VDĚČNOST

 Vděčnost se objeví ve chvíli, kdy obrátíte své vědomí k přítomnému okamžiku. Jen se svým vědomím zaměřte na tento okamžik a otevřete srdce, oči, uši a celou bytost tomu, co je už dávno tady, co vás obklopuje a objímá. Každičký váš životní zážitek je příležitostí pocítit vděčnost. Vděčnost se objeví okamžitě, jakmile věnujete svůj čas a otevřete své srdce, abyste poděkovali životu za to, co je: za jeho blaženost, jeho krásu - za život samotný.

Má-li být vděčnost skutečná a úplná, musíte zcela přijmout, co je tady v tomto okamžiku - i když se to neprojevuje obvyklým, očekávaným, přijatelným nebo pochopitelným způsobem, který by jinak vděčnost vyvolal. Až vezmete do své náruče a přijmete to, co je, aniž byste si přáli to změnit nebo opravit; až dovolíte životu být takový, jaký je, pak vděčnost přeteče a prožijete milost, jež je všude.

Vděčné srdce má sklon vyvolávat víc toho, za co je vděčné - protože vděčnost je magnet. Naopak nevděčné srdce má sklon sklouznout dolů, do moře nedostatku a nouze, a brzy všechno, co takový člověk prožívá, je to,  co tu není, co chybí, co schází. Soustředíme-li se na nedostatek, ještě ho prohloubíme. Soustředíme-li se na to, jak jsme požehnaní, obvykle k sobě přitáhneme ještě více požehnání. 

Vděčnost je volba. Je vám k dispozici v každém okamžiku, a jakmile životu poděkujete, okamžitě vás zaplaví pocit, že jste požehnaní. V okamžiku, kdy otevřete své srdce a uvědomíte si, kolik štěstí, požehnání a milosti prožíváte, začne vás milost stále víc zahrnovat.

(Z knihy: Svoboda - Brandon Bays)

 "Jednej, jakoby každý den byl tím posledním, který Ti vzešel

 a vděčně přijmeš den, v nějž si už ani nedoufal."

(Quintus Horatius Flaccus)

EMOCE

 Pokud se otevřete jádru jakékoli emoce,

naleznete mír, po němž toužíte.

Emoce jsou vaši nejlepší přátelé.

Jsou branou do vaší duše.

Váš odpor k emoci prodlužuje životnost toho, co nechcete. Až v okamžiku skutečného podlehnutí, otevřenosti a přijetí se vaše emoce cítí vítány, takže s lehkostí přicházejí a se stejnou lehkostí odcházejí. Odpor udržuje vaše emoce ve hře a ještě je zesiluje. Odpor budí odpor. Pocity jsou drahocenný dar, který nemůžete ignorovat. Zvou vás domů, do vašeho Já.

Emoce jsou v podstatě prchavé. Emoce přicházejí a odcházejí jako mávnutím proutku. Neexistují déle než několik okamžiků, pokud jim ovšem neurčíme význam, nevytvoříme kolem nich celý příběh a nepředáme jim svou energii.

Bez připojeného příběhu jsou emoce jen vjemy, které přijdou a odejdou. Nemají žádný jiný význam, než že jsou to chemikálie, které zaplavují tělo. Ovšem, pokud se nerozhodneme, že jsou významné, důležité, že je nutno je prozkoumat, analyzovat a pochopit: jestliže si neustále přehráváme drama, jež je obklopuje, používáme své myšlenky, abychom je ještě zdůraznili - pak udržujeme emoce ve hře tak dlouho, jak chceme.

(Z knihy: Svoboda - Brandon Bays)

"Emoce jsou barvami duše; jsou velkolepé a neuvěřitelné. Když je necítíš, svět se stává mdlým a bezbarvým." (William Paul Young)

"Kdyby se mne kdokoli a kdykoli zeptal, co považuji pro člověka za nejdůležitější, bez váhání bych odpověděl, že emoce." (Vladimír Vondráček)

"Lidské bytosti jsou poháněni emocemi, nikoliv rozumem." (Kevin Roberts)

"Ve zdravém organismu mají emoce velmi krátké trvání. Emoce je jako vlna na hladině
 vašeho Bytí." (Eckhart Tolle) 

VZDÁVÁNÍ POCTY A ÚCTA

 Spočíváte-li v přítomnosti svobody, cítíte přirozenou úctu ke vznešenosti všeho tvoření, jež září kolem vás. Vzniká spontánně, když srdce přetéká vděčností za krásu všeho, co je. Tato úcta však vzniká jako přirozený výraz pouze tehdy, soustředíte-li se plně na tento okamžik, bez jakýchkoli myšlenek na chvíle příští a bez jakéhokoli přetahování minulosti do budoucnosti. Vzniká, jestliže nic nesrovnáváte a nic neočekáváte. V nestřežené nevinnosti je úcta přirozeným výrazem srdce.

A když vzniká úcta, doprovází ji - pocta. Jakmile je tu vděčnost nebo uznání za tvoření, vzniká zároveň s nimi i přirozená touha vzdát poctu, ochraňovat a starat se  o vzniklou krásu. Jako by to byla dvě křídla jednoho ptáka. Úcta vždy inspiruje ke vzdávání pocty; a pokud něčemu vzdáváte poctu a hluboce se o to zajímáte, úcta se ještě prohlubuje. Z vašeho vzdání pocty může vzniknout hluboká úcta - úcta ke kráse, nádheře, blaženosti veškerého života.

Jestliže skutečně máte v úctě život, vybízí vás nejhlubší část bytosti ke vzdávání pocty. Vaším žehnáním se stanete požehnanými. Vaším milováním se stanete láskou.

