PRŮVODCE BLOGEM A KONTAKTY

Pro lepší orientaci na mém blogu uvedu pár informací týkajících se přiřazování štítků k příspěvkům. Příspěvky rozlišuji tématicky a zároveň i autorsky. Příspěvky, vytvořené z přečtených knih jiných autorů nebo převzatých z různých zdrojů, jsou zařazeny pod štítky:

• Andělská poselství
• Citáty
• Děti
• Fotografie
• Hvězdné glyfy
• K zamyšlení
• Květ života
• Mimo prostor a čas
• Moudra
• Mysl a nové vědomí
• O lidské duši
• Povzbuzení
• Příběhy
• Rady
• Smaragdové desky
• Transformace

Příspěvky, které jsou kombinací mojí autorské tvorby a myšlenek jiných autorů, jsou označeny štítky:

• Poezie
• Pohledy

Moje vlastní autorská tvorba je označena štítkem:

• Úvahy 

Stránka s názvem "Seznam knih" uvádí knihy, ze kterých jsem čerpala inspiraci pro některé své příspěvky.

Na stránce s názvem "Obsah jednotlivých štítků" se dozvíte seznam jednotlivých příspěvků pod daným štítkem. Název příspěvku lze po té vložit v horní části lišty do vyhledávače, a zobrazí se vám.

KONTAKTY

email: serafinaadamcova@gmail.com

https://www.facebook.com/MonikaSerafina/
https://www.facebook.com/monikaserafina.adamcova

JEŠTĚ VÁS BAVÍ ZBYTEČNĚ UMÍRAT A BÝT BEZMOCNOU LOUTKOU SYSTÉMU? NEBAVÍ?

 Dobře Vám tak, každý strůjcem svého štěstí!

Zdá se vám název mého příspěvku poněkud sarkastický, nebo snad zlomyslný? Ne, je jen velmi bolestný. To se jen moje duše velmi zlobí a pláče.

Uvědomme si, že nejsme bezmocní. Přestaňme věřit této LŽI a řekněme konečně DOST! Vezměme si zpět svoji moc, a přestaňme ji dobrovolně dávat druhým lidem. Jak? Převezměme odpovědnost za naše životy do vlastních rukou!

Opět setkání se smrtí - se zbytečnou smrtí mého manžela na rakovinu, moji duši velmi rozzlobilo. Matka mého manžela také zemřela na rakovinu. Moje babička měla rakovinu. Můj strýc má rakovinu. Přátelé mají rakovinu, kolegové v práci mají rakovinu. Kam se podívám všude samá rakovina. Zdá se vám to normální v 21. století? Kolik bude muset ještě zemřít lidí, než se "hyena moci a bezpráví" nasytí? Dozvědět se, že ještě sto let po objevení přírodních léků na rakovinu a jiných vědeckých metod léčení rakoviny, lidé stále zbytečně umírají na tuto nemoc. A nejenom na ni, ale na mnoho jiných tzv. "civilizačních chorob". Bylo objeveno již mnoho a mnoho dalších, přírodních, nepatentovatelných léků nebo řešení na rakovinu, nebo jiné nemoci, které se před veřejností tají. Budeme čekat ještě dalších sto let, aby tento "hyenismus mocných" rozhodoval o našem životě a o našem zdraví? Nebo už konečně řekneme dost a probudíme se z letargie a nezájmu, přestaneme strkat hlavu do písku a začneme s tím něco dělat? TAK NA CO JEŠTĚ ČEKÁME?

K napsání tohoto příspěvku mě vyburcovalo přečtení 3 knížek od autora Tomáše Kašpara - Nespěchejte do rakve, Umíráme na objednávku? a Krutá hra o tvé zdraví. Uvedu zde krátkou citaci z knihy - Umíráme na objednávku?:

Každý člověk touží po smysluplném životě (pokud ne, tak tuto touhu sám pohřbil). Ke smysluplnému životu vede moudrost. Moudrost, ne chytrost. Chytrý může být každý zločinec. Žádný zločinec však nikdy neprožil smysluplný život. Moudří lidé prožijí smysluplný život vždy. Klíčem k takovému životu je najít své poslání - proč jsem na tomto světě, proč jsem zde. Moudrost říká, že klíčem k našemu životnímu poslání je hněv. To, co ve mě probouzí největší hněv. Proč? protože problém, který mě na této planetě nejvíc štve, to je problém, který tady na Zemi mám za úkol vyřešit. Je to klíč k tomu, co tady mám udělat. Co tady po sobě mám zanechat. Je to také klíč k rozhodnutí, jakou profesi si vybrat. Hněv jsme dostali proto, aby nám dal sílu a energii ten problém vyřešit. Jak to funguje?

• Hněv na nespravedlnost vytváří právníky.
• Hněv na nevzdělanost vytváří učitele.
• Hněv na nemoc vytváří vědce a doktory.

Problém dnešního světa je v tom, že lidé nejdou dělat právníky proto, že mají hněv na nespravedlnost, ale aby se měli dobře. Díky tomu jim nejde o to pomáhat utiskovaným lidem, ale jde jim o to "sedřít je z kůže". Nejde se na ně spolehnout a nejde jim věřit, protože vždy budou na straně toho, kdo dá víc, ne toho, kdo má pravdu a je v právu. Stejně tak mnoho lékařů nejde dělat lékaře proto, že by měli hněv na nemoc, ale aby měli status a měli hodně peněz. Díky tomu jsou 2 postoje k nemocem - a každý má jiné důsledky:

1. Nemoc je nepřítel - je třeba ji porazit.
2. Nemoc je zdroj peněz - je nutné ji pěstovat.

Jenom ti, kdo mají hněv na nemoc, mají první postoj. Říkejme jim - doktoři. Těch, kdo mají druhý postoj - říkejme jim pracovně lékaři - však je, žel mnohem více.

