj v hlubokém lese a vnímej všechen ten život a krásu okolo. Vůbec přeci nepotřebuješ honosné domy, luxusní šperky nebo nejmodernější oblečení. Všechna ta krása tu je, odpradávna, jen ji konečně uvidět.

Hledáš lásku? Tu najdeš v sobě. Nevěř tomu, že láska je něco, co nemáš, dokud to do tebe někdo jiný nevloží. Láska je v tobě, ve mně, všude okolo. Je to stále ta jedna láska a my jí můžeme zakoušet kdykoliv budeme chtít, když přijmeme sebe, když přijmeme Boha v sobě. My jsme Bůh, jsme tvořeni láskou. Tvoje duše, stejně jako moje, je původem z téhož zdroje. Pochop, jsme jedno!

Hledáš jistotu? Zkus na chvíli přijmout, že se věci dějí přesně tak, jak se mají dít a že nikdy nebudeš vystaven takové zkoušce, kterou bys nezvládl. V tom měj jistotu a také v sobě, ujisti se, že vždy myslíš, říkáš a konáš v souladu se svou duší. Nejen z popudu zareagovat, říci to co říkáváš vždy nebo opakovat to co říkají jiní. Jednoduše buď sám sebou bratře, rozumíš? To bude tvá nová jistota. Vždyť když konáš v souladu se sebou samým, pak svých činů nelituješ, udělal jsi to, co jsi považoval za správné.

Nebo hledáš radost a štěstí? Dovol si být šťastný a raduj se z toho krásného pocitu být naživu, dýchat, cítit a vidět všechnu tu krásu okolo. Raduj se z té možnosti, že můžeš někomu pomoci, v někom probudit lásku, nebo třeba jen vidět ranní slunce. Pochop, nešťastným tě nečiní okolnosti ale to jak je přijímáš.

Chybí ti partner? Myslíš, že by jsi byl s někým šťastný když to nedokážeš ani sám se sebou? Nehledej si nikoho ze strachu ze samoty, byla by to jen iluze lásky a vytvořil by sis na něm závislost. Lépe řečeno závislost na tom že jej máš, takže bys v onom vztahu jen trpěl. Až nalezneš harmonii ve své duši a bude ti dobře i o samotě, zjistíš, zda někoho opravdu chceš.

Třeba ti chybí bohatství, koupit si všechno to co chceš. Myslíš, že když si to všechno koupíš, budeš uspokojen? Na jak dlouho? Co pak? Pak přijde strach, abys o to nepřišel a ten tě bude pronásledovat do smrti, nebo do té doby než o své bohatství přijdeš. Často se to rovná.

Je možné, že ti chybí dobré jméno a uznání společnosti. Vím, od mala ti říkali jak je to důležité někým být, někam to přece dotáhnout. Jenže tahle společnost, u které hledáš uznání, je přesně ta společnost, která uvěřila tomu, že někdo může být víc, než někdo jiný. Je to jenom hra, hra nato, že třeba já jsem velmistr a ty poutník. Požadavek, abys něčím byl v sobě, nese hořkou pachuť nevědomí, říká ti vlastně, že teď ničím nejsi a máš život strávit honbou za přidělením nějaké falešné identity. Až přijdeš nato, že už chceš být jen sám sebou, tak už tě vůbec nebude zajímat, co si kdokoliv jiný o tobě myslí, věř mi. Budeš svobodný. To je ta pozice, ze které se teprve začnou sny stávat skutečností.

Hledáš bezpečí? Bojíš se zlých lidí, že ti ublíží? Kde jsou ti zlí lidé? V tvé hlavě. Až pochopíš, že neexistuje nic jako souboj dobra a zla, nebudeš se bát. Je jen jeden zdroj, zdroj světla a lásky a stejně tak jako z něj každý z nás původně pochází, tak je každý z nás od něj různě vzdálen. Když budeš plně vědomý, budeš i pozorný a vyvaruješ se situacím, kdy by ses setkal s hluboce nevědomým člověkem. Vždy ale měj na paměti, ten člověk není zlý, je nevědomý. Podstatou nikoho z nás není agrese nebo jiná forma konfliktu. Jsou to rány z minulosti, které si lidé nosí v sobě klidně i celý život a ona agrese či konflikt je jen jejich obranou aby zase nezažili tu bolest. Jednoduše nic jiného než tuto reakci zatím neznají. Můj mistr mi jednou řekl, lidé se dělí na zralé a ještě ne zralé.

