Sebeláska voní
Chceš-li nastoupit na cestu, která vede ven ze šíleného světa, musíš se začít mít rád. Spousta lidí si dodnes spojuje sebelásku s narcismem, ale tyto dvě věci jsou od sebe velmi vzdálené. Narcismus je nemoc materialistických povrchních lidí, s láskou nemá nic společného. Sebeláska znamená mít se rád, chovat se k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli, být k sobě hodný, chovat se k sobě s úctou.
Buď k sobě hodný a laskavý. Mluv na sebe v duchu i nahlas v druhé osobě. Představ si, že jsi malé, nevinné dítě, a zároveň moudrý, milující rodič. Ať se děje cokoliv, mluv na sebe. Když jsi obklopen lidmi, mluv na sebe v duchu, když jsi sám, mluv na sebe nahlas. Chval se za všechno, co se ti povedlo, motivuj se, říkej si, že se máš rád, oslovuj se svým jménem v takové formě, jaká je ti nejmilejší.
Představ si, že jsi obklopen světlem své vlastní lásky a toto světlo tě pomyslně hladí, prostupuje tvoji auru, vyvolává v tobě pocit jistoty a bezpečí. Když řešíš nějaké problémy, ujišťuj sám sebe, že je úspěšně zdoláš, dodávej si odvahu, sebejistotu, víru v sebe sama. Vrať se na chvíli do svého dětství a představ si, jak by vypadal tvůj ideální, dokonalý rodič, jak by se k tobě choval, co by ti říkal, jak by ses v jeho blízkosti cítil, a pak se začni tímto ideálním rodičem sám sobě stávat.
Dej si však pozor na to, abys svůj vztah k sobě nestavěl na tom, že jsi lepší než druzí. Ve vztahu k sobě samému neřeš ostatní. Úplně je vypusť. Duchovní cesta vede směrem do nitra, a tak nejdůležitější osoba mého duchovního života jsem JÁ. Člověk, který má rád sám sebe, je rád ve společnosti i o samotě. Je sám sobě nejlepším přítelem a partnerem, a proto mu nevadí, pokud zrovna žije "sám", tedy není v žádném partnerském svazku. Jeho uvědomělá a pěstěná láska k sobě samému vyživuje natolik jeho duši, že necítí žádný nedostatek, žádnou vnitřní prázdnotu. Ve svém vnitru se cítí celistvý, a tím neuvěřitelně imponuje ostatním, kteří se tak ještě necítí.
Drzost být sám sebou
Buď sám sebou. Pěstuj odvahu být sám sebou. Neboj se říkat NE a nesouhlasit s kýmkoliv, je-li to zapotřebí. Ve většině případů stačí nesouhlasit v duchu. Tvůj kamarád ti vypráví o tom, co se dozvěděl na nějakém kurzu, a začne ti dávat rady, co musíš dělat, jak musíš žít atd. Ty ale okamžitě víš, že s tím nesouhlasíš, nicméně cítíš, že je zbytečné mu jeho novou pravdu vyvracet, a tak si ho vyslechneš, ale v duchu si řekneš: "Ne, tahle pravda se mi nelíbí, takovou pravdu nechci." Není tedy nutné stát se notorickým odporovatelem a každému říkat, že s jeho pravdou nesouhlasíš. Většinu času není zapotřebí říkat vůbec nic, stačí si myslet. Jen v krajních případech, kdy tě někdo k něčemu tlačí, a ty víš, že nechceš, je nutné jasně a razantně vyjádřit svůj nesouhlas.
Člověk, který má dost drzosti na to, být sám sebou, se nemusí dívat na zprávy, číst noviny, mít "všeobecný přehled", vstřebávat ty mraky a mraky článků začínajících slovy "Vědci zjistili...". Takový člověk si dál rozšiřuje svoje obzory a svojí pravdu, ale po svém, nepotřebuje k tomu mainstreamová média, ani souhlas většiny. Ví, že musí velmi pečlivě filtrovat vše, co přijímá do své mysli, protože co se mu v mysli usadí, tomu začne věřit, a čemu začne věřit, to se mu začne dít.
Božský vesmír a vesmírný Bůh
Všichni hledáme totéž, i když nedokážeme pojmenovat, co TO je. Hledáme to v zábavě, jídle, pití,hrách, sexu, ve sportu, v umění... Hledáme to a nenacházíme, protože kdybychom to našli, byli bychom šťastní a naplnění, nejen na dvě minuty, půl hodiny nebo den, ale napořád. Celý život žijeme s vědomím, že je ještě zapotřebí dosáhnout toho nebo onoho, abychom konečně měli pocit, že teď máme všechno, co potřebujeme, abychom byli naplněni. Jenže když (a pokud vůbec) toho dosáhneme, zjistíme, že ten zvláštní vnitřní tlak, to prapodivné hluché místo v nás stále vibruje a vynucuje si naši pozornost. Rádi bychom ho umlčeli, a někdy se nám to i daří, ale jakmile znovu vystřízlivíme a mysl se utiší, jasně pociťujeme, že nám stále něco schází.
Můžeme získat všechno bohatství a slávu světa, veškerý úspěch, milujícího partnera, úžasnou rodinu, prostě život zalitý sluncem, radostí a zpěvem, a přesto v tichých a intimních momentech samoty ucítíme, že TO JEDNO stále nemáme a stále po něm toužíme, i když pořád nevíme, co TO je.