Nejsilnější a nejnebezpečnější drogou na světě není LSD nebo Heroin. Nejsilnější a nejnebezpečnější drogou je moc. Touha po moci. Kdo propadne drogám, je ochoten dělat věci, které by jinak nikdy nedělal. Ženy za drogu prodají své tělo, muži svou duši a všichni svůj charakter, svoji osobnost a svoji svobodu. Touha po moci však jde mnohem dál. Kdo této touze propadne, je ochoten provést cokoli a obětovat kohokoli. Neexistuje zvěrstvo, které by takový člověk nebyl ochoten udělat. Touha po moci stojí za vším lidským utrpením. Je zodpovědná za téměř všechny války, za všechen útisk, za všechnu bídu. 

Otázka: 

"Copak mohu věřit někomu, kdo byl vyloučen z lékařského prostředí, komu byla odebrána licence?"

"Jestliže nenajdeš správnou odpověď,

zkus najít správnou otázku."

(Casanova)

Otázky:

Je možné věřit někomu, kdo má absolutní moc a není žádným způsobem kontrolovatelný? Je možné věřit někomu, kdo ovládá média a může dělat cenzuru toho, co se otiskne? Je možné věřit někomu, kdo odmítá prověřit své závěry, když se objeví nová fakta? Je možné věřit někomu, kdo odmítá diskuzi s oponenty? Je možné věřit někomu, kdo měří dvojím metrem? Je možné věřit někomu, komu jde o moc a vládu nad druhými? Je možné věřit někomu, kdo popírá zkušenosti lidí?

-------------------------------------------------

Jak převzít odpovědnost za vlastní životy a získat tím zpět svoji "moc"? Buďme pravdivý a poctivý nejenom k druhým lidem, ale především sami k sobě. Přestaňme se schovávat za naše masky a hrát si na pozéry. Začněme říkat pravdu. To, co si doopravdy myslíme. Začněme usilovat o poctivost, ne o politiku, tak jak o tom píši ve svém příspěvku Tři principy, jehož část zde pro svojí aktuálnost uvedu znovu.

Třetí princip usiluje o poctivost, ne o politiku

Často si uvědomujeme, že něco není správné nebo spravedlivé, ale cítíme se bezmocní, neschopní "vzepřít se systému" a jednat. Poctivost znamená klást to, co je správné, čestné a spravedlivé, před to, co je výhodné, co nám diktuje systém nebo co se od nás očekává. Stojí-li na prvním místě poctivost, máme dostatek odvahy, abychom se zastali sami sebe i druhých lidí a bojovali za pravdu. Poctivost znamená jednat správně, přímě a čestně. S poctivým člověkem skutečně dostáváte to, co vidíte, a on plní to, co slíbí, jeho jednání je spravedlivé, ohleduplné a čestné.

Ztratíme-li smysl pro individuální odpovědnost, podobáme se ovcím, které jdou slepě jedna za druhou, a to je kořen prostřednosti. Jedině tehdy, když myslíme a jednáme sami za sebe a následujeme to, co rozumem nebo vírou považujeme za správné, pozvedáme se z prostřednosti. Každý z nás má za úkol otevřeně se zastávat spravedlnosti a pravdy, dobra pro všechny.

"Konec našeho života přichází tehdy, když se nedokážeme postavit za to, na čem záleží."
(Martin Luther King)

"Vědět, co je správné, a neudělat to, je nejhorším projevem zbabělosti."
(Konfucius)

"Nesnažte se stát člověkem úspěšným, ale tím, který má nějakou hodnotu."

(Albert Einstein)

Zázraky se mohou dít a také se dějí - zvláště tehdy, když jsme připraveni postavit se za to, co je podle našeho přesvědčení dobré a pravdivé. Z odlišností a rozdílů se při troše odvahy a poctivosti může zrodit společný cíl a záměr.

(Z knihy: Síla Tří - Norman Drummond) 

PROBUĎTE SE!!!

"Je na čase, abychom konečně otevřeli oči. Naši otcové (dědové) cedili krev, aby porazili nacismus. A dokázali to. Co uděláme my? Zradíme jejich odkaz? Způsobíme, že umírali zbytečně? Nebo budeme bojovat? Postavíme se politické diktatuře EU a jejím nohsledům v naší vládě? Nebo dovolíme, aby Hitlerovy plány, že zbytek světa budou jen poddajní konzumenti a otroci, se stal skutečností?"

"V České republice právě teď (rok 2014) vláda potichu schválila novelu zákona o zdravotních službách. O čem to je? V principu stačí, abyste někomu dali radu, co mu může pomoci na jeho nemoc, a můžete dostat pokutu až milion Kč. Toto mohou nyní jenom lékaři. Nesmíte nikomu ani dát radu ohledně prevence chorob. Prý je to ochrana před šarlatány (lidé používající k léčení přírodní medicínu), aby nám neublížili. Na to by však stačil zákon, že kdo poškodí někomu zdraví, ponese následky. Ovšem to by se týkalo i lékařů - a to přece nejde. Lékaře potřebují k tomu, aby do nás nacpali co nejvíc pilulek. Lékař musí být proto nedotknutelný." (Z knihy - Umíráme na objednávku?)

Kdo nemáte strach a chcete se podívat pravdě do očí, tak si přečtěte tyto tři knihy od autora Tomáše Kašpara: Nespěchejte do rakve, Umíráme na objednávku? a Krutá hra o tvé zdraví. Je to literatura faktu, ale upozorňuji vás, že jen pro silné nátury. Kdo se bojíte, nemáte odvahu, nechcete znát pravdu, anebo si nejste jisti, že pravdu unesete, tak je raději nečtěte. Každý konáme, jak nejlépe dovedeme a všechno má svůj čas.

Trocha statistiky na závěr:

"Vize, že léčba rakoviny bude zlatý důl, se naplnily. V době, kdy začal tento boj, byl nemocný rakovinou 1 člověk z 20. Dnes je to 1 člověk ze 3. Jenomže se ukázalo, že je to víc, než zlatý důl. Ukázalo se, že je to cesta k ekonomickému ovládnutí světa. Otázka je, co s tím uděláme? Co s tím udělám já? Co s tím uděláš ty? Dokážeme spojit naše síly? Jednou všichni zemřeme. Podle čeho  bude posuzována hodnota vašeho života? Po vaší smrti nebude záležet na tom, co jste si koupili, ale na tom, co jste vybudovali. Nebude záležet na tom, co jste dostali, ale na tom, co jste dali. Nebude záležet na tom, co jste se naučili, ale co jste naučili druhé.