Hledáš únik před stresem? Řekni mi bratře, co ten stres vyvolává? Ta osoba? Událost? Ta věta? Ne, ten stres vyvoláváš ty! To je tvoje práce, tvá mysl se rozhodla na daný podnět zareagovat stresem. Něco se prostě stane a ty se rozhodneš, jak to přijmeš. Stejně jako mysl, tak i tělo někdy automaticky reaguje. Lidé krčí rameny, když neznají odpověď, založí ruce, když jsou nejistí, nebo přimhouří oči, když přemýšlejí. Stejně tak mysl reaguje na situace, reaguje tak jak se naučila nebo tak, jak to odkoukala u jiných. Je jen na tobě, jestli to přijmeš, když dokážeš odstoupit od své mysli a přestat se s ní ztotožňovat, pak pochopíš, že jediným pánem tvého vnitřního prostoru jsi ty, a jen ty rozhoduješ o tom, jak se budeš cítit. Dokud svou mysl neovládneš, nech ji tedy brebentit a reagovat na cokoliv, ale zaujmi od ní odstup. Mysl se bude snažit aby ses cítil špatně, a bude tě stále s někým a něčím srovnávat, bude vyvolávat stres. Pokud pochopíš, že nejsi svou myslí, dokážeš od ní odstoupit do role posluchače, a pak je jen na tobě, jestli se ti tohle přestavení líbí nebo ne. Největším nepřítelem člověka je on sám.

Trápí tě nějaký problém a budí tě v noci ze snu? Zkus někdy rozevřít okenice a pohledět do nočního nebe plného milionů hvězd, a na nic nemysli, prostě jen vnímej tu nekonečnost a krásu vesmíru, jehož jsi součástí. Až pak se znovu zamysli nad tím malicherným pozemským problémem.

Poutník: Tvá slova jsou krásná mistře, konečně se cítím lépe. Jen nevím jak toho dosáhnout, víš cítit to opravdu tak. Nejsem tak moudrý a sečtělý jako ty.

Farin: Pravdu máme každý v sobě, od samého narození. Jen ji v sobě zatím mnozí neobjevili, a stále žijí ve snu.

Poutník: Proč si ji neuvědomuje každý? Co lidem brání v poznání?

Farin: Možná jsi právě vyřkl jednu z nejdůležitějších otázek lidstva, aniž by si lidé uvědomili, že si ji mají položit. Odpovědí je naše mysl. Od dětství se učíme v prvé řadě vše posuzovat myslí, až v dospívání téměř ztratíme sami sebe, a tak se snažíme napodobovat jiné lidi v jejich konání, abychom měli nějakou identitu. Naše mysl nás ovládne, a my nevíme, kým jsme. Kdykoliv se pak naše duše ozve z té veliké dálky, z hlubin člověka, mysl ji okamžitě překřičí. Jednoduše protože nás stále ovládá. Naučili jsme se to tak.

Poutník: A jak tedy docílit toho aby to tak nebylo, čím mysl ovládnout? Vždyť to nejde, jak mám sám sebe ovládnout?

Farin: Ty jsi tvoje mysl? Ta, která se stále identifikuje s něčím jiným a mění se?

Poutník: … no … to nejsem.

Farin: Dobře, jsi svoje tělo?

Poutník: No, necítím se být kostí, orgánem nebo tkání… ale…

Farin: Čím myslíš?

Poutník: Myslí

Farin: Jakou?

Poutník: Mojí myslí

Farin: Aha a co je toto?

