TICHO

Ticho je chrám duše. Naše duše spí a kolem ní se rozprostírá úžasné voňavé ticho. Ticho je chrám vesmíru, kde občas spadne kapka do vod zapomnění a čistoty. Každá kapka, která spadne z ticha, odplaví nějakou starost, nějaký blok nebo bolest, pak už na tu situaci nemusíme myslet. Nemusíme se bát, že se vrátí. Ticho je hojivý fáč na vše, obalí naši bolavou duši a v tichu nastalém vynoří se myšlenky – řešení situací, na které čekáme. Nořme se do ticha chrámu své duše a naslouchejme, co nám naše duše poví, ona nám poví to, nač čekáme, dám nám odpovědi na naše otázky, které máme. Ona nám poví, že neexistuje prostor, čas ani hmota, že jsem jen já a moje pravé já – moje duše, která s námi putuje po staletí, která nás vede, ochraňuje, která probouzí naši intuici, naši radost, naše emoce a pocity zde a zemi. Vracejme se ke své duši, hledejme a naslouchejme všemu, co nás chce naučit a věřme jí a hlavně dopřejme jí ticho, které je součástí všech vesmírů, všech bytostí. Prostřednictvím ticha dojde vše k uzdravení. I planeta Země se jednou úplně uzdraví prostřednictvím ticha. Jen v tichu zaslechneme vše, co k nám hovoří. Jen v tichu můžeme pomáhat všemu živému i neživému na planetě Zemi. Milujme ticho a vyhledávejme ho co nejčastěji. Ticho je dar Boží lásky a prozřetelnosti, tak ho využívejme ku prospěchu svému i všech bytostí na planetě Zemi i ve vesmíru.

Ztišme své nitro, ztišme svůj dech a napojme se na ticho vesmíru. Budou se dít zázraky. Zázraky v nás i kolem nás. Ticho se zhmotní a přivede nás na myšlenky nevídané a prospěšné všem.

Ticho je dar.

Ticho je chrám duše. Naše duše spí a kolem ní se rozprostírá úžasné voňavé ticho. Ticho je chrám vesmíru, kde občas spadne kapka do vod zapomnění a čistoty. Každá kapka, která spadne z ticha, odplaví nějakou starost, nějaký blok nebo bolest, pak už na tu situaci nemusíme myslet. Nemusíme se bát, že se vrátí. Ticho je hojivý fáč na vše, obalí naši bolavou duši a v tichu nastalém vynoří se myšlenky – řešení situací, na které čekáme. Nořme se do ticha chrámu své duše a naslouchejme, co nám naše duše poví, ona nám poví to, nač čekáme, dám nám  odpovědi na naše otázky, které máme. Ona nám poví, že neexistuje prostor, čas ani hmota, že jsem jen já a moje pravé já – moje duše, která s námi putuje po staletí, která nás vede, ochraňuje, která probouzí naši intuici, naši radost, naše emoce a pocity zde a zemi. Vracejme se ke své duši, hledejme a  naslouchejme všemu, co nás chce naučit a věřme jí a hlavně dopřejme jí ticho, které je součástí všech vesmírů, všech bytostí. Prostřednictvím ticha dojde vše k uzdravení. I planeta Země se jednou úplně uzdraví prostřednictvím ticha. Jen v tichu zaslechneme vše, co k nám hovoří. Jen v tichu můžeme pomáhat všemu živému i neživému na planetě Zemi. Milujme ticho a vyhledávejme ho co nejčastěji.  Ticho je dar Boží lásky a prozřetelnosti, tak ho využívejme ku prospěchu svému i všech bytostí na planetě Zemi i ve vesmíru.
Ztišme své nitro, ztišme svůj dech a napojme se na ticho vesmíru. Budou se dít zázraky.  Zázraky v nás i kolem nás. Ticho se zhmotní a přivede nás na myšlenky nevídané a prospěšné všem.
Ticho je dar.


Více zde: https://vedomicestylasky.webnode.cz/news/ticho/

POHNOUT SKÁLOU

 Jeden muž poklidně spal ve svém srubu, když náhle tuto místnost zalilo světlo a objevil se Spasitel. Hospodin řekl, že má pro něj práci a ukázal mu obrovskou skálu, která stála naproti jeho srubu. Hospodin mu řekl, že jeho úkolem bude tlačit vší silou tu skálu, kterou vidí naproti.

Muž to dělal den za dnem. Po mnoho let se namáhal od slunka do slunka, jeho paže, vztyčené proti studenému, masivnímu povrchu nepohnutelné skály, tlačily ze všech sil. Každý večer se ten muž vracel do svého vychladlého srubu bolavý a unavený, s pocitem, že zase uplynul den, kdy pracoval zbytečně.

Od chvíle, kdy tento muž začal projevovat známky zmalomyslnění, věčný oponent - satan se rozhodl vstoupit do tohoto obrazu tím, že vsune do mysli tomuto unavenému muži následující názor: "Po dlouhou dobu jsi tlačil tuto skálu a nepohnul jsi ji ani o kousek. Proč by ses na tom měl zničit? Nikdy se ti nepodaří tuto skálu odsunout." A tím vytvořil v muži pocit, že tento úkol je nesplnitelný a že on je ten, kdo neobstál. Tyto myšlenky ho zmalomyslněly a vzaly mu všechnu sílu.

"Proč bych se měl na tom zničit?" pomyslel si. "Pouze tomu věnuji svůj čas, dám tomu minimální úsilí a to bude úplně stačit." Tak si to naplánoval, až přišel den, kdy se rozhodl to předložit Bohu na modlitbách a odevzdá mu i svoji zatíženou mysl se všemi problémy.

"Bože", řekl. "Pracoval jsem dlouho namáhavě v tvých službách, vložil jsem všechny své síly do práce, kterou jsi mi uložil. Ano, a po tom dlouhém čase se mi nepodařilo pohnout s tou skálou ani o půl milimetru. Co jsem dělal špatně? Proč jsem neuspěl?

Hospodin odpověděl soucitně. "Milý příteli, když jsem tě požádal, abys mi sloužil, a ty jsi to přijal, řekl jsem ti, že tvůj úkol je tlačit tu skálu vší svoji silou, což jsi vykonal. Nikdy jsem ale nezmínil, že bych chtěl, abys s ní pohnul. Tvůj úkol byl tlačit skálu. A nyní přicházíš ke mně, jsi na konci svých sil a myslíš si, že jsi neuspěl. Ale je to skutečně tak? Podívej se na sebe. Tvé paže jsou silné, narostly ti svaly, jsi mnohem silnější. Máš statnou postavu, tvé ruce nesou známky těžké práce od soustavného tlaku a tvoje nohy jsou pevné. Díky stálému protitlaku, kterému jsi musel čelit, jsi strašně moc vyrostl a tvoje schopnosti nyní mnohem převyšují to, co jsi tehdy znal. S tou skálou jsi nepohnul. Ale tvé povolání spočívalo v tom, abys byl poslušný a tlačil skálu, aby sis tím cvičil svoji víru a důvěru v moji moudrost," řekl Bůh. A v tom jsi uspěl. Já pohnu tou skálou.