To na čem záleží, je každý čin poctivosti, odvahy, soucitu či obětování, který obohatí, posílí a povzbudí druhé k napodobování vašeho příkladu. To, na čem záleží, není váš status, ale váš charakter. Nezáleží na tom, kolik lidí znáte, ale kolik lidí bude mít pocit ztráty, až odejdete. To, co bude žít dál, jdou vzpomínky lidí, kteří vás milovali. Na čem záleží je, kým budete pamatováni, za co, a jak dlouho si vás budou pamatovat." (Z knihy - Umíráme na objednávku?)

Autor: Monika Serafina Adamcová

PSYCHOLOGIE VE ZKRATCE

  Psychologie je vědou o vesmíru v každém z nás

Člověk je tak starý, jak staře myslí, konstatují psychologové. Proto je stáří funkcí duše, a ne počtu let života. Heslo gerontologů hlásá: "Cílem šťastného stáří není za každou cenu přidávat léta k životu, ale život k létům."

Člověk je mladý, dokud je ještě schopen učit se, snášet nové odlišné názory, získávat nové zkušenosti a dát se jimi ovlivnit. Jinak řečeno, člověk je mladý, dokud je schopen divit se, žasnout a radovat se z nových zážitků a zkušeností.

Pravou a skutečnou pomoc světu můžeme poskytnout jen tehdy, když se vypořádáme se lpěním na svém já. Místo abychom hledali v kontaktech s druhými potvrzení, jak jsme dokonalí a neodolatelní, zkoumejme, jak je potěšit a jak jim udělat třeba i drobnou radost.

Moudrý je ten, kdo se učí z chyb druhých, dobrý je ten, kdo se dovede poučit z chyb vlastních tak, aby je neopakoval. Jen hlupák je nepoučitelný.

Skutečný princip myšlení je v otázce; tam, kde chybí otázka v nějaké podobě, třeba ve formě pochybování, nerozhodnosti, obtíží, ať už teoreticky vyjádřených nebo nevyjádřených - na tom nezáleží - tam myšlení nemá nic na práci. A proto se hlavní starost a pozornost musí věnovat pěstování umění rozumně se ptát. Tím se vytváří to hlavní - pohotovost a chuť vyvíjet rozumové úsilí.

"Lepší je být ropuchou na skále, žížalou plazící se v písku a slepým hadem v jeskyni

 než člověkem bez otázek."
(Vašisthá)

"Lidé tápou. Není to tím, že nevidí řešení. Je to tím, že nevidí problém."
(G. K. Chesterton) 

"Dávej si nyní otázky,

možná jednou, později,

ani si nevšimneš jak,

pocítíš na ně odpověď." 

(R. Kippling)

"Každý problém v sobě skrývá odpověď. Stačí ji najít."
(T. de Saint Phalle)

"Vědět, že víme, co víme, a že nevíme, co nevíme, toť pravé vědění."
(Konfucius)

Co jsou předsevzetí? Jsou to rozhodnutí o odhodlaném a ustavičném úsilí, které vyvíjíme, abychom dosáhli určitých cílů. Nebo můžeme také říci, že předsevzetí jsou plánem na změnu a proměnu, kterou musí člověk v rámci současné životní situace uskutečnit. (H. Alfonso)

Říká se, že "cesta do pekel je dlážděna dobrými předsevzetími". Pro mnohé z nás je to důvod k tomu, abychom si raději předsevzetí nedávali. Říkáme-li: "Nemám žádná předsevzetí ", znamená to, že se nám nechce vést život s vědomím cíle, že žijeme jen tak - jak se říká - "ze dne na den". Chce se mi dodat, že člověk bez předsevzetí je jako loď bez kormidla. Předsevzetí nám dávají směr, upozorňují nás i na to, čemu se vyhýbat. Z tohoto hlediska jsou předsevzetí součástí našeho svědomí, kontrolní funkcí vědomí.

Co je reflexe a sebereflexe? Na základě reflexe si řekneme: "Lidé ne mne reagují podrážděně. Jsou nějací divní." Teprve sebereflexe nám napoví: "Svým jednáním popuzuješ lidi." "Je to proto, že jsi příliš zaujatý sebou a že každé tvé druhé slovo je, já, nebo proto, že neomaleně říkáš druhým, co se ti na nich nelíbí." Ale teprve konfrontace s ideálem slušnosti a ohleduplnosti nás  nutí něco s tím dělat. V sebereflexi vedeme se sebou jakoby vnitřní dialog, rozdvojujeme se na já pozorující a já pozorované.

Reflexe i sebereflexe je jakýmsi druhem sebepoznání, ale zároveň něčím víc než pouhým sebepoznáním. Je to život v "jasu vědomí". Díky těmto prožitkům se stáváme bdělými svědky svých činů a prožitků, získáváme zpětnou vazbu nejen o tom, co jsme učinili a prožili, ale i o tom, co se při tom dělo, jak se chovali druzí.

Radost je stav srdce. Tento stav vyplývá z harmonie se světem, z pochopení řádu, z hodnoty postoje k věcem vnějším. Z postoje nadhledu, z postoje, v němž je obsaženo přesvědčení, že chod vnějších věcí můžeme ovládat jen v menší míře; co však můžeme plně ovládat, je chod naší mysli a našeho srdce.

"Změň postoj k věcem, které tě znepokojují, a budeš mít od nich pokoj."
(Markus Aurelius)

(Z knihy: O lidské povaze - Vladimír Smékal)

SDĚLENÍ

Pro ty, kteří by rádi zemřeli, existuje život.

Pro ty, kteří by rádi snili, existuje realita.

Pro ty, kteří chtějí doufat, existuje poznání.

Pro ty, kteří chtějí růst, existuje věčnost. 