Poutník: Tělo, moje tělo.

Farin: Čí?

Poutník: …

Farin: Bratře, ty jsi vědomím. Ty jsi život, bytí, díky kterému tvé tělo žije. To je to, čím musíš ovládnout svou mysl. Je to něco, co se dá pouze cítit, uvědomit si to. Uvědom si sám sebe. Na nic nemysli, jen se soustřeď na svůj dech a pozoruj vše okolo bez toho, aniž bys to soudil.

Den pomalu přešel v noc, a ti dva tam seděli na lavičce pod starým stromem. Ani jeden z nich na nic nemyslel, oba vnímali své bytí a všechnu tu nádheru okolo a nad nimi jen tiše zářil oceán hvězd.

Ráno vyšlo zlatavé slunce a ozářilo zahradu plnou života. Něco se v ní ale změnilo, už v ní neseděl mistr a poutník, ale dvě krásné bytosti, které věděly, že pochází z jednoho zdroje a jsou si bratry.

Navzájem se objali a poděkovali si. Poutník měl oči plné slz, jak najednou viděl všechnu tu nádheru okolo, svět už vůbec nebyl tím škaredým místem jako předtím. Byl plný života a lásky, stejně jako on.

Vydal se tedy na svou cestu, napsat další kapitolu života. Zbytek svého pozemského života prožil tak, jak mu tenkrát poradil velmistr Farin: Vždy měj na paměti, že pozitivní přitahuje pozitivní a negativní zase negativní. To co vysíláš, to se ti vrací. Dávej lásku a dostaneš ji. Buď šťastný bratře….

Převzato z: www.seberizeni.cz

PRINCEZNA NOČNÍ OBLOHY

Princezna noci, silná a zářivá hvězda, jež dokázala rozzářit celou noční oblohu. Byla silná i něžná, krásná i drsná, milující i zákeřná. V jejím nitru se snoubily všechny tyto povahové rysy, a tak se z této hvězdy stala nepředvídatelná a často nechápaná princezna noční oblohy. Byla svéhlavá. Na noční obloze svítila jen, když se ji zachtělo. Byly noci, kdy noční oblohu rozzářila svým překrásným a ohlušujícím světlem. Takové noci všechna lesní zvířata s velkou úctou vzhlížela k obloze. V tento okamžik tuto hvězdu milovali a obdivovali pro její krásu i pro její sílu a odvahu postavit se tmě, jež jinak vše pohltila. Představovala pro ně naději i víru, že v každém temném dni, v každé temné chvíli, zůstává plamínek světla i naděje v lepší zítřky. Byly noci, kdy se nechala pohltit temnotou. Byl to vášnivý tanec, který probíhal mezi její temnou stránkou a samotnou Tmou. Byly to noci, kdy její světlo tiše plakalo v pozadí její hvězdné a temnotou zalité duše.

Princezna si byla dobře vědoma své síly i moci, jež měla nad noční oblohou, nad lesem, který svým krásným a silným světlem dokázala prozářit a dodat všem zvířatům kousek naděje. Její temná stránka toužila po moci, cítila uspokojení, mohla-li ovládat osudy zvířat žijících v tomto lese. Někdy byla milující a něžná, jindy toužila zvířatům škodit a těšila se z jejich vlastního utrpení.

Jedni ji milovali a druzí nenáviděli. Ve skutečnosti nebylo jediného zvířete, které by chápalo vnitřní podstatu této svéhlavé princezny. Nebylo jediného živého tvora, který by rozuměl její složité povaze. Ani samotná princezna nerozuměla své vnitřní rozpolcenosti. Byly dny, kdy se uchylovala do ústraní, před světlem i tmou, před lesem i jeho obyvateli. Plakala. Plakala dlouhé hodiny a věděla, že neexistuje nikdo, kdo by ji mohl v tuto chvíli pomoci. Věděla, že pomoc najde pouze uvnitř sebe samé. Nalézt vnitřní plamen své rozpolcené duše.