Zažijte moc vzdávání pocty, pochvaly a pociťte vděčnost, která vás zaplaví, budete-li aktivně vzdávat poctu a projevovat respekt ke svým blízkým. Potom se vědomě rozhodněte, že toto vzdávání pocty a úcta zaplaví celý zbytek vašeho života. Dopřejte si čas, abyste skutečně vychutnali okamžik a nejjemnější odstíny současnosti. Buďte klidní, přítomní v okamžiku, otevření všemu, co je.

Jediný okamžik strávený ve vzdávání pocty zaplaví vaši bytost vděčností. Potom se budete cítit poctění, požehnaní a naplnění radostí.

Krása spočívá v tom, že je vše dostupné v každém okamžiku. Dokonce i když se zastavíte a strávíte několik minut jenom vzdáváním pocty, projevením vážnosti a respektu k tomu, co je, ucítíte, že z vaší bytosti vyvěrá úcta.

 (Z knihy: Svoboda - Brandon Bays)

VĚDOMÍ SOUČASNÉHO OKAMŽIKU

 V přivedení vašeho vědomí do současnosti spočívá obrovská moc.

Jakmile veškeré vaše bytí podléhá tomuto okamžiku, plné současnosti,

odhalí se svoboda, která je pořád zde.

Přítomnost můžeme zažít, jenom když máme vědomí obrácené k tomuto okamžiku - tady a teď.

Chceme-li zažít růst skutečné inspirace, musíme se otevřít a zůstat otevření a bystří v neznámém. Musíme projevit ochotu ne vědět, ne mít hned hotovou odpověď. Musíme projevit ochotu v každém okamžiku lehce spočívat v nevinnosti, být plně přítomni v tomto okamžiku, který nikdy nemůžeme znát předem.

Ochota nevědět vyžaduje kuráž. A z větší části je to volba, rozhodnutí. Být naprosto otevřený tomuto okamžiku znamená ne zjišťovat, co mohly znamenat naše minulé ideje, ani se dívat do budoucnosti a zkoumat, co by mohly znamenat, ale jenom tu teď být, v tom, co je tady v tento okamžik. Pak přijde další okamžik a my jsme v něm zase přítomní. A přijde další okamžik a my se mu znovu otevíráme. Život je tak nikdy nekončícím proudem "teď", jež je tvořeno od okamžiku k okamžiku. Vždy tady, vždy teď.

"Nedávno jsem přemýšlela nad tím, že když se celým svým bytím, vědomím i láskou vzdáme současnému okamžiku, stane se možná čas iluzivním a milost převezme kontrolu a začne dělat všechno dělání. Samozřejmě nevím, zda je to pravda, ale právě tak mi to připadá. Někdy si říkám, že se příroda děsí nicoty, takže poskytnete-li celé své Já potřebám okamžiku - všechny své myšlenky, pocity, bytí - jestliže se vzdáte všeho, je to, jako by zůstala jenom prázdnota, nicota, milost spěchá vyplnit tuto mezeru a udělá vše skrze vás, jako vy. Vím jenom, že přitom prožívám pocit lehkosti - jako by mě tvořil vzduch, lehce tančím ve svobodě. Připadá mi, jako by to dělání nikdo nedělal. Jako by život tančil sám se sebou."

(Z knihy: Svoboda - Brandon Bays)

NELPĚNÍ

 Žádné vlastnictví není trvalé. Všechno v životě je jenom půjčka. Vaše nezávislost je vaším pozváním k nabytí skutečné svobody. Závislost na vnějších věcech není jediná, kterou v životě prožíváme. Je tu rafinovaná, stejně silná, ale ještě záludnější závislost, která ovlivňuje náš vnější život - závislost na našich myšlenkách, získaném vzdělání a přijatých názorech.

Se znalostí, jak se věci mají, už není třeba nový pohled na svět. Myšlenky se nám stávají vězením, které nám brání v prožívání svobody milosti a pravdy současného okamžiku. Závislost na těchto neživých, zastaralých znalostech nám může bránit v plném prožívání života. Všechno nakonec vidíme skrze filtr našich názorů, a zatímco život radostně a zázračně pokračuje dál a každým okamžikem se obnovuje, my zůstáváme zaklesnutí ve starém - jenom proto, že se nedokážeme vzdát svých dobře podepřených názorů.

Teprve když konečně odhodíme vše, o čem jsme se domnívali, že je pravda, všechno, co známe, teprve tehdy se nám, v neznámém, stane dostupnou svoboda. Až opustíme všechno svoje vědění, může se odhalit nekonečná moudrost.

Svobodu můžete prožít jenom v prázdnu nezávislosti.

Nezávislosti na svých idejích, názorech a získaných znalostech,

což jsou pouze duševní výtvory zrozené ze starého odpadu naší minulosti,

které odpoutávají naši pozornost od toho,

co je pořád zde - novosti současného okamžiku.

Tyto výtvory fungují jako filtry, které zbarvují a křiví skutečnost.

Jakmile se rozhodnete zbavit se všeho, co si myslíte, že víte,

všechny filtry mizí a zůstává jenom nezatemněné vědomí.

Všechno osvícení je přímo tady. Nekonečná přítomnost neznámého se projeví v odmítnutí známého. Vaše naučená odbornost, získané představy a nahromaděné názory jsou jako špína na vašem předním skle skutečnosti - jakmile popadnete čistič na okna a sklo očistíte, zůstane vám průzračné vědomí jiskřící přítomnost. Říká se, že ti, kteří vědí, nevědí, a ti, kteří nevědí, vědí.

Jestliže budete nevinně spočívat v ochotě nevědět nic, odhalí se pravda. Cokoli, na čem jste závislí - život ve vnitřním světě duševních výplodů, názorů a znalostí; nebo život ve vnějším světě vztahů, životního stylu či materiálních statků, pokud do toho upadnete celým svým vědomím, způsobí, že ztratíte náhled na široký kontext, v němž se všechno zjevuje.