Je to takové, jaké to je, řekla láska

Je to nesmysl

řekl rozum

Je to takové, jaké to je

řekla láska

Je to neštěstí

řekla vypočítavost

Je to jen bolest

řekl strach

Je to beznadějné

řekla soudnost

Je to takové, jaké to je

řekla láska

Je to směšné

řekla pýcha

Je to lehkomyslné

řekla opatrnost

Je to nemožné

řekla zkušenost

Je to takové, jaké to je

řekla láska

Erich Fried (1921 - 1988), Pád do slova

MILOST

Nejprve pláčeš.

Potom proklínáš.

Pak se modlíš.

A potom vypneš všechny své síly, co ti zbyly.

Chceš vůlí, která nebe dobývá -

však o tvrdou zeď nemožnosti

dokrvava rozbíjíš si lebku.

Pak ztratíš vědomí.

A když zase procitneš,

tu všechno znova začíná.

Nakonec v tupém omámení,

beze slov a bez myšlenek si říkáš:

"Všechno je zbytečné, všechno je marné."

Ze žaláře bídy, nemoci a hříchu,

z každodenní hrozné všednosti není, není úniku.

A tehdy - samo od sebe - otevře se nebe,

které neotevřela kletba, ani prosba.

Marně je dobývala síla a vůle a zoufalství a pokání.

Tehdy samo od sebe otevře se nebe

a hvězda malounká ti spěchá vstříc

a tak se přiblíží, líbezně se usmívajíc,

že si pomyslíš: do dlaně ti spadne.

Tehdy - sama od sebe - utichne bouře.

Tehdy - samo od sebe - všechno se ztiší.

Tehdy - sama od sebe - ožívá naděje.

Na každé zlaté větvi tvých snů

jen tak samo od sebe - dozrává nové ovoce.

A to samo od sebe - to je milost

(Neznámý autor)

POHLAZENÍ

Pohlaď mě dlaní

a zavoním ti létem,

pohlaď mě slovem

a budu ti celým světem.

Pohlaď mě očima

a já ti rozkvetu,

pohlaď mě květinou

a zabráním vlaštovkám v odletu.

Pohlaď mě vzpomínkou

a já pohnu zeměkoulí,

pohlaď mě dopisem

a už mě nic nezabolí.

Pohlaď mě myšlenkou

a zahřeješ mi duši,

pohlaď mě modlitbou

a dozvíš se to, co ostatní jen tuší.

Pohlaď mě písní

a ledovce v mém srdci začnou tát,

pohlaď mě úsměvem

a já donutím sfingu se pousmát.

Pohlaď mě svým horkým dechem

a já ti vyjdu vstříc,

pohlaď mě třeba jen jedním prstem

a nebudu chtít víc.

Pohlaď mě svou něhou

a v mém srdci zazní rolničky,

pohlaď mě svou laskavostí

a už nebudu mít smutek (ani maličký).

Pohlaď mě svou důvěrou

a stanu se ti útočištěm,

pohlaď mě svou jednou slzou

a budu ti letním deštěm.

Pohlaď mě svým srdcem

a v tom mém hned začne tát,

pohlaď mě svou přítomností

a už nebudu se bát

Že mě nechceš pohladit.

To nevadí.

Snad se jednou najde někdo,

kdo mě pohladí.

(Zdro: https://hesa.signaly.cz/0803/pohlazeni)

KDO CHCE...

KDO CHCE PŘINÉST LIDEM RADOST,
MUSÍ JI MÍT SÁM.

KDO CHCE VNÉST DO SVĚTA TEPLO,
MUSÍ MÍT V SOBĚ OHEŇ.

KDO CHCE LIDEM POMÁHAT,
MUSÍ BÝT PLNÝ LÁSKY.

KDO CHCE ŠÍŘIT NA ZEMI POKOJ,
MUSÍ MÍT POKOJ VE SVÉM SRDCI.

ÚSMĚV

"Nejkratší cestou mezi dvěma lidmi je úsměv"
(Henri Sakal)

OPRAVDOVOST

"Až na dně své žízně staneš se hledačem pramenů pro jiné." 

(Markéta Procházková) 

TUŽKA

Chlapec se díval, jak babička píše dopis. Potom se zeptal: "Píšeš o něčem, co se přihodilo nám? A není to snad příběh o mně?" Babička přestala psát, usmála se a odpověděla vnukovi: "Máš pravdu, píšu o tobě. Ale důležitější než slova je tužka, kterou píšu. Chtěla bych, aby ses jí podobal, až budeš velký."

 
Chlapec se na tužku zvědavě podíval, ale neviděl na ní nic zvláštního."Je přece stejná jako všechny ostatní tužky, které jsem kdy viděl!" "Všecko záleží na tom, jak se na věci díváš. Tužka má pět vlastností, a když si je udržíš i ty, bude ti na světě vždycky dobře.

První vlastnost: můžeš dělat velké věci, ale nikdy nesmíš zapomenout, že existuje Ruka, jež řídí tvé kroky. Této ruce říkáme Bůh a On tě má vždy vést podle své vůle.

Druhá vlastnost: čas od času musíme přestat psát a použít ořezávátko. To tužce trochu ubližuje, ale je pak ostřejší. Proto musíš občas snést nějakou bolest, jelikož z tebe učiní lepšího člověka.

Třetí vlastnost: tužka nám vždy umožní, abychom vzali gumu a vymazali chybu. Uvědom si, že opravit něco, co jsme udělali, nemusí být špatné, ale je to naopak důležité, abychom setrvali na správné cestě.

Čtvrtá vlastnost: na tužce není nejdůležitější dřevo, nebo vnější tvar, nýbrž tuha, jež je uvnitř. Proto vždy dávej pozor na to, co se děje v tvém nitru.

A konečně pátá vlastnost: tužka vždy zanechává stopu. Stejně tak nic, co v životě uděláš, nezůstane bez následků, a proto si buď dobře vědom toho, co činíš."

VODA MEZI PRSTY

 

Vodu neudržíš dlouho v dlaních,
unikne ti mezi prsty.

Pravdu neudržíš v mysli,
unikne ti mezi myšlenkami.

Vody se zmocníš jen tak, že jí vypiješ
a stane se součástí tvého těla.

Pravdy se zmocníš tak, že jí budeš žít
a stane se součástí tvého srdce.

(moudrosti starého Irska)

O PŘÁTELSTVÍ

LISTY MÉHO STROMU (Sri Chinmoy)

V našem životě existují lidé, kteří nás činí šťastnými prostě jen proto, že nám zkřížili cestu. Někteří jdou cestou po našem boku dlouho, jiné sotva čas od času zahlédnete. Obojím říkáme přátelé. Můžeme je roztřídit do několika kategorií. 

Snad každý list stromu charakterizuje jednoho z našich přátel. Tím prvním, který se zrodí z pupenu je náš přítel táta a naše přítelkyně máma. Ti nám ukazují, co je život. Pak přicházejí přátelé sourozenci, se kterými se dělíme o svůj prostor, aby mohli vzkvétat jako my. Poznáváme celou rodinu listů, kterých si vážíme a kterým přejeme jen to dobré. 