Jednoho večera, kdy plakající seděla na vrcholku nejvyšší borovice na okraji lesa, se k ní vznášel malinkatý ptáček. Byla to sova, mládě. Neznala princeznu, neměla tušení, kdo to je. Slyšela pláč, slyšela smutek její rozpolcené duše. Posadila se vedle hvězdy, která se na ni upřeně dívala. Čekala…

Sova, začala vyprávět příběh, který slýchala od svých rodičů, sovích strážců. Jednoho večera soví strážci vzlétli k nebesům a rozlétli se do krajin jim vzdálených, do krajin kam dolétlo jen několik málo z nich. Byly to kraje temné, nehostinné, divoké. Všechna zvířata již dávno utekla. Tma byla jako černý plášť. Neměla v úmyslu, aby světlo zářilo naději do kraje, který se táhl pod její temnotou. A přece… soví strážce zahlédl malé světýlko, slabé, skomírající, plačtivé. Světýlko, které se nechtělo vzdát naděje. Soví strážce se okamžitě rozlétl za tímto světýlkem. Spatřil tam hvězdu, jež marně bojovala s okolní tmou. Bylo vidět, že je slabá a vyčerpaná ale přesto se v jejich očích čeřila obrovská síla a odvaha. Byla zde sama a nehodlala se vzdát. Stále věřila, že světlo zvítězí nad černo černou tmou. Věřila, že jednoho dne se temnota ztratí, neboť tma je jen nepřítomností světla. Uvědomovala si, že musí ve své duši rozežehnout plamen, který vyžene temnotu z jejího nitra ven. A pak bude zářit na temné noční obloze, bude světlo naděje, které opět přivede život do tohoto nehostinného kraje.

Hvězda pozorně naslouchala každému slovu a cítila, jak ji je tento příběh velmi blízký. Jakoby tuto hvězdu odněkud znala. V jejím nitru sílil pocit, že tato hvězda je možná příčinou její vnitřní rozpolcenosti, je příčinou toho, proč se cítí, jakoby ji bylo jen půl. V tuto chvíli pochopila svou vlastní rozpolcenost i svůj vnitřní boj s temnotou. Její vnitřní oheň stále čeká na to, až se setká se svým vlastním světlem. S paprskem sebe samé. Čeká na chvíli, až se její nitro spojí s jejím odrazem a tam kde kdysi vládla tma, bude nekončící zdroj zářivé a čiré energie. V jejím nitru tak zažehne plamen lásky a harmonie, jednoty i spolupráce. Stane se princeznou noční oblohy. Bude zářit v temné noci, stane se ukazatelem naděje i víry. Bude milující i něžná, laskavá i věrná. Odteď bude pomocníkem pro všechny, jež hledají svůj ztracený paprsek jejich vlastních duší.

Autor: www.otevrisrdce.cz, Foto: https://www.freedigitalphotos.net/

UŠLECHTILÝ STROM

Byl jeden strom, který miloval jedno dítě. Dítě ho přicházelo každý den navštívit. Sbíralo jeho listy, pletlo si z nich korunu na hlavu a hrálo si na krále lesa. Šplhalo po jeho kmeni a houpalo se na jeho větvích. Jedlo jeho plody a pak si spolu hrály na schovávanou. Když bylo dítě unavené, zdřímlo si ve stínu stromu a větve mu zpívaly ukolébavku. Dítě strom milovalo z celého svého dětského srdce. A strom byl šťasten. Ale čas utíkal a dítě rostlo. Když už bylo dítě velké, zůstával strom často sám.
Jednoho dne se dítě přišlo podívat na strom a strom mu pravil:

"Pojď ke mně, dítě moje, vyšplhej se na můj kmen a udělej si houpačku v mých větvích, ochutnej mé plody, pohraj si v mém stínu a buď šťastné."
"Nemám už věk na lezení po stromech, už si nehraji," odpovědělo dítě. "Chci si koupit nějaké věci a chci se bavit. Chci peníze. Můžeš mi dát peníze?"
"Bohužel," odpověděl strom, "já nemám peníze. Mám jen listy a plody. Vezmi si mé plody, dítě moje, jdi a prodej je ve městě. Tak budeš mít peníze a budeš šťastné."