Můžete zůstat široce otevření a dovolit veškeré hře projevů lehce tančit vaším otevřeným vědomím. Můžete si to užívat, mít z toho radost, a přitom si stále uvědomovat širší kontext, v němž se vše zjevuje. Takto nebudete ani investovat do vnějšího materiálního světa, ani se nezhroutíte do svých vnitřních duševních výplodů. Všechno svobodně a nenuceně přichází do vašeho vědomí - žádné lpění, žádné držení, žádné chytání, žádné ztotožňování, žádná závislost. Jenom toto. Otevřená svoboda, osvícená přítomnost.

(Z knihy: Svoboda - Brandon Bays)

NENUCENÉ BYTÍ

 Nenucené bytí je klíčem, který odemyká moudrost vesmíru. Vždycky tu byla a bude, a je dostupná, jakmile se rozhodneme přestat bojovat.

Jakmile odložíme veškeré své vědění, předurčení i tvrdou práci a odvrhneme vše, co jsme se, jak se domníváme, naučili, odhalí se nenucené bytí. Nenucená milost je vždy přítomná, vždy nás obklopuje a proniká námi. Je to vskutku naše podstata. A lze ji snadno odhalit, pokud se rozhodnete odvrhnout své domněnky o tom, jak mají věci fungovat, a otevřete se nevinnosti neznáma. Z nenuceného bytí se zrodí talent a stane se neuvěřitelné.

Čím víc zápasíte, snažíte se, bojujete, natahujete se, chytáte se nebo nutíte svou mysl, tím víc od sebe odháníte mír, jejž hledáte. V okamžiku, kdy přestanete, uklidníte svou mysl, uvolníte své tělo, přestanete se snažit, vzdáte se boje, se pokoj, po němž toužíte, objeví všude kolem vás jako rozlehlá přítomnost nenuceného bytí.

Milost se vyznačuje nenucenou lehkostí. Je už úplně kompletní, celistvá, svobodná, nesmírná a otevřená. Skutečně ví, jak pečovat o každou stránku vašeho života, a je vždy v pohybu. Stejně jako řeka, která protéká kolem vodou ohlazených balvanů, projevuje se i milost takovou přirozenou lehkostí. Přesto to vypadá, jako by tu činnost nikdo neřídil ani neusměrňoval její proud. Milost prostě je. Je zároveň svrchovaně pokojná i jiskřivě živoucí: miluje zrození něčeho nového. Jako by tento proud znal v každém okamžiku přesný směr. Není žádný "někdo", kdo by ji kontroloval, řídil nebo nařizoval její okamžité impulsy. S nenucenou lehkostí proudí životem.

Ctíme myšlenky procházející naším vědomím, věříme jim jako skutečnostem, namísto abychom věřili něčemu hlubšímu, než je naše mysl, něčemu, co se objevuje pouze ve vědomí prostém myšlenek - v milosti. Nalezení správných odpovědí vyžaduje, abychom si přestali arogantně myslet, že naše mysl zná veškeré odpovědi a má všechno pod kontrolou. Jedině, až tomu přestaneme věřit, může milost začít používat naši mysl jako neutrální dopravní prostředek, jenž zprostředkuje znalosti zrozené z nadčasové, nekonečné přítomnosti.

(Z knihy: Svoboda - Brandon Bays)

MYŠLENKY

Volte s velkou péčí myšlenky na to,

čím se tolik chcete stát...

Myšlenky živené v mysli člověka

se zítra stanou

zhmotnělými rozmary.

 

Neznámý autor

DAR DÍTĚTE

Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
Jsou syny a dcerami touhy po životě.
Přicházejí skrze vás, nejsou však vaši.
A třebaže i jsou u vás, nepatří vám.
Smíte jim dávat svou lásku,
ne však myšlení,
neboť mají své vlastní myšlenky.
Můžete ubytovat jejich těla,
nikoliv však jejich duše,
neboť jejich duše dlí v domě zítřků,
který nemůžete navštívit ani ve svých snech.
Můžete se pokusit stát se jim rovni,
nesnažte se však učinit je rovné sobě.

(Neznámý autor)

Cesta duše vodami zapomnění ze sna

 jenž snem není

Ten, kdo chodí po nebi
mimo prostor a čas,
zastavil se na Zemi
ze sna vzbudit nás.

Dotykem andělské milosti
odkryl masky v nás,
opona se zvedla,
nastal herců čas.

V labyrintu klamu
zrcadlo zjevilo svou tvář,
spadla maska,
zrcadlo praská,
do svého nitra zve tě dál
a já lkaje tiše se kaje
do temnoty se ubírám.

V tichosti a prázdnotě
všeobjímající temnotě
ve svém srdci rozjímám
a sním o letu ke hvězdám.

Autor: Monika Serafina Adamcová 8. 9. 2013

TŘI VLASTNOSTI

Víra, naděje, láska

 

VÍRA

"Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech,

které nevidíme" (Žid 11,1)

Víra je tím, co živí našeho ducha i tehdy, když se vše ostatní vytratí. Máme-li víru, víme, že je s námi všechno tak, jak by mělo být, a že bez ohledu na problémy, s nimiž se musíme potýkat, vším nakonec projdeme a posílí nás to. Víra nás drží, když cítíme pokušení to vzdát. S vírou dokážeme důvěřovat sobě samým, druhým lidem i Bohu, vyšší moci, která nás vede a dává nám sílu přežít. Víra znamená vytrvat a pokračovat i tehdy, když cestu vinoucí se před námi halí obavy a pochyby. Víra je jistota, která nám zůstává i tehdy, když všechno ostatní je nejisté. A jen víra nám pomáhá vážit si lidí a zdraví víc než majetku a moci. Nedostatek víry vede k pochybám, zklamání a malomyslnosti.