Ale život nám představí další přátele, které jsme neznali a netušili jsme, že nám zkříží cestu. Mnohé z nich nazýváme přáteli duše či srdce. Jsou upřímní, jsou pravdiví. Vědí, když se nám nedaří dobře, vědí, co nám dělá radost. A často jeden z těchto přátel duše exploduje v našem srdci, a tak se mu říká zamilovaný přítel. On dává třpyt naším očím, hudbu našim rtům a skoky našim nohám. Také jsou přátelé dočasní, snad na prázdniny, či jen na dny či hodiny. V čase, kdy jsou nám nablízku, obvykle vzbuzují na naší tváři mnoho úsměvů. Když už hovoříme o blízkosti, nesmíme zapomenout na vzdálené přátele, ty, kteří jsou na konci větví a kteří se. Když vítr zafouká, vždy objeví mezi některým z listů. 

Čas běží, léto je pryč, blíží se podzim a my některé listy ztrácíme. Některé vypučí následujícího léta, jiné zůstanou po mnoho ročních období. Jsme však velice šťastni, že ty, které spadly, zůstávají nablízku a živí naše kořeny radostí. Jsou to vzpomínky na nádherné chvíle, kdy nám zkřížili cestu. 

Přeji Ti, lístku z mého stromu, pokoj, lásku, zdraví, a aby se Ti dobře dařilo. Dnes i navždy…. Jednoduše proto, že každý člověk, který projde naším životem, je jedinečný. Vždy nechává kousek sama sebe a bere si kousek nás. Někteří nechávají mnoho, ale nestane se, že by někdo nezanechal vůbec nic.

NA ČEM ZÁLEŽÍ?

Nezáleží na tom, kolik toho vlastníme,
ale na tom, zda z toho, co máme umíme dávat.
Nezáleží na tom, zda se umíme prosadit,
ale na tom zda umíme přemáhat sami sebe.
Nezáleží na tom, kolik máme škol a jaké máme znalosti,
ale na tom, jak moudře dovedeme s tím, co máme hospodařit.
Nezáleží na tom, co děláme,
ale na tom, jak to děláme a proč to děláme.
Nezáleží na tom, zda se sami umíme veselit,
ale na tom, zda dovedeme přinášet radost jiným.
Nezáleží na tom, zda se nám utrpení vyhne,
ale na tom, zda ho umíme, když přece jen přijde, přijmout.
Nezáleží na tom, zda jsme šťastni,
ale na tom, zda jsme schopni zajišťovat štěstí jiným.
Nezáleží na tom, zda jsme milováni,
ale na tom, zda milujeme jiné a jsme jim požehnáním.
Nezáleží na tom, co o nás říkají lidé,
ale na tom, jací skutečně jsme, jak jsme věrni sami sobě.
Nezáleží na tom, jak dovedeme mluvit,
ale na tom, aby naše ústa vyjadřovala úctu k pravdě.
Nezáleží na tom, zda Bůh plní naši vůli,
ale na tom, zda se mi snažíme uskutečňovat jeho vůli.
Nezáleží na tom, zda jsme dlouho živi,
ale na tom, jak jsme naplnili svůj život.
Nezáleží na tom, kdy zemřeme,
ale na tom, zda jsme připraveni setkat se s Bohem.

PRAVDA

 Pravda stála sama, smutná, protože ji lidé odmítali. Jednoho dne potkala pravou Lásku. Ta byla oděná do pestrých a hřejivých šatů a lidé ji zvali k sobě. Láska si všimla, že je Pravda smutná. Zeptala se jí, co se stalo. „Jsem přímá a říkám, co si myslím, proto mě lidé nechtějí pustit do svého života,“ odpověděla Pravda. „Jsem taky upřímná,“ řekla na to Láska, „ale přesto mě lidé stále vyhledávají. Ty však naháníš lidem strach, protože jsi nahá. Vezmi si na sebe plášť lásky. Uvidíš, jak tě lidé budou vítat.“ – „Nahá Pravda je pro člověka stejně hrozivá jako falešná Láska. My se navzájem potřebujeme, protože upřímná Láska a vlídná Pravda jsou zdrojem života,“ dodala ještě Láska.

MILUJ A DĚLEJ CO CHCEŠ

 (sv. Augustin)

„Když mlčíš, mlč z lásky.
Když mluvíš, mluv z lásky.
Když napomínáš, napomínej z lásky.
Když pomáháš, pomáhej z lásky.
Láska, ať ve Tvém srdci zakoření
a vzejde z ní jen dobré.“
(sv. Augustin)

RADOST A NADĚJE

Radost a naděje jsou v důvěrném vztahu. Zatímco optimismus nás přesvědčuje, že v životě se brzy věci změní k lepšímu, naděje nás zbavuje potřeby předpovídat budoucnost a umožňuje nám žít v přítomnosti s hlubokou vírou, že Bůh nás nikdy neopustí, ale splní největší přání našich srdcí. Z tohoto hlediska je radost plodem naděje. Věřím-li hluboce, že Bůh je dnes skutečně se mnou, drží mě bezpečně ve svém božském objetí a provází mě na každém kroku, mohu se přestat obávat toho, co bude zítra, co se stane za měsíc nebo za rok. Mohu být naplno tam, kde jsem, a zaměřit svou pozornost na mnoho důkazů Boží lásky uvnitř a kolem mě.

(Henri J. M. Nouwen: Tady a teď)

O MODLITBĚ

Modlitba

Velkou sílu má modlitba,
modlí-li se člověk tak,
jak nejlépe může.
Zhořklé srdce činí sladkým,
smutné veselým,
chudé bohatým,
pošetilé moudrým,
sklíčené smělým,
slabé silným,
slepé vidoucím,
chladné planoucím;
velkého Boha vtahuje
do malého srdce,
hladovou duši povznáší
vzhůru k Bohu, zdroji života,
a spojuje dva milující:
Boha a duši.

Sv. Gertruda z Helfy (1256 – 1302)

POHÁDKA NEJEN PRO DĚTI

  Tři stromky v královské zahradě
Tomáš Špidlík

Šel zahradník do zahrady a nesl tři stromky. Vykopal díry, stromky zasadil a řekl jim: " Jste u cesty, po které se procházívá král, Hleďte, ať se dobře vyvedete!"
"Král," řekl si první stromek, "toho jistě potěší květy." A hned v prvním máji se obalil květem. Král si toho všiml a rád u rozkvetlého stromu sedával. Máj však přešel a květy opadaly. Stromek se tuze vyčerpal tou námahou a chřadl.

Druhý stromek byl prozíravější. Přinesl květy až druhý rok. Bylo jich daleko méně, Zato však na podzim přinesl dvacet červených jablíček. Byla tak pěkná, že král neodolal a donesl si je sám na zlaté míse na zámek. Všichni se divili: "Tak mladý stromek a už nese plody!" Vyčerpalo to však i jeho a začínal chřadnout.