A tak se dítě vyšplhalo na strom, sklidilo všechny plody a odneslo je pryč.
A strom byl šťasten.........

Ale "jeho dítě" se dlouho nevracelo... A strom ze-smutnil.
Pak se jednou dítě vrátilo. Strom se zachvěl radostí a zašuměl:

"Pojď ke mně, dítě moje, vyšplhej se na můj kmen, udělej si houpačku v mých větvích a buď šťastné."
"Mám moc práce a nemám čas lézt po stromech," odpovědělo dítě." Chci dům, který by mě chránil," pokračovalo. "Chci ženu a chci děti, proto potřebuji dům. Můžeš mi dát dům?"
"Já nemám dům," pravil strom. Ale můžeš uřezat mé větve a dům si z nich postavit. Pak budeš šťastný."

Dítě uřezalo všechny větve a odvezlo je pryč, aby si postavilo dům. A strom byl šťasten. Pak dlouhou dobu dítě nepřišlo. Když se vrátilo, strom byl tak šťasten, že nemohl ani promluvit.

"Pojď ke mně, mé dítě," zašuměl, "pojď si hrát."
"Jsem příliš starý a příliš smutný na to, abych si mohl hrát," odpovědělo mu dítě. "Potřeboval bych loď, abych odjel daleko odtud, pryč. Můžeš mi dát loďku?"
"Uřízni můj kmen a udělej si loďku," nabídl mu strom. "Tak budeš moci odjet a budeš šťastné." A tak dítě uřízlo kmen a udělalo si loďku, aby mohlo odjet. A strom byl šťasten... ale ne úplně.

Za velmi dlouhou dobu se dítě opět vrátilo.
"Je mi to moc líto, mé dítě," pravil strom, "ale už nemám, co bych ti dal... Už nemám žádné plody." "Mé zuby jsou už špatné a nerozkousaly by tvé plody." "Nemám už žádné větve," pokračoval strom, "už tě nemohu pohoupat." "Jsem už příliš starý na to, abych se houpal ve větvích," řeklo dítě. "Jsem bezradný," povzdechl si strom. "Rád bych ti něco dal... ale už nic nemám. Jsem jen starý pařez. Je mi to tolik líto..." "Já už moc nepotřebuji," řeklo dítě. "Jen klidné místečko, kde bych si sedl a odpočinul si. Cítím takovou únavu." "Pak tedy," pravil strom a snažil se napřímit, jak jen mohl, "pak tedy, starý pařez je právě to, na co se můžeš posadit a kde si můžeš odpočinout."
A tak to dítě udělalo. A strom byl šťasten.

(Shel Silverstein)

Sedni si dnes večer do nějakého klidného koutku a pomoz svému srdci, aby poděkovalo všem "stromům" tvého života.

Převzato z: https://aliastro.blog.cz

CHLUPÁČCI

 

Kdysi dávno, byla jedna země, kde všichni lidé žili šťastně. Přátelili se, měli se rádi, děti si spolu hrály a neubližovali si, všichni si pomáhali. Byli zdvořilí, srdeční a ohleduplní. I venku, na ulici, když museli čekat ve frontě na poště, stejně jako na úřadech nebo na školních chodbách. Přirozeně za tím vězelo tajemství. Při narození totiž každé dítě dostalo pytlík plný heboučkých plyšáčků – ochmýřených kuliček – chlupáčků. Chlupáčci měli pro každého velkou cenu. Všichni, kdo je dostali, byli laskaví a pociťovali teplo vzájemné náklonnosti, spříznění s druhými. Ti, kdo chlupáčky nedostali, nakonec onemocněli, chřadli a někdy umírali.