(Z knihy: Daleké Cesty - Robert A. Monroe)

MOUDRA O DĚTECH

Každé dítě přichází se svým vzkazem,

že Bůh ještě není člověkem znechucen. 

(Rabíndranátha Thákur)

Kdo nikdy nebyl dítětem nemůže se stát dospělým.

(Charles Spencer Chaplin)

Jedno dítě zabere ženě celý život.
Pět nebo šest dětí zdaleka 

nevyžaduje tolik péče jako jedno.
 (Jerome Klapka Jerome)

Vychovávat dítě znamená vychovávat sebe.

(Neznámý autor)

Dítě je to, čemu nerozumíš.

(František Vymazal)

Malé děti jedí chléb rodičů, velké jejich srdce.

(Karolina Světlá)

Znáte nejjistější prostředek, jak učinit dítě nešťastným?
Přivykněte je tomu, aby dosáhlo všeho... 

Vaše dítě by nemělo dostat nic jen proto, že to chce,
nýbrž jen proto, že to potřebuje.

(Jean Jacques Rousseau)

Nemám dítě rád proto, že je hodné,
nýbrž proto, že je to moje dítě.

(Thákur)

Osud dítěte je vždy dílem matky 

(Napoleon)

Nejlepší způsob, jak ztratit dítě,
je držet ho stále u sebe.

(Schegel)

Nemůžeme děti tvořit podle své vůle.
Musíme je mít
 milovat a vychovávat co nejlépe 
a jinak je nechat na pokoji.
(Johann Wolfgang Von Goethe)

Kdyby děti vyrostly
a dosáhly svých vloh,
s nimiž se narodily,
byli by na světě samí géniové.
(J. W. Goethe)

 

Říká se, že z generace na generaci jsou děti stále horší a horší.
Je však zajímavé, že z těchto dětí
vyrůstají stále lepší rodičové.
(Neznámý autor)


 

Dítě se rodí v den a hodinu, kdy jsou nebeské paprsky
v matematické harmonii
s jeho jedinečnou karmou.
(Srí Juktéšvar)

JEDNA PO DRUHÉ

Jednou při západu slunce se můj přítel procházel po opuštěné pláži v Mexiku. Bezcílně bloumal a spatřil v dálce jiného muže. Jak se kněmu pomalu přibližoval, všiml si, že je to nějaký místní domorodec, který se neustále ohýbá něco zvedá a odhazuje to do moře. Pokaždé něco sebral a vymrštil do oceánu. Jakmile se můj přítel přiblížil na dohled, zjistil, že ten muž sbírá hvězdice, které vyvrhl oceán na pláž, a hezky jednu po druhé je hází zpátky do vody. Přítele to zmátlo. Došel až k muži a oslovil ho: 

"Dobrý večer, příteli. Zajímalo by mě, co to tady vlastně děláte."

"Házím tady ty hvězdice zase zpátky do oceánu. Víte, je zrovna odliv a všechny tyhle hvězdice zůstaly na břehu. Když je nenahážu zpátky do moře, umřou, protože nebudou mít dost kyslíku."

"Chápu," odpověděl můj přítel, "ale tady na pláži musí být takových hvězdic tisíce. Není ve vašich silách, abyste je všechny zachránil. Je jich prostě moc. A uvědomujete si, že totéž se možná děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Cožpak nechápete, že na tom nic nezměníte?"

Místní starousedlík se jen usmál, ohnul se, sebral další hvězdici, a když ji házel zpátky do moře, odpověděl: "Ale pro tuhle se přece jen něco změnilo!"

Neznámý autor

KDO MÁ UŠI, SLYŠ!

"Požehnáni jsou ti, kteří mě hledají. Pro ty, kdo mě hledají,
končí dlouhé zapomenutí. Probouzejí se k tomu,

čím opravdu jsou - moje živoucí součást,

projevující se život a vyzařující láska. Zapomněli jste na to, že mě máte hledat,
tím méně hledáte mou tvář, ó, vy malověrní.
Je bezpočet těch, kteří žijí v očekávání mého příchodu.
Ve skutečnosti jsem nikdy neodešel.

          Ať ten, kdo má uši, teď slyší.

         Hledáte mě ve své slepotě.
Vzhlížíte ke mně a nepoznáváte mě.

Dotýkáte se mé ruky a nevíte, koho jste se dotkli.

         Hlásáte moje jméno a učení tak, jak vám to vyhovuje a jaké jsou zrovna okolnosti.

Probuďte se, přijměte skutečnost mého bytí, které je mezi vámi.

         Jsem zemětřesením, větrem a ohněm.

         Jsem neustálým tichým hlasem, který prostupuje ohlušující vřavu bytí.

         Jsem mír, který přesahuje pochopení.

         Jsem světlo, které vede všechny bytosti k Otci.

         Jsem láska, která všechno překoná.

         Jsem záře, která osvětluje mysl člověka.

Jsem tím, co uchovává duši člověka.

         Jsem vaším životem a vy jste mým životem.

         Jsem vaším nadechnutím.

         Jsme jedno v Otci.

       Nezoufejte, nikdy vás neopustím, ani na vás nezapomenu.

Ani vy nemůžete ve skutečnosti opustit mě, protože jsme jedno.

Ať staré způsoby pominou. Musí zemřít a jejich popel vítr rozmetá do čtyř koutů světa.

Nové se narodí, ale musíte změnit přístup. Nehledejte mě v podobě člověka.

Ten čas ještě nepřišel. Ale hledejte mě v životě, který k vám promlouvá každý den.

Po celou dobu se díváte jiným směrem. Nemám hranice a nepoutá mě fyzické bytí.

        Jsem nepostihnutelný rozumem a přesahuji možnosti představivosti.

        Žiji a pohybuji se a mé bytí je obsažené ve všem, co jest. Dosud jste mě přehlíželi.

Známky mého bytí naleznete v každé tváři stvoření mého Otce.

Pohlédněte na svého bratra a spatříte mou tvář.

       Skloňte se nad nehybnou hladinou rybníka. Nenechejte se zmást.