Třetí stromek rostl bez povšimnutí. Už třetí rok tu stál, nekvetl, plody nenosil. Ale pracoval tiše a neúnavně pod zemí. Všechnu svou námahu věnoval kořenům. Ty pronikaly hloub a hloub, až narazily na pramének vody. Tu se stromek usmál. Příštím rokem se celý obalil květem a na podzim mu museli podpírat větve, aby si je nepolámal pod tíží ovoce. A tak tomu bylo rok co rok.

Král si ten strom zamiloval. Chodíval k němu, ukazoval ho hostům a říkával: „Ten má dobrý kořen! Kdyby tak i lidé uměli pracovat v tichu, v základech, v pokoře, narazili by na pramen Boží pomoci. Svět by pak byl krásný a všeho by bylo hojně."

(zdroj: Věžník - časopis třešťské farnosti)

JEN LÁSKA

Jen láska zná umění jiné obdarovávat a přitom sama bohatnout.

( sv. Augustin )

ČISTOTA SRDCE

 Ve své knize o životě svatého Františka popisuje Jiljí Leclerc, jak svatý František s bratrem Lvem při své jedné cestě překračovali potok a obdivovali čistotu jeho vody. Vzpomněli si přitom na jinou čistotu – na čistotu srdce.

František si všiml, že bratr Lev náhle zesmutněl. František se ho zeptal: „Zdá se mi, že se trápíš.“ „Ano, kdyby nám byl dopřán kousek takové čistoty, pak bychom měli bláznivou, překypující radost našeho bratra Pramene a nepřekonatelnou sílu jeho vody.“

Ve slovech bratra Lva se chvěla nesmírná touha. Stál melancholicky nad potokem, symbolem čistoty, která byla člověku odepřena.

„Pojď,“ řekl mu František a přitáhl ho k sobě. Oba se opět vydali na cestu. Chvíli mlčeli a pak se František zeptal: „Víš, bratře, co je to čistota srdce?“ „Když si člověk nemůže nic vyčítat,“ odpověděl bratr Lev bez přemýšlení. „Pak rozumím, proč jsi tak smutný. Člověk si vždy má co vyčítat.“ „Jistě, a proto jsem se vzdal naděje na čistotu srdce.“

„Ach, bratře, nestarej se tolik o čistotu srdce! Podívej se na Boha! Obdivuj ho! Raduj se z toho, že je celý skrz naskrz svatý! Děkuj mu za to. Právě tomu se říká mít čisté srdce. A když se tak obrátíš k Bohu, nedívej se nikdy zpět na sebe samého! Neptej se, jak jsi na tom s Bohem! Smutek nad tím, že nejsi dokonalý, že na sobě stále nacházíš viny, je lidský, zcela lidský pocit. Musíš pozvednout oči výše, hodně výše. Je Bůh, je Boží nekonečnost a jeho nezměnitelná sláva. Srdce je čisté, když se nepřestává klanět živému a pravému Pánu. Tím má podíl na Božím životě a je tak silné, že se ho i při vší jeho bídě může dotýkat věčná nevinnost a věčná Boží radost. Takové srdce je současně prázdné i přeplněné. Stačí mu, že je Bůh. Z této jistoty čerpá všechen svůj pokoj a všechnu svou radost. Ani čistota srdce není nic jiného než Bůh.“ „Ale Bůh žádá, abychom se namáhali a zůstávali mu věrní,“ řekl bratr Lev. „Jistě, ale svatost nespočívá v tom, že uskutečňujeme sami sebe, nespočívá v naplnění, které si člověk sám zajistí. Svatost je především prázdnota, kterou nacházíme, kterou přijímáme a kterou Bůh naplňuje v té míře, v jaké se otevíráme jeho plnosti.“

Často se dopouštíme stejného omylu jako bratr Lev. Chceme se učinit dokonalými a příliš se zabýváme svými nedokonalostmi, svými hříchy, pocity viny, výčitkami. Místo toho máme se obrátit k Bohu. On nás promění. Kdybychom jen tušili, jak velkou proměňující sílu v sobě nese Boží přítomnost! Ustavičná pozornost na jeho přítomnost a bezmezná důvěra v něj nás pozvedá a očišťuje jako nic jiného na světě. 

 (zdroj: časopis Světlo 51/2009)

VĚŘÍM.......

 

KÁVA A HRNÍČKY

Skupina bývalých studentů navštívila svého starého univerzitního profesora. Během odpoledne spolu debatovali, ale zprvu veselý rozhovor se pomalu změnil ve stížnosti na zátěž v zaměstnání i v životě.
Starý profesor nabídl všem kávu, odešel do kuchyně a vrátil se s velkou vonící konvicí a tácem plným šálků. Bylo jich dokonce víc, než studentů - porcelánových, plastikových, skleněných i křišťálových. Některé vypadaly úplně obyčejně, některé dokonce velmi draze, jiné výjimečně originálně. 

Pan profesor své bývalé žáky vybídl, aby si nalili kávu. Když měli všichni studenti vybrané hrnky s kávou ve svých rukách, profesor jim řekl: "Jestli jste si všimli, vybrali jste si ty nejhezčí a nejdražší hrnky a ty obyčejnější jste nechali na tácku. I když je samozřejmě přirozené, že pro sebe chcete jen to nejlepší, je to hlavní příčina vašich problémů i vašeho stresu. Vždyť to, co jste ve skutečnosti opravdu chtěli, byla káva, ne hrníček, ale podvědomě jste sáhli po těch nejlepších a dokonce jste se i podívali, jaké hrníčky si vybrali ti ostatní. Přemýšlejte o tom!"

Život je jako káva a zaměstnání, peníze a společenské postavení jsou hrníčky.
Jsou to jen nástroje, které kvalitu života nemění. Občas, když se zaměříme na
hrníček, zapomínáme si vychutnat kávu, kterou v něm máme. Takže - nenechte
hrníčky, aby řídily vás život, ale soustřeďte se raději hlavně na tu kávu.

DVANÁCT KAPEK V MOŘI

Byl jednou jeden žák a ten se zeptal svého Mistra: "Co mě odděluje od Pravdy?" A Mistr řekl: "Nejsi sám, kdo je oddělený od Pravdy. Je mnoho takových.

Povím ti dvanáct malých příběhů, které ti budou připadat velice jednoduché. Musíš je ale projít mnohokrát, a i když si budeš myslet, že jsi je pochopil, nepřestávej je stále procházet. Dělej to tak dlouho, až jimi prostoupíš, až se z malých příběhů stanou velké a z velkých zase malé."

První příběh: Byla jednou jedna kapka v moři, která tvrdila, že moře nikdy neviděla a proto moře neexistuje. Stejně je to s mnohými lidmi, stojí ve středu Boha a tvrdí, že Bůh nikdy neexistoval.

Druhý příběh: "Chci svoji svobodu," dožadovala se jedna kapka v moři a moře ji ve své milosti vyzdvihlo na svůj povrch. "Chci svoji svobodu," požadovala zase kapka. A slunce bylo plné milosti a vyzdvihlo ji do oblak. "Chci svoji svobodu," dožadovala se stále kapka. A oblaka byla dobrotivá - spustila kapku zase dolů A tak byla opět v moři.

Třetí příběh: Intelektuální kapka vody je intelektuální kapka vody, ale není moře.