V té době však bylo snadné si chlupáčky opatřit. Kdo si je přál, přiblížil se k někomu a požádal: „ Rád bych dostal chlupáčka!“ Ten druhý sáhnul do svého pytlíčku a vytáhnul měkoučkou ochmýřenou kuličku, velkou jako dětská dlaň.

Kdo ji dostal, přiložil si ji jemně k srdci, na tváře a na ruce. Hned cítil, jak ho zaplavuje vlna tepla a příjemné duševní i tělesné pohody. Lidé si chlupáčky stále vyměňovali, a protože tyhle heboučké kuličky byly k mání úplně zadarmo, mohl jich mít každý, kolik chtěl. Tak žili skoro všichni šťastně a chovali se k sobě mile a přátelsky. „Skoro všichni.“ Existoval, však někdo, komu se ani trochu nelíbilo dívat se na to, jak si lidé vyměňují své chlupáčky. Belzefa, zlá a zákeřná čarodějnice, neustále rozhněvaná a vzteklá. Vymyslela si ďábelský plán.

Jednou ráno vpadla i s koštětem, na němž přiletěla, do domu jedné rodiny a usadila se vedle otce. Ten právě četl noviny a ukazoval v nich něco mamince, která držela ochmýřenou kuličku a mazlilka se s nejmladší holčičkou.

„Nevidíš, kolik chlupáčků dává tvoje žena dětem? Když to tak půjde dál, pro tebe už nezbudou žádné!“

Muž s zarazil: „Chceš říct, že když budeme chlupáčky dávat ostatním, v našich pytlících žádní nezbydou?“ 

 
„Jistě“, přikývla čarodějnice. „V určité chvíli bude s chlupáčky konec!“

A nasedla na své koště a odletěla. Otec vzal Belzenina slova vážně. Od té doby, vždycky když viděl svou ženu, jak dává chlupáčky dětem, pociťoval smutek a znepokojení. „Co když měla Belzefa pravdu?“

Řekl o tom manželce a ta dostala strach. Domluvili se, že je nutně potřeba s chlupáčky šetřit.

Muži, ženy i děti se přestali usmívat, přestali být milí a pomáhat si.

Ale stalo s něco zvláštního. Do té smutné země přišla dívka se zářícíma očima a něžným, upřímným úsměvem. Vypadalo to, že se k ní nedonesly zrádné řeči čarodějnice Belzefy. Rozdávala chlupáčky plnými hrstmi a vůbec s nebála, že se jí nebudou dostávat. Dávala je všem zadarmo; stačilo, aby ji kdokoli poprosil. Děti ji měly velmi rády, protože jim s ní bylo dobře. A také začaly rozdávat chlupáčky všem, kdo je chtěli.

Dospělí vydali zákon, který měl zabránit plýtvání chlupáčky a rozdávání na všechny strany. Ale děti na to nedbaly a dávaly si je dál.

A protože je jich víc než dospělých, snad se jim podaří zvítězit.

Abyste se to dozvěděli, musíte se jen dívat kolem sebe.

Z knihy Bruna Ferrera Hvězdy Pro duši.

Pro www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška. Tento článek nebo jeho část, je možné šířit dál nekomerčním způsobem, pokud bude připojeno celé znění této poznámky a aktivní odkaz na výše uvedené webové stránky. Děkuji za respektování této podmínky.

PŘÍBĚH VÁŽKY

Tento příběh je starou bajkou, mnohokrát převyprávěnou spoustou lidí, který přináší útěchu každému, kdo truchlí nad ztrátou někoho blízkého. Znáte-li někoho, koho by tento příběh mohl utěšit, pošlete mu ho💓

* * *

Hluboko pod hladinou tichého rybníčku žila malá kolonie vodních broučků. Byli šťastnou kolonií, která žila daleko od slunce.

Po mnoho měsíců všichni společně pobíhali po měkkém bahénku na dně rybníka. Všimli si však, že jednou za čas vždy někdo z jejich kolonie ztratil svůj zájem o to, aby tady s přáteli cokoli dělal. Vždy začal šplhat po stéblu vodní lilie, šplhal dál a dál, až se jim ztratil z dohledu a už ho nikdy neviděli.