Obraz, který vidíte, odráží mou podobu.

       Už vidíte pravdu?

Rozpoznávejte mě. Sevřete v dlani list, kámen, kapku vody a vězte, že není věci, v níž bych nebyl obsažen. Nevěděli jste snad, že já jsem věčný život, a proto minulost a budoucnost pro mě neexistují? Je jenom teď. Žijte se mnou v teď.

Jsem ve světle, vy jste také ve světle. Ale vy o svém světle nevíte. 

Jsem tady proto, abych vám ukázal, že vaše světlo a moje světlo jsou jedno a neliší se. Až si uvědomíte, že božské světlo je součástí všeho, co je, pochopíte, jaká zákonitost vás váže k životu, vašemu Stvořiteli, a tím také k vašemu věčnému Synovství. 

Nedřímám, ani nespím a musíte se naučit, aby vaše duše také nedřímala, ani nespala. Když si to uvědomíte, začnete vnímat svou duchovní vitalitu a své probuzení do nejvyššího uvědomění. Pak pochopíte, že jsem vám vskutku blíž než vaše ruce a nohy.

V tomto uvědomění, v tomto poznání již jsme sjednoceni.

Žijte v pravdě. Buďte pravdou. Žijte v kráse.

Staňte se umělci života.

Žijte ve mně a dovolte mi, abych vás vyjadřoval.

Přebývám všude v prostoru a mimo prostor, v čase i mimo čas.

Pokud se obrátíte a stanete se součástí mojí reality, začne k vám proudit veškerá síla. Je to síla, která vás sjednocuje se všemi bytostmi. Je to síla, která vás osvobodí.

Moje děti, setrvávejte ve mně."

(Z knihy: Daleké cesty - Robert A. Monroe)

POHLEDY NA SMRT

  Co znamená smrt pro lidskou mysl?

Setkání se smrtí mě motivovalo k zamyšlení se nad mrtí z jiného úhlu pohledu. Inspirací mě byla kniha: O smrti a znovuzrození - Lama Ole Nydahl.

 

Co znamená smrt pro lidskou mysl? Ukončení životních funkcí těla a jeho neschopnost dalšího života. Neúmyslná smrt může nastat z různých důvodů - například z důvodu nemoci, smrtelného úrazu (nehody) nebo stáří. Sebevraždou si přivodíme smrt úmyslně. V případě vraždy, neúmyslného zabití nebo eutanázie, přivodíme smrt někomu jinému.

O eutanázii se většinou začíná uvažovat, když to lékaři vzdají a není žádná naděje na uzdravení, respektive u pacienta již začal nezvratný proces umírání. Tím, že lékař vyvolá předčasnou smrt, zrychlí, respektive usnadní umírání. Jestliže někdo poskytuje eutanázii, měl by počítat s tím, že vše bolestné, čemu se nyní umírající vyhnul, na něj čeká opět v jeho následujícím životě. Také vědomé usmrcení sama sebe, především když jsou dostupné léky tišící bolest a když nejednáme v úplné panice, vytváří podobné návyky pro budoucí životy.

Co přesně znamená zabití, bývá v různých zákonodárstvích na světě stanoveno a také posuzováno velmi rozdílně. Na příkladu se Sokratem je zřejmé, jak rozhodující je přitom pohled: Sokrates (468-399 př. n. l., byl zhruba současníkem Buddhy) seděl jednoho dne na zídce na kraji tržiště, když kolem něho proběhl muž, za kterým se hnala tlupa rozhněvaných mužů mávajících klacky. Křičeli na Sokrata: "Zadrž ho, je to vrah!" - "Aha, tak on je řezník." - "Ne," odpovídali spěšně někteří, "zabil člověka!" - Sokrates na to klidně: "Ach tak, je to voják: - Celá smečka pronásledovatelů, již tehdy opravdoví Řekové, se mezitím zaraženě zastavila a odpověděla: "Ne, ne, zabil úmyslně člověka!" - "Ano, chápu," usmál se Sokrates, "potom to musí být kat." Když pak vstal a odcházel, zmizel prchající muž mezitím již v uličkách a pronásledovatelé zůstali sami se svým zmatkem.

I v buddhismu lze zabíjení, které samozřejmě obecně vytváří mnoho utrpení, hodnotit v širších souvislostech. V jednom ze svých 500 životů před osvícením zabil sám budoucí historický Buddha muže, který se chystal zabít 500 dalších lidí. Z jedné strany to udělal, aby jej ochránil před dalšími negativními činy, a tedy velmi těžkou karmou, na druhou stranu, aby zachránil mnoho dalších životů. Z pohledu emocionální ekonomiky to bylo správné a přineslo to užitek všem, kromě jeho samého.

SMUTEK A MYSL

Každý smutek vzniká jenom na základě připoutanosti.

Velkého dosažitele Marpy (1012-1097), který přinesl do Tibetu linii Kagjü, se po smrti jeho syna Darmy Dodeho jeden žák zeptal: "Jak se cítíš?" Marpa odpověděl: "Mizerně." Muž byl na rozpacích. Zeptal se: "Mizerně?" Ale Marpa se zasmál. Řekl: "Ano, ale s jedním rozdílem, a tím rozdílem je, že ta mizérie je dobrovolná. Někdy, abych zjistil, jak chutná svět, vyjdu ven, ale zůstávám pánem situace. V každém okamžiku se mohu zase vrátit dovnitř. Je smysluplné pohybovat se v rámci protikladů. Zůstanete tak živí." Marpa pak ještě dodal:

"Někdy vejdu do zármutku, ale zármutek není nic, co by se mi dělo.

Vidím ho a jsem jím nedotčen."

(Z knihy: O smrti a znovuzrození - Lama Ole Nydahl)

Smrt je pro mě přirozeným jevem pomíjivosti života, který neustále vzniká a zaniká. Všechno má svůj začátek a konec. Všechno v našem životě je dočasné, prchavé a nestálé. Pouze naše věčná podstata - naše duše je nesmrtelná. A proto mě spojení smrtelnosti s nesmrtelností přivádí v němý úžas a vzbuzuje ve mě hlubokou úctu a pokoru před Bohem a jeho Stvořením.