Čtvrtý příběh: "Všechny tyto kapky v moři za nic nestojí", řekla kapka v moři.

Pátý příběh: "Bezpochyby jednu věc už jsem poznala. Jsem určitě o něco důležitější než moře" řekla kapka vody.

Šestý příběh: Povzdychla si jedna kapka v moři: "Asi se nikdy nepotkám s mořem."

Sedmý příběh: "Ále, co je mi po tomto moři," řekla kapka v moři.

Osmý příběh: Jedna kapka vody bojovala se svým osudem. I když byla uprostřed moře, volala: "Nechci o moři nic vědět!"

Devátý příběh: Jedna kapka v moři svolává ostatní kapky: "Povstaňme proti moři!"

Desátý příběh: "Z titulu mé moci," řekla kapka druhé kapce uprostřed moře, "od tohoto dne jsi vyloučena z moře."

Jedenáctý příběh: "Jsi v mé lásce," řeklo moře kapce vody. Ale kapka vody moře neslyšela, protože byla naplněna láskou k jiné kapce.

Dvanáctý příběh: "Kdyby se mi podařilo…“ uvažovala kapka vody, "aby každá kapka v moři byla v mé lásce, stala bych se celým mořem." A tak začala zahrnovat jednu kapku za druhou do své lásky. Byla tam však jedna kapka, která jí velice ublížila a způsobila největší utrpení v životě. A tak jí přes všechnu svoji lásku nedokázala odpustit. A proto, že nezahrnula jednu jedinou kapku do své lásky, jen jedna jediná chyběla - nestalo se z ní moře.

Příběh poslední: Byla jednou jedna kapka vody, která hledala ticho moře, dálku moře a lásku moře. "Ty jsi já," řeklo moře "a já jsem ty." Otevřelo svoji náruč a přijalo kapku. A to co patřilo moři, patřilo od této chvíle i kapce. Stala se tichem, stala se dálkou moře a její hloubka byla požehnáním pro tento svět.

Věz můj žáku, moře je plné odpuštění pro ty, kteří ho milují, a přijme do sebe ty, kteří si to opravdu přejí.

"Ale co když je taková kapka vody velice špinavá, co potom?" zeptal se žák. Tehdy se Mistr rozesmál z celého srdce a řekl: "Žádná kapka nemůže být TAK špinavá, aby ji moře nedokázalo očistit.

TO JE ŽIVOT - KDYŽ JSEM ZAČAL SKUTEČNĚ MILOVAT SÁM SEBE

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, dokázal jsem poznat, že psychická bolest a utrpení je pro mne jen varováním, abych nežil proti své vlastní pravdě. Dnes vím, že se tomu říká být pravdivý.

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, jak moc druhého zahanbuje, když mu vnucuji svá přání, ačkoli vím, že na to není vhodná doba, ani na to není ten člověk připravený, i kdybych tím dotyčným byl já sám. Dnes vím, že se tomu říká sebeúcta.

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem toužit po jiném životě a dokázal vidět, že všechno kolem mně je výzvou k růstu. Dnes vím, že se tomu říká zralost.

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, pochopil jsem, že vždycky a při každé příležitosti jsem ve správný čas na správném místě a že všechno, co se děje, je správné. Od té doby jsem mohl být klidný. Dnes vím, že se tomu říká vyrovnanost.

Když jsem začal milovat sám sebe, přestal jsem se okrádat o volný čas a dělat velkolepé plány do budoucna. Dnes dělám jen to, co mě baví a působí mi radost, co miluji a co potěší mé srdce, dělám to po svém a svým vlastním tempem. Dnes vím, že se tomu říká poctivost.

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, zbavil jsem se všeho, co pro mě nebylo zdravé. Jídla, lidí, věcí, situací, a především toho, co mě neustále stahovalo dolů, pryč ode mě samotného. Zpočátku jsem to nazýval zdravým egoismem. Dnes však vím, že to je sebeláska.

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, přestal jsem chtít mít vždycky pravdu. Tak jsem se méně často mýlil. Dnes vím, že se tomu říká být prostý.

Když jsem skutečně miloval sám sebe, nechtěl jsem už žít dál minulostí a starat se o svou budoucnost. Teď žiji už jen v tom okamžiku, kde se koná VŠECHNO. Tak dnes prožívám každý den a říkám tomu důkladnost.

Když jsem začal skutečně milovat sám sebe, uvědomil jsem si, že ze mě mé myšlení může dělat ubohého a chorého člověka. Když jsem však povolal na pomoc sílu svého srdce, dostal jsem rozum významného partnera. Tomu spojení říkám dnes moudrost srdce.

Nemusím se už obávat sporů, konfliktů a problémů se sebou samým a s ostatními, protože dokonce i hvězdy se spolu někdy srazí a vzniknou tak nové světy. Dnes vím, že to je život.

Charlie Chaplin, 16. dubna 1959

KRUH RADOSTI

Jednou jeden vesničan energicky zabušil na těžká dubová vrata kláštera. Když bratr vrátný otevřel, vesničan se usmál a ukázal mu nádherný hrozen vína.

"Bratře vrátný", oslovil mnicha, "víš, komu chci darovat tento hrozen vína, který je nejkrásnější z celé mé vinice „Asi našemu představenému nebo nějakému otci z kláštera." "Ne, ne. Tobě!" "Mně?" Bratr vrátný celý zčervenal radostí. „Ty ho chceš darovat mně?" "Jistě, protože jsi se mnou vždycky jednal přátelsky a pokaždé jsi mi pomohl, když jsem něco potřeboval. Chci ti tímhle hroznem vína udělat radost." Ta jednoduchá a ryzí radost, která se zrcadlila bratru vrátnému v očích, ozářila, také vesničana.

Bratr vrátný si položil hrozen vína tak, aby na něj dobře viděl, a díval se na něj celé ráno. Byl to opravdu nádherný hrozen. A tu ho něco napadlo:" Proč bych tento hrozen nedonesl otci opatovi, abych udělal radost také jemu?"

Vzal hrozen, a zaklepal u opata. Otec opat se upřímně zaradoval, ale vzpomněl si, že v klášteře je jeden starý nemocný bratr, a pomyslel si: „Donesu mu hrozen, a tak se chudák trochu potěší."

Hrozen vína tedy putoval dál. Ale nezůstal dlouho v cele nemocného bratra. Toho napadlo, že by tím hroznem potěšil bratra kuchaře, který se celé dny potí u kamínek. A tak mu hrozen poslal. Ale bratr kuchař ho daroval bratru sakristiánovi, ten ho zase donesl nejmladšímu bratrovi z kláštera a ten ho dal dalšímu a ten zase dalšímu. Nakonec hozen, který putoval od bratra k bratrovi, skončil u bratra vrátného. Tak se uzavřel kruh radosti.

Neměli bychom čekat, že začne někdo druhý. Měli bychom začít ten kruh radosti právě dnes. Často stačí malinká jiskřička, aby se vytvořil ohromný plamen. Stačí jiskřička dobroty a svět se začne měnit.