To, co hledáme, je Bůh. Celý život a po všechny životy hledáme Boha, aniž bychom si to uvědomovali. Hledáme ho všude možně, kde ho nikdy nenalezneme, a tím získáváme cenné zkušenosti a vhled do stále více oblastí, situací a problematik. Tak se postupně stáváme rozumnějšími a moudřejšími a oblastí, které jsme za všechny své životy ještě neprobádali, stále více ubývá. Až jednou, někdo dříve a někdo později, dojdeme k poznání, že jediné místo, kde jsme zatím nehledali, anebo hledali, ale ne dostatečně vytrvale, je naše vlastní nitro, hlubiny vlastní duše. A tak se konečně vydáme na tu správnou a jedinou cestu k Bohu: dovnitř sebe samých. Potom si také uvědomíme, že z bezedné nekonečnosti našeho nitra k nám vždy promlouval hlas, ať tiše či hlasitě, jenž nás vedl, dával nám cenné rady a v každé chvíli nám sděloval, co je správné a co ne.
Kdo hledá, ten najde, neboť kde je vůle, tam je i cesta.
Dobrý člověk musí umět být "zlý"
Dobrý člověk musí být za všech okolností věrný sám sobě, silný a neoblomný a ochotný být i "zlý", bude-li to situace vyžadovat. Musí být připravený na to, že se svými skutky vždy někomu znelíbí, a nesmí o sobě pochybovat ve chvíli, kdy ho ti, kterým nevyhověl, začnou označovat za zlého a bezcitného. Dobro musí být pevné a neoblomné, jinak se změní ve slabost, a slabost nemá sílu konat opravdové dobro. Jestliže člověk koná v naprostém souladu se svým nejniternějším přesvědčením, pak ostatním vždy pomáhá, i když to zvenčí může vypadat přesně naopak. Skutečná dobrota není dělat to, co se zdá být dobré, ale to, čemu věřím,že je správné.
Je lepší zůstat věrný sám sobě a znelíbit se celému světu, než se všem zavděčit, a zradit sebe sama. Navíc člověk, který všem vždy vyhoví, si nikdy nemůže vážit sám sebe, a ostatní si ho váží o to míň. Zatímco člověk, který je upřímný sám k sobě a ke druhým i za cenu toho, že někoho zraní a zklame, si bude vždy vážit sám sebe a postupně si získá lásku a respekt všech, i těch, které zklamal, neboť všichni instinktivně věříme těm, kteří si věří, máme rádi ty, kteří se mají rádi, a vážíme si těch, kteří si sami sebe váží.
Tak jako po podzimu přichází vždy zima, tak do našeho života opakovaně vstupují těžká období. Někdy přijdou postupně, nenápadně a ve vší tichosti, jindy jsou náhlá a hlučná. Během jejich trvání nás bolí celá duše, pláčeme, trpíme, smutníme nebo jen otupěle zíráme a monotónně přežíváme každý den. Zpočátku doufáme, že těžké období je jen jakýsi omyl, který se rychle vyřeší. Postupně ztrácíme naději a propadáme ještě většímu zoufalství, až nám konečně dojdou síly a my se vzdáme.
Ve chvíli, kdy veškerý náš odpor padl, protože mu došlo palivo, začneme si zvykat a adaptovat se na to, z čeho jsme zpočátku byli nepříčetní a nerudní. rezignovaně začínáme přijímat svůj úděl. V tom těžkém období jsme už tak dlouho, že ho vlastně přestáváme brát jako těžké, čím dál víc nám připadá jako normální. Sem tam se i usmějeme, občas nahlas zasmějeme a naše tělo i duše se pomalu, ale jistě znovu uvolňují z křeče, do které je vrhla změna, která nám byla tolik nepříjemná.
Čas plyne dál a my se postupně vracíme jakoby do svého středového klidu, vnější okolnosti se nám sice nelíbí, ale my čím dál víc docházíme k přesvědčení, že nám přestaly vnitřně vadit, už nás neiritují, jsou nám lhostejné. To, co zpočátku zdálky vypadalo jako ohromná hora, je teď malá hrouda, kterou s klidem dokážeme přejít či přeskočit a jít dál. Právě jsme přestáli těžké období!
Od přírody jsme líní a pohodlní. Když nás nic nepálí, necítíme potřebu cokoliv měnit. Jenže náš úkol tady na Zemi je se vyvíjet a růst. Jestliže tedy ona Inteligence, která udává takt celému vesmíru, vidí, že jsme začali stagnovat nebo se snad vydali špatnou cestou, přivane do našeho života takové situace a okolnosti, které nás donutí změnit směr, chování, a nakonec myšlení. A o tom ve své podstatě jsou všechna zátěžová období. Někdy drsně a silou, někdy možná jemněji, ale vždy nás nutí, abychom změnili svůj úhel pohledu, rozšířili svoje vědomí a povznesli se sami nad sebe - a dokud to odmítáme udělat nebo jenom prostě neděláme, trpíme.
Těžká období a náročné zkoušky se čas od času nevyhnou nikomu.Otázkou není, jak se jim vyhnout, ale jak se jim postavit. A pokud se k nim stavíme správně, nezničí nás, nýbrž nás posílí a posunou blíž k našemu velkému cíli - k Bohu.