Autor: Monika Serafina Adamcová 

SETKÁVÁNÍ S DUŠÍ

  lidská duše - něco tajemného, neuchopitelného, Božského

Sedím u lůžka vedle svého umírajícího manžela, držím ho za ruku, hladím po hlavě a dívám se oknem ven. Vidím krásný vzrostlý strom a listí třepotající se v lehkém vánku. Vidím sluncem prozářené modré nebe a na něm plout bílé mraky. Rozjímám o tom všem, o pomíjivosti všeho stvoření a lidského života. Vedle mě odchází lidská duše. Pozvolna opouští tento svět, a já pláču. Pláču nad touto pomíjivostí. Cítím bolest svého srdce a velmi smutnou duši. Cítím ale také Boží lásku a krásu nad tím vším. Uvědomuji si přirozenost lidského života a prožívám hlubokou pokoru.

Přestávám být vlnkou na moři, a stávám se oceánem. Rozlévá se ve mě hluboký vnitřní klid a mír. Smiřuji se s během života, s jeho projevy ve všech jeho podobách a odevzdávám svoji duši Bohu. Už po tolikáté ... znovu a znovu, když mě okolnosti prožívání života přimějí stát se zase vlnkou na moři, a já se zmítám v bouři. Nacházím opět sebe sama, ztišuji se a prožívám si svůj smutek. S láskou ho k sobě přivinuji a nechám ho, aby se vyplakal. Dívám se na něj a utěšuji ho. Jsem.

Setkání se smrtí patří mezi chvíle, kdy si obzvláště silně uvědomujeme, že nejsme jenom tělo ale, že jsme něco víc, že jsme také duše. V okamžicích smrti každý hledá Boha. Máme to zakořeněné hluboko v našich srdcích.

Duše, jak ji vnímám já, je mojí věčnou podstatou v tomto těle, mostem mezi Duchem a tělem. Věčností - uprostřed smrtelnosti. Smrt mého prvního manžela hluboko zasáhla moji duši. Posvátnost okamžiku přechodu duše z tělesnosti zpět do věčnosti a nekonečnosti.

Emoce otvírají bránu k duši - radost, smutek, bolest, zloba, pokora, vděčnost, dojetí, láska, tam všude se setkávám s mojí duší. Duše ke mě mluví přes pocity těla. Vnímám ji a naslouchám jí. Každá duše má svůj záměr a cíl. Dobré pocity znamenají, že je duše spokojená a já konám v souladu s ní. Špatné pocity vyjadřují její nespokojenost a nesoulad s tělem. Upozorňují mě, že jednám proti jejímu záměru a cíli.

Další branou k duši a mocným lékem na trápení duše je hudba. Hudba - je dar z nebes, jak tvrdí nejstarší báje a mýty mnoha kultur.  Četba knih - jak řekl André Maurois: "Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá."   Tvoření  - při něm nalézám sebe sama, vnitřní svět ticha - svou duši. Samota - v samotě nacházím klid a vnitřní rovnováhu. Každý den potřebuji pár okamžiků, kdy se zastavím, nic nedělám a o ničem nepřemýšlím. V takových chvílích si lehnu do ložnice na postel, uvolním své tělo a dívám se oknem ven. Pozoruji stromy a oblohu, jejich měnící se tvář, poslouchám různé zvuky a při tom rozjímám. V těchto chvílích se moje duše sytí a odpočívá, dodávám jí energii, aby potom ona mohla dodávat energii mě. V každém přítomném okamžiku, když si uvědomuji "tady a teď" je moje duše se mnou.

Ráda hovořím se svojí duší. Moje osobnost (ego) a má duše jsou přátelé. Dobří spojenci na tomto světě. Když cítím, že prožívá smutek, zeptám se jí, zda ji mohu nějak potěšit? Někdy ano, někdy ne, tak ji nechám prožít si svůj smutek. Raduji se z její radosti. Když je nespokojená, hledám, co by ji uspokojilo.

Nejvíce se moje duše sytí, když dávám lásku v jakékoli podobě. Když se nezaměřuji na sebe a své potřeby, ale na druhého člověka nebo jiné stvoření - například zvíře nebo rostliny. Dávat bezpodmínečnou lásku, pozornost a péči druhým, to je smyslem mého života a záměrem mojí duše.

Otevřete bránu ke své duši.

"Člověk nikdy nesmí přestat snít.
Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla."

(Paulo Coelho) 

"Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť:

naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá,

i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat: 
"Tady v tom těle býval kdysi člověk."

 (Paulo Coelho)

Dovětek: Dříve jsem si často kladla otázku: "Kdo jsem?" Již se neptám. Jak kdosi řekl:

"Jsem, kdo jsem, a to stačí k tomu, abych byl."

Autor: Monika Serafina Adamcová

K napsání této úvahy mě inspirovala Kniha nejen o duši (Robert Fulghum), která je sborníkem úvah nejuznávanějších amerických autorů zabývajících se psychikou člověka a inspirující četbou k pečlivému průzkumu hlubin vlastního nitra, abychom lépe pochopili svou duši a díky moudrosti v ní našli naplnění vlastního života.

UZDRAVENÍ SRDCE MUŽE

  Byli jsme stvořeni jeden pro druhého ne jeden proti druhému.

"I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (...)."
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, 
jako muže a ženu je stvořil." (Gn 1,26-27)

Můj úhel pohledu na uzdravení srdce muže a znovuobnovení jeho síly je takový, že muži se nemohou změnit, pokud se v první řadě nezměníme my jako ženy, neprobudíme se z letargie a rezignace, do které jsme vůči nim upadly, díky jejich selhání oproti Božímu záměru stvoření muže.

Dávejme mužům svoji podporu a lásku, věřme jim a chvalme je, ať se mohou uzdravit. Potom se mohou prostřednictvím mužů uzdravit i naše zraněná srdce. Jejich láska a navrácená síla nám v tom pomohou.