Láska je jediný poklad, který se násobí sdílením. Je to jediný dar, který se zvětšuje, čím víc se rozdává. Je to jediný podnik, ve kterém čím více se utratí, tím víc se vydělá. Daruj lásku, rozhazuj ji, rozšiřuj ji do čtyř světových stran, naplň jí tašky, dávej ji do košů, nalej ji do sklenic a zítra jí bude daleko víc, než když jsi začal rozdávat.

Bruno Ferrero

CO ODVÁL VÍTR

 Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a silné listy pampelišky. Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ, nevinný, zlatý a zářivý jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chun­delatým pápěřím, které na tenkých nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu.

A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když si první cvrčkové zkoušeli své serenády.

“Kde budeme klíčit?"

“Kdoví?"

“To ví jen vítr."

Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmoc­nily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích.

“Sbohem… sbohem," loučila se semínka.

Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.

“Ale všechno to tu patří jenom mně!" řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.

Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík.

Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Srdce mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti.

Když zpozoroval, jak si dva zubaté jasně zelené lís­tečky razí cestu betonem, hořce se usmál: “Nedokážeš to! Jsi jako já!" A zašlápl je zpátky.

Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři.

Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rost­linky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.

Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná roz­plývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst pořádně bouchl do opěradla lavičky a vy­křikl: “Ale jistě! My to dokážeme!"

Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu.

Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.

Neptej se větru, proč tě donesl tam, kde jsi. I když tě dusí beton, zapouštěj kořeny a žij. Ty jsi poselství.

I tyto drobné příběhy jsou semínky nesenými větrem. Kde přistanou a co vykonají, to ví jen vítr.

Převzato z knížky Bruna Ferrera – Příběhy pro potěchu duše

Pro www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška.

DOKONALÉ SRDCE

 Jednoho dne stál mladý muž uprostřed města a vysvětloval, že má nejkrásnější srdce v celém údolí. Shromáždil se velký zástup lidí a všichni obdivovali jeho srdce, protože bylo dokonalé. Nebyl v něm žádná skvrna nebo chyba. Ano, všichni mu dávali zapravdu, že to skutečně bylo nejkrásnější srdce, jaké kdy viděli. Mladý muž byl velmi pyšný a chlubil se ještě hlasitěji svým krásným srdcem.

Náhle se objevil před davem starý muž a řekl: „Nu, tvé srdce není ani zdaleka tak krásné, jako to mé.“ Dav lidí a mladý muž se podívali na srdce starého muže. 

Bilo silně, ale bylo plné jizev, mělo místa, kde byly kousky odstraněné a nahrazené jinými. Ale nepasovaly správně a byly tam některé roztřepené okraje. Na některých místech byly dokonce hluboké rýhy a chyběly celé části. Lidé na něj zírali: jak může tvrdit, že je jeho srdce krásnější, mysleli si? 

Mladý muž se podíval na srdce starého muže, viděl jeho stav a smál se: „Ty si musíš dělat legraci“, řekl, „že srovnáváš své srdce s tím mým. Mé je dokonalé a tvé je spleť jizev a slz.“ 

„Ano“, řekl starý muž, „tvé vypadá perfektně, ale já bych s tebou nikdy neměnil. Každá jizva představuje jednoho člověka, kterému jsem dal svou lásku. Vytrhnu kus svého srdce a podám jim ho a často mi oni dají kus svého srdce, který pasuje do prázdného místa mého srdce. Ale protože kousky nejsou přesné, mám některé drsné hrany, kterých si velmi vážím, protože mě upamatovávají na lásku, kterou sdílíme. Někdy jsem také dal kousek svého srdce, aniž mi ten druhý dal kousek svého srdce zpátky. To jsou prázdné rýhy. Dávat lásku někdy znamená podstupovat riziko. I když jsou tyto rýhy bolestné, zůstávají otevřené a i ony mi připomínají lásku, kterou pociťuji pro tyto lidi a doufám, že se oni jednoho dne vrátí zpátky a místo vyplní. Poznáváš nyní, co je pravá krása?“ 

Mladý muž tam stál a po tvářích mu kanuly slzy. 

Přistoupil ke starém muži, sáhl na své dokonalé, mladé a krásné srdce a kousek vytrhl. Nabídl ho s třesoucíma se rukama starému muži. Starý muž nabídku přijal a vložil ho do svého srdce. Vzal pak kousek svého starého, zjizveného srdce a vyplnil jím ránu v srdci mladého muže. Nepasoval dokonale, protože měl některé střapaté okraje. 

Mladý muž se podíval na své srdce, již ne perfektní, ale krásnější než kdy dříve, neboť cítil do svého srdce téct lásku starého muže. Objali se a odcházeli pryč, boku po boku. 

www.krouzeklasky.cz (Neznámý autor)

Převzato z: www.duhovenebe.blog.cz

Jednoho dne stál mladý muž uprostřed města a vysvětloval, že má nejkrásnější srdce v celém údolí. Shromáždil se velký zástup lidí a všichni obdivovali jeho srdce, protože bylo dokonalé. Nebyl v něm žádná skvrna nebo chyba. Ano, všichni mu dávali zapravdu, že to skutečně bylo nejkrásnější srdce, jaké kdy viděli. Mladý muž byl velmi pyšný a chlubil se ještě hlasitěji svým krásným srdcem.

Náhle se objevil před davem starý muž a řekl: „Nu, tvé srdce není ani zdaleka tak krásné, jako to mé.“ Dav lidí a mladý muž se podívali na srdce starého muže.

Bilo silně, ale bylo plné jizev, mělo místa, kde byly kousky odstraněné a nahrazené jinými. Ale nepasovaly správně a byly tam některé roztřepené okraje. Na některých místech byly dokonce hluboké rýhy a chyběly celé části. Lidé na něj zírali: jak může tvrdit, že je jeho srdce krásnější, mysleli si?

Mladý muž se podíval na srdce starého muže, viděl jeho stav a smál se: „Ty si musíš dělat legraci“, řekl, „že srovnáváš své srdce s tím mým. Mé je dokonalé a tvé je spleť jizev a slz.“

„Ano“, řekl starý muž, „tvé vypadá perfektně, ale já bych s tebou nikdy neměnil. Každá jizva představuje jednoho člověka, kterému jsem dal svou lásku. Vytrhnu kus svého srdce a podám jim ho a často mi oni dají kus svého srdce, který pasuje do prázdného místa mého srdce. Ale protože kousky nejsou přesné, mám některé drsné hrany, kterých si velmi vážím, protože mě upamatovávají na lásku, kterou sdílíme. Někdy jsem také dal kousek svého srdce, aniž mi ten druhý dal kousek svého srdce zpátky. To jsou prázdné rýhy. Dávat lásku někdy znamená podstupovat riziko. I když jsou tyto rýhy bolestné, zůstávají otevřené a i ony mi připomínají lásku, kterou pociťuji pro tyto lidi a doufám, že se oni jednoho dne vrátí zpátky a místo vyplní. Poznáváš nyní, co je pravá krása?“

Mladý muž tam stál a po tvářích mu kanuly slzy.