Objevit, zda sami sobě věříme, můžeme jen v časech zkoušky. A zkouškami mnohokrát procházíme všichni po celý život. Každý z nás se musí vyrovnávat s prohrami a neúspěchy, zklamáním, zraněními a zlomeným srdcem. V takových chvílích nás trápí nejistota, jak máme jít dál. Zdá se, že nemáme sílu ani k tomu, abychom vstali z postele nebo posunuli jednu nohu před druhou. A právě tehdy je nám víry nejvíce zapotřebí. Pokud ji nalezneme, pak můžeme vytrvat v naději a důvěře, v pevném přesvědčení a vědomí, že všechno dopadne dobře a že naše srdce a duše nakonec dojdou uzdravení. Věříme-li sami sobě, svým cílům a síle dobrodružství, můžeme dokázat mimořádné věci.

Uznat, že existuje nějaká vazba mezi životem, jak ho známe, a Boží mocí, která nás podepírá a vede, umožňuje každému, kdo hledá duchovní rozměr, aby navzdory veškeré nejistotě, bolesti a zklamání všedního života nazíral všechny okolnosti zcela odlišným a novým způsobem.

Každý z nás si potřebuje uchovat víru, protože ta je úhelným kamenem života a kotvou, která nás podrží, když jsme na dně, a podnítí nás, abychom se vznesli vzhůru. Máme-li víru v sebe, v ty, které milujeme, i kdyby nám cestu zkřížilo cokoli, všechno dopadne dobře.

NADĚJE

"V této naději máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši."
(Žid 6,19)

Naděje je jako plamen, který hoří v lidské duši a nemůže být uhašen. Doufáme často navzdory všem protivenstvím a tato naděje je pro nás zdrojem síly, motivace a rozhodnutí vytrvat. Pomáhá nám smát se tehdy, když se zdá, že nedokážeme nic než bez ustání plakat, dodává nám sílu postavit se znovu na nohy a vlévá nám nové nápady, nadšení a vůli vytrvat nebo to zkoušet znovu. Když už se zdá, že je všechno ztraceno, zjistíme, že ještě ne úplně, protože vždy existuje nějaká naděje.

Všichni v sobě nosíme zrnka naděje, můžeme však udělat mnoho pro to, abychom z nich vypěstovali něco ještě mnohem většího a silnějšího, co by nás podpíralo, až to budeme potřebovat. I když se zdá, že se naděje docela vytratila, vrátí se a my se na to můžeme spolehnout. Pěstovat naději v srdci tedy znamená pamatovat, že naděje se stále obnovuje a lidský duch pro ni musí vždy ponechat nějaký prostor.

"Nikdy, naprosto nikdy, naprosto nikdy se nevzdávejte." (Winston Churchill) 

Ať už se cítíme sebeosaměleji, není pochyb o tom, že Bůh je nám tehdy nejblíž, jak to nádherně vystihl neznámý autor:

"Jedné noci se mi zdál sen. Šel jsem po pláži s Pánem.

Na obloze probleskávaly výjevy z mého života.

Povšiml jsem si, že v každém z nich se v písku objevují stopy.

Někdy jich byly dva páry, jindy ale jen jeden pár.

Trápilo mě to, protože jsem zpozoroval, že ten osamělý pár stop

jsem viděl vždy jen během těžkých chvil svého života,

kdy mě něco trápilo či bolelo nebo mě stíhaly neúspěchy.

Obrátil jsem se proto na Pána:

"Slíbil jsi mi přece, Pane, že když tě budu následovat, budeš vždy kráčet vedle mě.

Já jsem ale viděl, že v těch nejtěžších obdobích mého života byly v písku jen jedny stopy.

Proč jsi nebyl se mnou, když jsem tě nejvíc potřeboval?"

Pán mi odpověděl: "Vždy, když jsi viděl jen jedny stopy, mé dítě, jsem tě nesl v náručí."

I když máme dojem, že existuje jen málo důvodů k naději a svět se zdá být celý potemnělý, jsou nám naděje, pomoc a láska na dosah ruky. V tomto radostném vědomí se může rozvíjet naděje a my z něj čerpáme sílu, odolnost a odvahu vytrvat. V nejtemnějších okamžicích je tím nejlepším zdrojem posily modlitba. Když se modlíme, uvědomujeme si, že nejsme sami, a vědomí, že existuje vyšší moc, s níž se můžeme podělit o své břímě, dává nesmírnou útěchu.

LÁSKA

"Miluj svého bližního jako sám sebe" (Mk 12,31)

 

Pokud plně a skutečně milujete sebe a druhé lidi, začnete si uvědomovat, že váš život se nepočítá na prožité roky, ale na darovanou lásku a společné zážitky. Otevřete se proto lásce, dovolte svému srdci, aby se jí nechalo naplnit, a těšte se z darů, které skutečnost, že milujete a jste milováni, může přinést.

Dříve než můžete mít rádi druhé, musíte mít rádi sami sebe - přijmout se. Sebepřijetí neznamená být marnivý ani posedlý svým já. Znamená to žít v pokoji sám se sebou, cítit se ve své kůži dobře a uvolnit energii ke konstruktivnějším a  důležitějším věcem, než je "chňapání po vlastních patách."

Pokud sami sebe milujeme správným způsobem, jsme schopni milovat i ostatní a dávat jim sami sebe i svou lásku a zároveň dokážeme lásku přijímat. Neláska k sobě samým a pochybnosti nás blokují, abychom mohli milovat, i když je nám láska nabídnuta. Necítíme-li se hodnými lásky, jak můžeme sami milovat? Mnozí lidé od sebe lásku odhánějí, a když se jim nabízí, jsou přesvědčeni, že to láska  nemůže být, protože jí nejsou hodni.