Naší jakkoliv projevenou nedůvěrou nebo pochybnostmi jim v jejich boji znovu získat zpět svoji sílu a uzdravit své srdce nepomůžeme. Važme každé slovo a hodnocení namířené proti nim. Každou myšlenku i řeč našeho těla. Projevená nedůvěra a pochybnosti by mohly u muže způsobit, že si přestane věřit a předčasně vzdá svůj boj.

Milé ženy, je to především v našem vlastním zájmu, aby se muži opět stali MUŽI, a tím jsme se i my ženy mohly stát takovými ženami, jak Bůh při svém stvoření zamýšlel. Potom se naše společná cesta životem stane tancem lásky a harmonií našich těl a duší.

Úvaha nad příspěvky: Srdce muže 1 - 3. část

Autor: Monika Serafina Adamcová

SRDCE MUŽE

  divoké, nebezpečné, neomezené, volné

Třetí část

Podstoupit boj: nepřítel

Muž potřebuje boj, který by mohl podstoupit, velké poslání svého života, jehož součástí je i jeho domov a rodina, ale které domov a rodinu přesahuje. Potřebuje věc, které bude oddán až k smrti, protože je to vetkáno v základu jeho bytí. Každý muž má v sobě válečníka. Ale rozhodnutí bojovat je na něm. Válečník potřebuje především vizi - vědomí, že v jeho životě je něco nadskutečného, věc která je silnější než touha po sebezáchově. 

Za druhé potřebuje válečník chytrost. Musí vědět, kdy bojovat a kdy utíkat. Ať už budete povoláni do boje na kterémkoli území - doma, v práci, na poli umění, průmyslu nebo dokonce světové politiky, vždycky narazíte na tři nepřátele: svět, tělo a ďábla.

Vaše pravé já je na Boží straně proti tomu falešnému já. Tělo je vaše falešné já, ten pozér, který se projevuje zbabělostí a úsilím o sebezáchovu - a jediný způsob, jak si to sním vyřídit, je ten, že ho ukřižujeme. Bible nám nikde neříká, že bychom měli ukřižovat své vlastní srdce. Nikde nám neříká, abychom zabili skutečného muže v nás, nechce po nás, abychom se vzdali hluboké touhy po dobrodružství, po boji a po krásné paní. Říká, že máme zastřelit zrádce. Jak? Tím, že budete bez okolků vstupovat do situací, před kterými byste dříve utekli. Tím, že se budete vyjadřovat k věcem, ke kterým byste dříve mlčeli. Chcete-li růst ve své pravé mužské síle, musíte ji přestat sabotovat. Když se rozhodnete žít svou silou, zjistíte, že pokaždé, když ji použijete, o kousek povyroste.

SVĚT

Svět není místo ani určité druhy chování - je to každý systém vybudovaný naším kolektivním hříchem, jsou to naše falešné já, která se spojují, aby se navzájem odměňovala nebo ničila. Posbírejte všechny ty pozéry kolem, dejte je dohromady v kanceláři, v klubu nebo církvi, a dostanete to, čemu Písmo říká svět.

Svět je jeden velký karneval napodobenin - falešných bitev, falešných dobrodružství a falešných krasavic. Muži by o něm měli uvažovat jako něčem, co podrývá jejich sílu. Probojuj se až na vrcholek, říká svět, a jsi chlap. Jak je ale možné, že ti, kdo se tam dostanou bývají často ti nejprázdnější, nejustrašenější a nejješitnější pozéři, které známe? Jsou to žoldáci, kteří bojují jen za své vlastní království.

Svět mužům nabízí falešný pocit moci a falešný pocit bezpečí. Když se chcete dozvědět, co si o vás svět myslí doopravdy, jen zkuste žít ze své skutečné síly. Říkejte, co si myslíte, zastaňte se  člověka, kterým ostatní pohrdají, zpochybněte nesmyslná pravidla. Vrhnou se na vás jako žraloci.

Skutečný muž světem pozérů otřese. Jsou ochotni udělat cokoliv, jen aby vás dostali zpátky do řady - budou vám vyhrožovat, budou vás podplácet, pokoušet, budou vám dělat podrazy. Musíte dovolit, aby se vaše síla projevila. Mnozí z nás se ve skutečnosti bojí projevit svou sílu, protože ve světě pro ni není místo. Dobrá. Svět je beznadějně zvrácený. Nechte lidi pocítit váhu toho, kým jste, a nechte je, ať se s tím vyrovnají, jak dovedou.

ĎÁBEL

Ďábel nepochybně zaujímá určité místo v naší teologii, ale pomyslíme na něj vůbec v souvislosti s každodenními událostmi našeho života? Napadlo vás někdy, že ne každá myšlenka, která vás napadne, je vaše vlastní? Neustále jsme obelháváni. A přece se nikdy nezastavíme a neřekneme si: "Tak moment ... kdo ještě tady mluví? Odkud se tyhle myšlenky berou? Odkud se berou tyhle pocity?" Pro každou potíž, která nás potká, hledáme vysvětlení psychické, fyzické nebo dokonce politické.

Jak říká William Gurnall :

"Právě Boží obraz, který zrcadlíte, přivádí peklo k nepříčetnosti;

 právě na něj metají démoni své nejsilnější zbraně."

Za scénou našeho života se toho odehrává daleko víc, než čemu většinu z nás učili věřit. Pochopte dokud člověk nepředstavuje pro nepřítele žádnou hrozbu, politika satanova chování vůči němu zní: Jsi v pořádku. Ale jakmile se postavíte na Boží stranu, začne říkat: Tvoje srdce je zkažené a ty to víš. A nakonec začne zkoumat vaše opevnění a hledat slabá místa.  Funguje to asi takhle; satan nám nadhodí myšlenku nebo pokušení v naději, že se na ni chytíme a spolkneme ji. Zná naši minulost a ví, co na nás platí, takže jeho strategie je šitá na míru naší situaci. Satan na nás nevrhá jen myšlenky, ale také pocity.