Přistoupil ke starém muži, sáhl na své dokonalé, mladé a krásné srdce a kousek vytrhl. Nabídl ho s třesoucíma se rukama starému muži. Starý muž nabídku přijal a vložil ho do svého srdce. Vzal pak kousek svého starého, zjizveného srdce a vyplnil jím ránu v srdci mladého muže. Nepasoval dokonale, protože měl některé střapaté okraje.

Mladý muž se podíval na své srdce, již ne perfektní, ale krásnější než kdy dříve, neboť cítil do svého srdce téct lásku starého muže. Objali se a odcházeli pryč, boku po boku.

www.krouzeklasky.cz (Neznámý autor)

Převzato z : www.duhovenebe.blog.cz

Více zde: https://cestakduze.webnode.cz/cakry2/dokonale-srdce/

TŘI SMĚJÍCÍ SE SVATÍ

 Slyšel jsem vyprávět o třech čínských mysticích. Nikdo neví, jak se jmenovali. Byli známí jen jako "Tři smějící se svatí", protože nikdy nic jiného nedělali; jen se pořád smáli. Šli od města k městu a smáli se. Zastavili se na tržišti a od srdce se smáli. Všichni trhovci je obklopili. Všichni lidé kolem k nim přicházeli, obchody se zavíraly a zákazníci zapomněli, proč sem vlastně přišli. Tihle tři lidé byli opravdu nádherní - smáli se, až se za břicho popadali.

A pak se to stalo nakažlivým a začali se smát všichni. Celé tržiště se smálo. Změnila se tak jeho podstata. A kdyby ty tři někdo požádal: "Řekněte nám něco," odpověděli by: "Nemáme vám co říct. Prostě se smějeme a měníme podstatu." Ještě před chvílí bylo tržiště místem, kde lidé přemýšleli jen o penězích - toužili po penězích, byli chamtiví, peníze byli ve středu jejich pozornosti - a najednou sem přišli ti tři blázni a začali se smát, a změnili tak podstatu celého místa.

Teď už nikdo neobchodoval. Lidé zapomněli, že sem přišli nakupovat a prodávat. Nikdo se netrápil hamižností. Lidé se smáli a tančili kolem těch tří bláznů. Na chvilku se jim otevřel nový svět.

Ti tři putovali po celé Číně, od místa k místu, od vesnice k vesnici a pomáhali lidem se smát. Smutní lidé, rozzlobení lidé, hamižníci i žárlivci: všichni se s nimi naučili smát. A mnozí z nich si uvědomili, oč jde - člověk se může proměnit.

A pak, v jedné vesnici se stalo, že jeden z těch tří zemřel. Vesničané se shromáždili a říkali si: "Teď nastanou nesnáze. Teď uvidíme, jestli se budou smát. Zemřel jim přítel, budou ho muset oplakávat." Ale když ti dva přicházeli, tančili, smáli se, oslavovali i smrt. Vesničané si říkali: "Co je moc, to je moc. To se nehodí. Když zemře člověk, není uctivé se smát a tancovat."

Oni jim však odpověděli: "Vy nevíte, co se stalo! Všichni tři jsme se vždycky přeli o to, kdo z nás umře jako první. A on vyhrál; porazil nás. Celý život jsme se smáli s ním. Jak bychom ho teď mohli vyprovodit na jeho poslední cestu něčím jiným? Musíme se smát, musíme se radovat, musíme oslavovat. To je jediné možné rozloučení s člověkem, který se celý svůj život smál. A když se nebudeme smát my, bude se smát on nám a bude si myslet: „Vy blázni! Tak už jste se zase chytili do pasti?“

Smích je věčný, život je věčný, oslava pokračuje. Herci se mění, ale drama trvá. Vlny se mění, ale oceán je tu stále. Vy se smějete, přestanete, ale začne se smát někdo jiný, protože smích je tu pořád. Jednou oslavujete vy, podruhé někdo jiný, ale oslavování zůstává. Existence je nepřetržitá, je to kontinuum; ani na chvilku není přerušena. Ale vesničané tomu nerozuměli, a tak se toho dne smát nedokázali.

Potom mělo být tělo spáleno a vesničané řekli: "Vykoupeme ho, jak to předepisují naše obřady."

Oba přátelé však odmítli: "Ne, náš přítel nám řekl: Nevykonávejte žádné obřady, ponechte mi můj šat a nekoupejte mě. Položte mě na hranici, tak jak jsem. Musíme ho tedy uposlechnout."

A pak došlo najednou k velké události. Když položili tělo na hranici, starý muž provedl svůj poslední trik. Měl totiž v šatech uschované velké množství prskavek a najednou z toho byl ohňostroj!

Teď se začali smát i vesničané. Ti dva blázni tančili a celá vesnice s nimi. To nebyla smrt, to byl nový život.

Žádná smrt není smrtí, protože každá smrt otevírá nový vstup - je to počátek. Život nemá konce, je tu vždycky nový začátek, vzkříšení.

Pokud změníte svůj smutek na oslavení, pak budete také schopni změnit svou smrt ve vzkříšení. Učte se tedy tomu umění, dokud je čas. Nepřipusťte, aby smrt přišla dřív, než jste se naučili tajemné alchymii proměny obyčejných kovů v ušlechtilé. Umíte-li změnit smutek, umíte změnit i smrt. Budete-li oslavovat bez podmínek, až přijde smrt, budete se moci smát, budete moci oslavovat, budete šťastní. A pokud umíte oslavovat, smrt vás nemůže zabít. Naopak, to spíš vy zabijete smrt. Ale začněte už, pokuste se o to. Nemáte co ztratit. Lidé ale bývají tak hloupí, že i když není co ztratit, o nic se nepokusí. Řekněte mi, co se tu dá ztratit?

Převzato z FB od uživatele Životní moudrost

Převzato z: www.posvatnesrdce.cz

SEDM ORLÍCH PRINCIPŮ

Orel, obávaný dravec, král nedozírné oblohy, symbol neohroženosti, cílevědomosti, odvahy, urputné síly, obrovské mrštnosti, nespoutaného odhodlání - již jeho pohled mluví za vše. Je to dravec, který má vypěstované striktní zásady, jimiž se do puntíku řídí. A právě tyto zásady dělají orla orlem, opeřence králem celé oblohy. Zaměří-li jeho oko kořist, její šance uniknout orlím spárům je mizivá. Ačkoliv je "jen zvířetem", jeho principy a zásady jsou takřka do puntíku stejné i pro člověka a jejich striktním dodržováním a disciplínou se může stát i člověk stejným symbolem. Nevěříte?

1. Princip

Orli se vznáší ve výšinách osamoceně - nikdy nelétají společně s vrabci nebo jinými malými ptáky. Žádný jiný pták nevzlétne do takových výšin jako právě orel.

Distancujte se od vrabců a havranů. Orli létají s orli.

2. Princip

Orli mají přesnou vizi. Mají schopnost soustředit svůj zrak na větší vzdálenost než na 5 kilometrů. Jakmile se orel zaměří na svou kořist, soustředí na ní svou pozornost a vydá se za ní. Nezáleží na překážkách, orel neztratí svou pozornost ze své kořisti, dokud jí nechytí.

Mějte vizi a zůstaňte soustředění, ať jsou překážky jakékoliv, a uspějete. 