Když přijmeme sebe, přijímáme i své pocity, ať už jsou jakékoliv. Pocit ještě není skutek a rozlobit se nebo pociťovat zranění ještě samo o sobě neznamená, že člověk zraní druhého nebo mu ublíží. Své negativní pocity můžeme přijmout, aniž bychom se soudili, nebo naopak podle takových pocitů jednali. Sebepřijetí,  které je podstatou lásky k sobě, nám vždy umožňuje, abychom své pocity vnímali a přitom se jich nebáli ani necítili potřebu chovat se ke druhým krutě, kousavě, násilnicky či nevlídně.

"Jeden den strávený s člověkem, kterého milujete, může všechno změnit." (Mitch Albom)

Milujeme-li druhé lidi, stáváme se štědrými, jsme ochotni podstoupit oběti, přenášíme hory a děláme i to, co je jinak nemožné.

Tou vůbec největší duchovní silou a vlastností je nakonec síla lásky - lásky Boží. Když si - možná vůbec poprvé uvědomíte, že vás Bůh zná a miluje a že dává vašemu životu skutečný smysl a cíl, do vašeho srdce může vstoupit bezvýhradná a ničím nepodmíněná láska.

Abychom žili naplno, potřebujeme vědět, že milujeme, ale také, že někdo miluje nás, protože jsme hodní lásky. Věnujte čas tomu, abyste se zbavili všeho, co je ve vašem prostředí i ve vaší minulosti negativní a může vás brzdit. Rozhodněte se pro naprosto nový pohled na věci, podobný pohledu novorozence, který křičí: "Chci milovat a být milován." Ze své lásky štědře rozdávejte druhým lidem tak, že se o ně budete zajímat, naslouchat jim a pomáhat, podporovat je. A nemějte ani strach nechat je jít, jestliže právě propuštění je to, co je třeba udělat. Děkujte Bohu za to, že vás neustále miluje a chce pro vás a pro váš život to nejlepší. A pak ho proste, aby vám pomohl pochopit, jak nesmírnou víru ve vás má, jak obrovskou naději do vás vkládá a jak nekonečnou lásku k vám chová.

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond)

TŘI PRINCIPY

  Lidé, ne procesy
Moudrost, ne vědomosti
Poctivost, ne politika

První princip - lidé, ne procesy

- nás učí, že se nikdy nesmíme zaplést do pravidel a byrokratických procesů natolik, abychom zapomínali na lidi. Dnešní život je plný kontrol a měřítek, procedur a formulářů, čekajících na vyplnění. Důležití jsou ale lidé kolem nás, jejich pocity, potřeby a práva.

Všichni zkušení odborníci na výchovu nebo komunikaci si brzy uvědomí, že skutečná výchova a skutečná komunikace začínají tehdy, když dokážeme vyjít z pozice, v níž druhá osoba skutečně je, a ne z pozice, ve které bychom chtěli, aby byla, a když ji také dostatečně povzbuzujeme, aby projevovala to nejlepší, co se v ní ukrývá.

Proces dokáže věci komplikovat, zastavět nám cestu všemožnými "mělo by se" a "je třeba" a nechat nás klopýtat na hřbetě úředního šimla. Přemíra procesů a byrokracie vede k zoufalství. Naší skutečnou odpovědností je být s druhými lidmi a jim po boku.

Prvním krokem k tomu, abychom mohli klást na první místo lidi, je nejspíš odvaha říci ne všemu, co nám zaplňuje den, týden či život.

• Neúčastníte se příliš mnoha schůzí?
• Nesepisujete zprávy o zprávách? 
• Nevěnujete nadměrnou péči tomu, aby vaše děti měly v pořádku školní oblečení a napsané úkoly, ale zapomínáte jim naslouchat, když se vám chtějí svěřit s tím, co je v jejich životě důležité? 
• Nejste natolik zaneprázdnění organizováním svého života, že se zapomínáte zastavit a prostě si ho užívat - zapomínáte přivonět k růži pro starost o zahradu? 

Všichni občas zapomínáme dávat přednost lidem před procesy. Když se nám to ale podaří, stane se náš život bohatším, uspokojivějším a hodnotnějším. Budeme-li méně organizovat a vyplňovat formuláře, a větší důraz naopak začneme klást na své trvalé a společné lidství, objevíme, že "dělat to, co je správné", není totéž jako "dělat to, co je dobré". A pokud máte pochybnosti, co je dobré, pak za každé situace hledejte možnost, která na první místo klade člověka.

Druhý princip - požaduje moudrost, ne vědomosti

Žijeme ve společnosti, která za nejdůležitější považuje znalosti a chválí ty, kdo se jimi při zkouškách nebo kvalifikacích prokážou. Vědomost ovšem není totéž co moudrost, která sama sebe nebere zdaleka tak vážně, ale jde do mnohem větší hloubky a jíž nechybí vhled, láska a porozumění. Každý z nás se musí naučit důvěřovat vnitřní moudrosti své i druhých lidí, vážit si jí a docenit ji, protože jen ona nás neomylně a s jistotou povede správným směrem.

Co je tedy moudrost? Snad nejlépe ji lze popsat jako schopnost vnímat to, co má v životě nějakou hodnotu, rozpoznat základní vzájemnou propojenost všech lidí a věcí a schopnost tohoto poznání využít při volbě a rozhodování. Moudrý člověk je vnímavý, pozorně naslouchá, hodně pozoruje, vždy se snaží porozumět všem hlediskům dané situace a jedná s pečlivostí, rozlišováním a vhledem.