"Podívej!" řekl jeden z vodních broučků druhému. "Jedna z naší kolonie šplhá nahoru po vodní lilii. Kam si myslíš, že jde?"

Nahoru, nahoru, nahoru pomalu šplhala. A přestože se pořád dívali, zmizela jim z dohledu. Její přátelé čekali a čekali, ale už se nevrátila.

"To je divné!" řekl jeden vodní brouček druhému.

"Nebyla tu šťastná?" zeptal se druhý.

"Kam si myslíš, že šla?" ptal se třetí.

Nikdo neznal odpověď. Byli velmi zmatení. Nakonec si je jeden z vodních broučků, vůdce celé kolonie, sezval všechny dohromady.

"Mám nápad," řekl. "Další, který vyšplhá po stonku lilie nahoru, musí slíbit, že se sem vrátí a řekne nám, kam šel a proč."

"Slibujeme." řekli jednohlasně.

Jednoho jarního dne, nedlouho poté, tentýž vodní brouček, který přišel s plánem, zjistil, že šplhá nahoru po stonku lilie. Nahoru, nahoru, nahoru šplhal. Než si stačil uvědomit, co se děje, prošel skrze hladinu vody a ocitnul se na širokém zeleném listu.

Byl tak unavený a sluníčko tak příjemně hřálo, že se rozhodl si zdřímnout. Zatímco spal, jeho tělíčko se měnilo, a když se pak probudil, proměnil se v nádhernou modrou vážku s širokými křídly a štíhlým tělíčkem stvořeným k létání.

Nemohl uvěřit té změně, kterou ve svém tělíčku uviděl. Jediným pohybem odhalil čtyři stříbrná křídla a dlouhý zadeček. Přestože trochu váhal, pocítil nutkání pohnout křídly. Hřejivé teplo slunce brzy vysušilo vlhkost jeho nového těla. Když pak pohnul křídly znovu, zjistil, že se vznáší nad vodou. Stal se vážkou.

Úchvatně se vznášel a klesal v různých křivkách, jak létal vzduchem. Cítil se tak veselý ve svém novém prostředí! Postupně se pak jako nová vážka zlehka posadil na list vodní lilie, aby si odpočinul. Přitom zkusil pohlédnout dolů na dno rybníka. Proč je nahoře nad svými starými přáteli, vodními broučky? Byli tam, pobíhali po dně, stejně jako to dělával on sám ještě nedávno. Pak si vzpomněl na svůj slib: "Další, který vyšplhá po stonku lilie nahoru, musí slíbit, že se sem vrátí a řekne nám, kam šel a proč."
Bez přemýšlení vylétnul směrem dolů. Následně však narazil na hladinu vody, která ho odrazila pryč. Nyní, když byl vážkou, už nemohl dolů pod vodu.

"Nemůžu se vrátit!" zvolal ve zděšení. "Zkusil jsem to, ale nemohu dodržet svůj slib. A i kdybych se vrátil, nikdo z vodních broučků by mě v mém novém těle nepoznal. Hádám, že tady asi budu muset počkat, dokud se i oni nestanou vážkami. Pak porozumí tomu, co se mi stalo a kam jsem šel."

Poté zamával křídly a šťastně vylétnul do svého nádherného nového světa slunce a vzduchu. 

* * *

Z knihy: Waterbugs and Dragonflies, Doris Stickney

Převzato z: https://andelskydenik.blogspot.cz

Tento příběh je starou bajkou, mnohokrát převyprávěnou spoustou lidí, který přináší útěchu každému, kdo truchlí nad ztrátou někoho blízkého. Znáte-li někoho, koho by tento příběh mohl utěšit, pošlete mu ho. ♥

 

* * *

 

Hluboko pod hladinou tichého rybníčku žila malá kolonie vodních broučků. Byli šťastnou kolonií, která žila daleko od slunce.