3. Princip

Orli se neživí mršinami. Živí se pouze čerstvou kořistí. Supi jedí mrtvá zvířata, orli však nikdy.

Dávejte pozor na to, čím živíte sami sebe skrze vaše oči a uši – speciálně z filmů a televize. Vyhýbejte se zastaralým a neaktuálním informacím a každou informaci důkladně zkoumejte.

4. Princip

Orli zbožňují bouřku. Stahují-li se mračna, orli jsou nadšení. Orel využívá bouřkovému větru k vzlétnutí ještě výš. Jakmile orel zbystří vítr doprovázející bouřku, využije její síly k povznesení se až nad mračna. To dává orlovi šanci plachtit ve výškách a dát tak odpočinout svým křídlům. Mezitím jsou všichni ostatní ptáci schovaní mezi listy a větvemi stromů.

Máte možnost využít životní bouřky k povznesení se ještě výš. Úspěšní si libují ve výzvách a poté z nich profitují.

5. Princip

Orli nejprve prověřují, až poté důvěřují. Když samice orla narazí na samce, který se chce pářit, sletí ona dolů k zemi a sebere kus větve, samec ji následuje. Vyletí zpět nahoru, a jakmile dosáhne dostatečné výšky, pustí větev a sleduje, jak padá k zemi. Samec větev pronásleduje. Čím rychleji padá, tím rychleji ji pronásleduje. Jeho úkolem je zachytit ji ještě dříve, než dopadne na zem. Poté větev navrátí zpět samici.

Samice větev vezme a vyletí s ní ještě výš a poté ji znovu pustí, aby ji samec stíhal. A tak to pokračuje i několik hodin stále z větších a větších výšek, dokud si samice není jistá, že samec zvládá chytání větve, což značí závazek. Pouze a jenom pod touto podmínkou svolí samice k páření.

Ať už jde o soukromý nebo obchodní život, měli byste nejprve důkladně prověřit závazek nastávajících partnerů.

6. Princip

Jakmile přijde chvíle pro kladení vajec, samice a samec najdou místo co nejvýše na skále, kam žádní dravci nemohou. Samec sletí k zemi, sebere zde trní a položí jej do skuliny v útesu. Následně letí na zem sbírat větve, které položí na místo zamýšlené pro hnízdo. Poté sletí opět na zem, sebere trní a umístí je na větve v hnízdě. Letí zpátky na zem pro čerstvou trávu k zakrytí ostnů. Jakmile je toto první vrstvení hotové, samec letí zpět na zem, pobere zde více trní a položí je na hnízdo. Následně se vrací pro trávu a umístí ji na trní. Poté oškube své peří potřebné k dokončení hnízda. Trny na vnější straně chrání hnízdo před případnými vetřelci. Na výchově orlí rodiny se podílí jak samec, tak i samice. Ona snese vejce a chrání je, on staví hnízdo a loví. Během letového tréninku mláďat vyhazuje matka orlíky ven z hnízda. Oni, jelikož mají strach, skáčou nazpět.

Samice poté vyhodí mláďata ven, odstraní z hnízda měkké části a zanechá zde pouze holé trní. Jakmile vystrašená mláďata skočí zpět do hnízda, o trny se pobodají. S pískotem a krvácením vyskakují ven z hnízda a nechápou, proč je milující otec s matkou nyní mučí. Následně je matka strčí dolů z útesu. Jak piští strachem, otec vyletí, zachytí je na svůj hřbět, ještě než spadnou na zem, a vynese je zpět na útes. Takto to pokračuje někdy až do té doby, dokud nezačnou mávat svými křídly. Poté se nadchnou novou dovedností - nyní jsou schopní létat.

Příprava hnízda nás učí připravit se na změny. Příprava na rodinu nás učí, že aktivní účast obou partnerů vede k úspěchu. Býti pobodán trny nám říká, že občas až moc pohodlníme a neprožíváme život, nerosteme a nic se neučíme. Životní ostny přicházejí kvůli tomu, aby nám ukázaly potřebu vyrůst, vydat se ven z hnízda a žít. Možná si toho nejsme vědomi, ale i zdánlivě pohodlné a bezpečné útočiště může obsahovat ostny.

Lidé, kteří nás milují, nás nenechají ustrnout v pohodlí, ale naopak nás nutí k mnohdy náročnému růstu a prosperitě. A ačkoliv nám přijde, že nám ubližují, myslí to s námi dobře. 

7. Princip

Jakmile je orel starý, jeho opeření se stane slabým a nedovolí mu létat tak rychle, jak by mělo. Pokud se cítí slabý a je tu možnost, že by mohl zemřít, uchýlí se na místo daleko do skal. Zatímco tu je, vytrhá všechno opeření na svém těle, dokud není úplně holý. Zůstává na tomto skrytém místě, dokud mu nenaroste opeření nové, a poté se vydá opět ven.

Občas je potřeba ze sebe setřást staré návyky a věci, které nás zatěžují a nepřidávají na našem životě.

Tyto principy sepsal Dr. Myles Monroe.

Převzato z: https://www.zapisnik.estranky.sk

POZNEJ SEBE

  Pro každou krásu je někde oko, které ji uvidí.

Pro každou pravdu je někde ucho, které ji uslyší.

Pro každou lásku je někde srdce, které ji obdrží.

Každá duše se potřebuje čas od času stáhnout z okolního světa, aby našla mír, který přesahuje veškeré chápání. Každá duše potřebuje najít vyrovnanost, a k tomu může dojít jen v míru a klidu. Jakmile dojde k vnitřnímu vyrovnání, můžeš jít kamkoliv a dělat cokoliv, aniž by tě nějak ovlivnil vnější chaos. Pronikneš do tajemného místa Nejvyššího. Nalezneš svou jednotu se Mnou, která ti umožní pokračovat, když budeš mít pocit, že jsi u konce svých sil a už nemůžeš jít ani o krok dále. Tvé kroky do neznáma, umocněné vírou v Mou sílu, vykonají zázraky a změní tvůj život. Tyto kroky způsobí, že nemožné se stane možným, a snesou Mé království na Zem. Směřuj stále k tomuto cíli. Proměňuj se, a to rychle, je-li změna nutná. Já jsem vždy s tebou. Spočiň ve Mně. Najdi své nebe na Zemi.

To, v co věříš, se stane tvými myšlenkami. Tvé myšlenky, se stanou tvými slovy.
Tvá slova se stanou tvými činy. Tvé činy se stanou tvými návyky.
Tvé návyky se stanou tvými hodnotami. Tvé hodnoty se stanou tvým osudem – tvůj osud neurčuje to, co prožíváš, ale to, jak dokážeš své prožitky procítit.

Poznej pocit, že žít teď a tady je správně.
Poznej pravdu, že jsme jasné světlo vědomí.
Poznej víru, že všechno máme v sobě.
Poznej Srdce, z nějž promlouvá Tvé svědomí.

Pro www.cestakduze.webnode.cz zpracovala Světluška. Tento článek je možné šířit dál nekomerčním způsobem, v nezkrácené a nezměněné podobě, pokud bude připojeno celé znění této poznámky a aktivní odkaz na výše uvedené webové stránky.