Moudrý člověk používá své vědomosti opatrně, nikdy se jimi nevychloubá, nesnižuje ani neodsuzuje druhého a nevystupuje okázale, ale nakládá se svým věděním s lehkostí, a je-li to třeba, používá k dosažení výsledků či změny humor a soucit.

Moudrost člověk získává se zkušenostmi, tím, jak se učí ze všeho, co život přináší. Může ji ovšem pěstovat i vědomým úsilím. Někdo vypadá, jako by se moudrý už narodil, ale většina moudrých lidí se učila a postupně své schopnosti rozvíjela. Začít lze nejlépe tak, že pochopíme, co moudrost skutečně je, budeme se učit od moudrých lidí a odhalíme, jak lze pěstovat vnitřní moudrost, která je každému z nás vlastní.

"Počátek moudrosti je bát se Hospodina, poznat Svatého - to je vědění.

Neboť skrze něj se tvé dni rozmnoží, rozhojní ti léta života.

Jsi-li moudrý, jsi moudrý pro sebe, jsi-li pošetilý, je to tvá škoda"

(Př 9, 10-12).

Pokud chceme pěstovat moudrost, musí být naším cílem nacházet i uprostřed chaosu zklidnění, rozvíjet svou schopnost odstoupit a uvolnit se, abychom si uchovali soustředěnost bez ohledu na okolnosti.

Život je víc než jen vědomosti a hromadění či zpracování věcných poznatků. Vědomosti nám sice mohou předat informace o podrobnostech konkrétní situace, jen moudrost nám však dovoluje vnímat širší rámec.

Slova moudrosti dokážou uklidnit a utěšit, pozvednout ducha a dodat odvahu.

Vědomosti mají tu zvláštnost, že člověka směřují k tomu, aby život viděl jako cíl sám o sobě.

Naopak moudrost vnímá život jako cestu, jako celoživotní proces učení se a veliké,

věčné dobrodružství.

Třetí princip usiluje o poctivost, ne o politiku

Často si uvědomujeme, že něco není správné nebo spravedlivé, ale cítíme se bezmocní, neschopní "vzepřít se systému" a jednat. Poctivost znamená klást to, co je správné, čestné a spravedlivé, před to, co je výhodné, co nám diktuje systém nebo co se od nás očekává. Stojí-li na prvním místě poctivost, máme dostatek odvahy, abychom se zastali sami sebe i druhých lidí a bojovali za pravdu. Poctivost znamená jednat správně, přímě a čestně. S poctivým člověkem skutečně dostáváte to, co vidíte, a on plní to, co slíbí, jeho jednání je spravedlivé, ohleduplné a čestné.

Ztratíme-li smysl pro individuální odpovědnost, podobáme se ovcím, které jdou slepě jedna za druhou, a to je kořen prostřednosti. Jedině tehdy, když myslíme a jednáme sami za sebe a následujeme to, co rozumem nebo vírou považujeme za správné, pozvedáme se z prostřednosti. Každý z nás má za úkol otevřeně se zastávat spravedlnosti a pravdy, dobra pro všechny.

"Konec našeho života přichází tehdy, když se nedokážeme postavit za to, na čem záleží."

(Martin Luther King)

"Vědět, co je správné, a neudělat to, je nejhorším projevem zbabělosti."

(Konfucius)

"Díváte se na to, co je, a ptáte se proč? Já ale sním o tom, co nikdy nebylo, a ptám se proč ne?"

(George Bernard Shaw)

Ti, kdo se v tomto životě ptají "proč ne?" a jdou za tím, jsou ochotni přebrodit vody a dostat se na druhý břeh - dosáhnout svého cíle. Pro takové je "zítřek prvním dnem zbytku jejich života".

Vždy se mezi námi najdou tací, kdo si s vyrovnaným srdcem, s vědomím svého cíle v duši a v duchu skutečné služby uvědomí, že když na první místo postavíme lidi, a ne procesy, moudrost, a ne vědomosti, povzneseme se nad pouhou politiku a poctivost nás povede, abychom si zvolili náročnější cestu, která však přináší mnohem větší naplnění.

Soudit někoho jen podle vnějšího vzhledu znamená promeškat příležitost odhalit, kým daný člověk skutečně je a vytvořit si k němu pevnou a smysluplnou vazbu.

"Nesnažte se stát člověkem úspěšným, ale tím, který má nějakou hodnotu." (Albert Einstein)

Zázraky se mohou dít a také se dějí - zvláště tehdy, když jsme připraveni postavit se za to, co je podle našeho přesvědčení dobré a pravdivé. Z odlišností a rozdílů se při troše odvahy a poctivosti může zrodit společný cíl a záměr. Copak je možné mlčet, když se náš život chýlí ke konci a my jsme přitom nebyli schopni stát za tím, na čem záleží? Usilovně přemýšlejte o lidech a situacích, které by jedno vaše včasné slovo mohlo zásadně proměnit.

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond) 

SLUŽBA

 Služba je moudrost, která shrnuje ty nejušlechtilejší stránky vyrovnanosti a ty nejušlechtilejší cíle. Jsme-li natolik vyrovnaní, že známe sami sebe a dokážeme klidně jít vpřed, a máme-li jistotu o svém cíli v tomto světě, můžeme odložit stranou sobecká přání a hledat cesty, jak druhým nabídnout lásku a podporu. Když tak jednáme, docházíme požehnání, protože neexistuje větší zdroj radosti, naplnění a smyslu života, než je služba druhým lidem. Jako bychom službou ostatním dodali kyslík čemusi v naší duši, co dosud spalo a nyní vytrysklo k životu.