Po mnoho měsíců všichni společně pobíhali po měkkém bahénku na dně rybníka. Všimli si však, že jednou za čas vždy někdo z jejich kolonie ztratil svůj zájem o to, aby tady s přáteli cokoli dělal. Vždy začal šplhat po stéblu vodní lilie, šplhal dál a dál, až se jim ztratil z dohledu a už ho nikdy neviděli.

"Podívej!" řekl jeden z vodních broučků druhému. "Jedna z naší kolonie šplhá nahoru po vodní lilii. Kam si myslíš, že jde?"

Nahoru, nahoru, nahoru pomalu šplhala. A přestože se pořád dívali, zmizela jim z dohledu. Její přátelé čekali a čekali, ale už se nevrátila. 

"To je divné!" řekl jeden vodní brouček druhému. 

"Nebyla tu šťastná?" zeptal se druhý.

"Kam si myslíš, že šla?" ptal se třetí.

Nikdo neznal odpověď. Byli velmi zmatení. Nakonec si je jeden z vodních broučků, vůdce celé kolonie, sezval všechny dohromady. 

"Mám nápad," řekl. "Další, který vyšplhá po stonku lilie nahoru, musí slíbit, že se sem vrátí a řekne nám, kam šel a proč."

"Slibujeme." řekli jednohlasně.

 

Jednoho jarního dne, nedlouho poté, tentýž vodní brouček, který přišel s plánem, zjistil, že šplhá nahoru po stonku lilie. Nahoru, nahoru, nahoru šplhal. Než si stačil uvědomit, co se děje, prošel skrze hladinu vody a ocitnul se na širokém zeleném listu.

Byl tak unavený a sluníčko tak příjemně hřálo, že se rozhodl si zdřímnout. Zatímco spal, jeho tělíčko se měnilo, a když se pak probudil, proměnil se v nádhernou modrou vážku s širokými křídly a štíhlým tělíčkem stvořeným k létání.

Nemohl uvěřit té změně, kterou ve svém tělíčku uviděl. Jediným pohybem odhalil čtyři stříbrná křídla a dlouhý zadeček. Přestože trochu váhal, pocítil nutkání pohnout křídly. Hřejivé teplo slunce brzy vysušilo vlhkost jeho nového těla. Když pak pohnul křídly znovu, zjistil, že se vznáší nad vodou. Stal se vážkou.

 

Úchvatně se vznášel a klesal v různých křivkách, jak létal vzduchem. Cítil se tak veselý ve svém novém prostředí! Postupně se pak jako nová vážka zlehka posadil na list vodní lilie, aby si odpočinul. Přitom zkusil pohlédnout dolů na dno rybníka. Proč je nahoře nad svými starými přáteli, vodními broučky? Byli tam, pobíhali po dně, stejně jako to dělával on sám ještě nedávno. Pak si vzpomněl na svůj slib: "Další, který vyšplhá po stonku lilie nahoru, musí slíbit, že se sem vrátí a řekne nám, kam šel a proč."
Bez přemýšlení vylétnul směrem dolů. Následně však narazil na hladinu vody, která ho odrazila pryč. Nyní, když byl vážkou, už nemohl dolů pod vodu. 

"Nemůžu se vrátit!" zvolal ve zděšení. "Zkusil jsem to, ale nemohu dodržet svůj slib. A i kdybych se vrátil, nikdo z vodních broučků by mě v mém novém těle nepoznal. Hádám, že tady asi budu muset počkat, dokud se i oni nestanou vážkami. Pak porozumí tomu, co se mi stalo a kam jsem šel."

Poté zamával křídly a šťastně vylétnul do svého nádherného nového světa slunce a vzduchu.

* * *

z knihy: Waterbugs and Dragonflies, Doris Stickney
překlad: Magda Techetová

Převzato z: https://andelskydenik.blogspot.cz

Více zde: https://cestakduze.webnode.cz/cakry2/pribeh-vazky/