Bez ohledu na to, jak mnoho, nebo naopak málo vlastníte, jak plný, nebo naopak prázdný je váš život, udělat si čas na službu druhým stojí vždy za to. Za tento způsob, jak obdarovat druhé, neexistuje náhrada a nic není pro dobro naší duše důležitější. Všechno začíná prvním krokem. Nemusíte hned znát všechny odpovědi, prostě udělejte první krok tím směrem, kterým se chcete vydat.

"Často slýcháme o lásce k Bohu, Kristus často hovořil o lásce k člověku. My se snažíme smířit se s nebem, Kristus se snažil zavést mír na zemi." (Henry Drummond)

Pravou povahu služby nejjednodušeji shrnuje sousloví "jednající láska". Když jednáte ve prospěch druhých lidí s láskou, pak jste schopni sloužit. Služba je dar, který dáváte druhým, ale v mnohem větší míře také tento dar sami přijímáte.

"Existuje velice silná vazba mezi štěstím a dobrem druhých lidí. Když nás trápí úzkosti, deprese či neurózy, inklinujeme k tomu soustředit se výhradně na sebe a ponořit se do svého nitra. S vnitřní prázdnotou ale můžeme bojovat tak, že se do něčeho zapojíme, začneme dávat. Když si budeme víc všímat toho, jak dát, a ne toho, jak mít, budeme šťastnější." (Psycholog dr. Robert Holden)

"Kdo na sebe zapomíná, ten sebe nalézá." (Svatý František s Assisi)

Ať už má člověk víru velkou či malou nebo nemá žádnou, může k němu promluvit vnitřní hlas a říci mu: "Tento způsob, jak se dát druhým a sloužit jim, je připraven pro tebe." když taková chvíle nastane, uchopíme ji pevně oběma rukama, nebo ji necháme prchnout? Každý z nás má na výběr. Pokaždé, když si někde všimneme, že bychom s tím mohli něco udělat, máme na výběr.

Jedno čínské přísloví říká: "Lepší je zapálit svíčku než proklínat tmu." Položte si sami sobě otázku: Jsem na přijetí takové výzvy připraven? Jsem připraven být pro druhé a druhým po boku, zapálit svíčku ve tmě? Vždy, když uděláte něco pro druhého člověka, bojujete proti tmě. Žádný jiný cíl nemá v životě větší cenu.

Naším úkolem je toto: 

zasadit semeno, které jednoho dne vzklíčí.

Zaléváme semeno, které už je zasazené, a víme, že se v něm ukrývá budoucí příslib.

Budujeme základy, na kterých bude třeba dále stavět.

Dáváme vzniknout kvasu, jehož účinek přesahuje naše vlastní možnosti.

Nemůžeme dělat všechno - uvědomit si to znamená pocítit svobodu.

Umožňuje nám to udělat jen něco a udělat to výborně.

Nemusíme to dokončit, je to ale počátek, první krok na cestě, příležitost,
 do které může vstoupit Boží milost, aby dokonala zbytek.

Možná nikdy neuvidíme konečný výsledek,
 v tom ale spočívá rozdíl mezi mistrem stavitelem a dělníkem.

My jsme dělníci, ne mistři, ne spasitelé.

Jsme proroky budoucnosti, která nám nenáleží.

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond)

CÍL

"Jdu pomalu, ale nikdy ne nazpět." (Abraham Lincoln)

Před každým z nás je cesta, po níž se má vydat. Přitom nesmíme ztrácet ze zřetele svůj cíl ani se nechat odradit tím, jak velké překážky nám v cestě stojí. Nalézt tuto cestu a jít po ní znamená dát životu smysl a objevit zdroj hluboké a trvalé radosti.

Nemít žádný cíl znamená pouze existovat, a ne žít. Naplňovat cíl znamená využít svůj skutečný potenciál, překonávat se, nebát se zkoušet, pracovat do úmoru, vydat se jedním směrem a když to nevyjde, dát se jiným, po každém zakopnutí znovu vstát a uskutečnit své naděje a sny.

Skutečný cíl vyrůstá z duše. Věnujte proto čas ztišení a zamyšlení nad tím, co je takovým cílem pro vás, a pak nechejte působit Boha. Důvěřujte tomu, že v tichu a s odhodláním nakonec odhalíte, co máte dělat, a připravte se na všechno, co by se od vás mohlo chtít.

K odhalení pravého cíle nedochází nutně ve významných okamžicích nebo při velkých gestech. Skutečný smysl života často objevujeme spíš během tichých chvil a v nepatrných skutcích.

Abychom se zaměřili na to, co je podstatné, a ne na banality, o tom hovoří nádherná a nadčasová modlitba dr. Reinholda Niebuhra:

            "Bože, dej mi vyrovnanost, abych přijal to, co změnit nemohu, odvahu, abych

              změnil to, co změnit mohu, a moudrost, abych to dokázal rozlišit."

Žádná zkušenost, ani ta nejtěžší či nejvíc politováníhodná, není zbytečná. Každý z nás se podobá kousku mramoru v rukou velkého Sochaře, který vidí a rozpoznává náš vnitřní tvar a krásu ještě před tím, než se narodíme.

Za čím si stojíte? Je důležité vědět, co vás tlačí příliš daleko a s čím se už nedokážete srovnat. Když totiž víme, za čím si stojíme, můžeme začít budovat to, v co doufáme. Skutečný cíl naší duše a našeho života souvisí s výjimečností naší osoby, která je odlišná od ostatních a kterou Bůh miluje. Vaším cílem není něco, pro co se rozhodnete, ale je to součást vaší podstaty.

"Neproste o snadný život,

ale o to, ať jste silnějšími lidmi.

Neproste o úkoly přiměřené svým silám,

ale o síly přiměřené svým úkolům.

Vaše práce i váš život pak nebudou zázrakem,

zázrakem budete vy sami.

Každý den budete žasnout nad bohatstvím života,

který k vám přichází z Boží milosti."

(reverend dr. Ronald Selby Wright)

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond)

VYROVNANOST

 Jen máloco má větší cenu než pokoj v duši, vnitřní klid a vědomí, že s vaším světem je vše v pořádku. Každý z nás má příležitost dosáhnout nebe zde na zemi, pokud si dáme tu práci a budeme hledat vnitřní zklidnění, které nám dovolí sjednotit se sami se sebou a poznat Boha.

"Žádné dobro se nemůže zrodit bez trochy úsilí."

Odpuštění je cosi zcela mimořádného. Vytváří v našem srdci prostor pro pokoj  a vyrovnanost a s tím, jak se v něm šíří mír, se nám daří stále méně opakovat staré chyby.

Učte se být o samotě. Abyste dokázali opustit svou vnitřní "temnotu", naučili se odpouštět sami sobě i druhým lidem a nalezli ve svém srdci vyrovnanost, musíte si najít způsob, jak ve svém dost rušném životě vytvářet čas, prostor a klid.

Schopnost pravidelně se ztišit a být o samotě je tím nejdůležitějším krokem vedoucím k vnitřnímu pokoji a vyrovnanosti.

Spojte se s Bohem. Tento čas zklidnění vám může sloužit také jako příležitost k úvahám o síle božství, jako úchvatná možnost otevřít své srdce Bohu, i když pro vás třeba dosud zůstává neznámý či nepoznaný. Každý z nás, kdo hledá moudrost a vnitřní vyrovnanost, totiž musí "přestat a uznat, kdo je Bůh". Člověk, jenž uspořádá své nitro, začne vyplňovat "prázdný prostor" v srdci, který patří Bohu.

Dovolíme-li Bohu, aby v nás působil, a svěříme-li svůj život do jeho rukou, pak naše srdce ve ztišení a zklidnění, v němž Boha může poznávat, nalezne vyrovnanost.

Vyrovnanost srdce se ani v krizových obdobích neprojevuje v tom, co říkáme, ale v tom, kým jsme a jak se zachováme.

Ať už moudrost vyrovnanosti uskutečňujeme sami, nebo ve společenství,

její nejpodivuhodnější a nejlepší vlastností je to, že se v ní můžete stále zlepšovat.

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond)

DOBRO A ZLO

Co když je všechno jinak, než se na první pohled zdá? Stačí jen změnit úhel pohledu.

Na úvod krátce pohovořím o sobě. Brzy oslavím půl století své existence na Zemi, tak budu trošku bilancovat. Jako duše jsem si zřejmě zvolila náročnější úkoly ve škole života a prvních 40 let byl pro mě očistec plný slz. A protože všechno má svůj čas, ve 40 letech jsem si řekla, dost bylo slz, nyní je čas se smát, a rozhodla jsem se žít dalších minimálně 40 let šťastně, aby došlo k vyrovnání. Od té doby se můj život začal měnit k lepšímu.

Dětství, dospívání i první manželství jsem měla velmi těžké a složité. Chudoba, rodiče ke skleničce alkoholu neměli daleko a tatínek despotické nátury. Největší dar, který mě rodiče dali, byl ten, že mě "nevychovávali". Vyrostla jsem jako „dříví v lese“. Již jako dítě jsem se naučila být sama sebou a být odpovědná za svůj život. Miluji svoje rodiče a jsem jim velmi vděčná za to, jací byli a jací jsou.

V den mých osmnáctých narozenin jsem se od rodičů odstěhovala. Ve 20 letech jsem se vdala, měla syna a tři roky poté dceru. Ve 40 letech jsem se rozvedla. Můj první manžel byl pro mě velký učitel. Byl o dvacet let starší než já a život s ním mě mnoho naučil. Našla jsem sama sebe, svoji hodnotu jako ženy a otevřela svoje srdce. I jemu jsem velmi vděčná za to jaký byl, že mě nedával téměř žádnou lásku a také za to, že naše děti "nevychovával", jako v mém případě moji rodiče. Na výchovu dětí jsem byla téměř sama. Jejich dětství a dospívání shrnu jen pár slovy, neboť slova nemohou vystihnout prožitou bolest a emoce. Drogy, kriminalita, závislosti a mnoho jiných „negativních“ zkušeností, tímto si prošel můj syn. Dcera měla od 14 let vztahové problémy s láskou, která trvala 6 let. Bylo to její velmi bouřlivé období, těžké pro nás obě.

Život mě naučil, že pokud si myslíš, že jsi na dně, tak věř, že klesneš ještě hloub. Pokud si myslíš, že jsi u konce svých sil, tak věř, že jich máš ještě sedmkrát víc. Pokud si myslíš, že jsi na konci cesty, tak jsi na ní ještě nevkročil. Naučila jsem se věřit, nikdy se nevzdávat a odpouštět. Život je dokonale nádherný i dokonale hrozný, dokonale milosrdný i dokonale nemilosrdný. Neexistuje nic jiného než dokonalost přítomného okamžiku. Je to naše volba, jak ji prožijeme. Přijmutím jedné polarity životní zkušenosti dáme šanci projevit se té druhé. Společně tvoří celek. Přestat s životem bojovat. Tím dojde k rovnováze, harmonii a hlubokému vnitřnímu klidu duše. Životní zkušenost došla svého naplnění a může odejít.

Na svém blogu nabízím pomoc, podporu, radu a povzbuzení. Budu se snažit, jak nejlépe dovedu, aby se prostřednictvím mých slov stal váš život krásnějším a šťastnějším.

S láskou

  Monika Serafina Adamcová