Satan nechce, abyste se probudili a začali mu jeho rány vracet, protože když to uděláte, prohrává. " Vzepřete se ďáblu," říká Jakub, "a uteče od vás" (List Jakubův 4,7).

"Nemáme se čeho bát -

kromě strachu samotného."

(Franklin Roosevelt)

Zachránit krásnou paní

"Krása je nejen věc strašlivá, ale také věc záhadná.

Právě zde Bůh a ďábel soupeří o mistrovství

a bitevním polem je lidské srdce."

(Fjodor Michajlovič Dostojevskij)

Od starověkých legend po nejnovější kasovní trhák je téma silného muže, který přichází zachránit krásnou ženu, všudypřítomnou součástí lidské přirozenosti. Je vepsáno do našich srdcí jako jedno z nejniternějších přání každého muže a každé ženy.

Problém číslo jedna ve vztahu mezi mužem a jeho ženou je ten, že mi muži ve chvíli, kdy je na nás, abychom se za svou ženu začali skutečně být ... váháme. Dál se snažíme zachránit sami sebe. Zapomněli jsme, jak hluboká rozkoš je vydat sebe sama pro toho druhého.

Stejně jako má svou otázku každý chlapeček, má ji i každá holčička. Její otázka se ovšem netýká síly. Volání z hloubi dívčího srdce zní: Jsem krásná? Budeš o mě usilovat? Jsi mnou uchvácen? Budeš se pro mě bít? A stejně jako každý chlapeček byla i každá holčička zraněna. Ta rána zasáhla krásu, která je samotným středem jejího srdce, a zanechala tam pustošivé poselství: Ne nejsi krásná a nikdo se pro tebe nebude opravdu bít. Podobně jako vám i jí tu ránu zasadil prakticky vždycky její otec. Odpověď na otázku, zda je krásné, hledá děvčátko u svého otce.

Krása ženy vzbudí v muži muže, mužova síla nabídnutá s něhou ženě, jí umožní být krásná, a přináší tak život jí i mnoha jiným. Když se muž své ženě odpírá, zanechává ji bez života, který ji může nabídnout jen on. Když muž není ochoten nabídnout manželce sám sebe, zůstává prázdná a neplodná. Agresivní muž ji svými slovy ničí, mlčenlivý ji nechává strádat.

Prožít dobrodružství

Život není problém, který je třeba vyřešit. Je to dobrodružství, které je třeba prožít. Taková je jeho povaha, a taková byla od samého začátku, kdy Bůh přichystal tu nebezpečnou scénu pro své drama vysokých sázek a o celém tom šíleném podniku prohlásil, že je dobrý. Postavil svět tak, že funguje jen tehdy, když uznáme riziko jako téma svého života - jinak řečeno, jenom když žijeme vírou. Muž prostě nemůže být šťastný, dokud v jeho životě, v jeho práci, v jeho lásce a v jeho duchovním životě není dobrodružství.

Neptejte se, co potřebuje svět, zeptejte se sami sebe, čím ožíváte, protože to, co svět potřebuje, jsou muži, kteří jsou živí.

(Z knihy: !POZOR! Srdce muže - John Eldredge)

SRDCE MUŽE

  divoké, nebezpečné, neomezené, volné

Druhá část

 

Hledání odpovědi

V první řadě: pořád potřebujeme slyšet to, co jsme nikdy neslyšeli anebo slyšeli tak slabě od našich otců. Potřebujeme vědět, kdo jsme a jestli na to máme.

Kam si muž chodí pro pocit uznání? K vědomí, co všechno mu patří? K vědomí, že mu někdo významný věnuje pozornost? K tomu, jak atraktivní má manželku? Kam chodí na večeře? Jak je dobrý ve sportu? Svět ho v této marné honbě ze všech sil povzbuzuje: "Vydělej milión, ucházej se o funkci, získej povýšení, ... buď někdo." Cítíte v tom ten výsměch? Zranění se plazí po pláži, zatímco ostřelovači v jednom kuse pálí. Ale nejzkázonosnější místo, kam se muž při svém pátrání kdy dostane a kde, zdá se, skončí každý muž, ať se vydal kterou-koli cestou, je žena.

Odpověď na svou otázku u ženy nikdy, nikdy nenajdete. Ženství dokáže mužství vyburcovat. Ale ženství nikdy nemůže mužství udělit. Když jde muž se svou otázkou za ženou, vede to buď k závislosti nebo ke ztrátě mužství. Většinou k obojímu. Když do jejích rukou vkládá moc uznat ho jako muže, dává jí současně i moc zneuznat ho.

Zoufalá touha po zasvěcení

Muž potřebuje znát své jméno. Potřebuje vědět, že na to má. Myslím tím hlubokou znalost poznání toho druhu, jaké získá člověk, který někde byl, někam vešel a zažil to nezapomenutelným způsobem z první ruky. Mezi věděním a poznáním je rozdíl. Když jde o naši otázku, potřebujeme to druhé.

Kam má muž jít pro takovouto odpověď, pro své pravé jméno, které mu už nikdy nikdo nevezme? Toto hluboké poznání vstupuje do srdce jedině skrze zasvěcení. Musíte vědět, odkud jste přišli. Musíte čelit různým zkouškám, které prověří vaši mužnost. Musíte se vydat na cestu. A musíte se postavit svému nepříteli.

Pohrdání ranou

Mužům se v dětství vtlouká do hlavy, že bolestivá rána je pro ostudu. Trpět bolestí nebo třeba jen připustit, že na té bolesti záleží - to muž prostě nedělá. Bůh je vám vášnivě oddán a je zarytě odhodlán vrátit vám mužské srdce a osvobodit je. Ale když si ránu nepřiznáte a neopláčete ji, tak se nemůže zahojit. Když ji přijmete za svou, tak se nemůže zahojit. A když si myslíte, že si ji zasloužíte, tak se také nemůže zahojit. Duchovní život začíná tím, že přijmeme své zraněné já. Většina mužů své zranění zapírá - popírají, že k němu došlo, popírají, že to bolí, a už vůbec popírají, že by snad mělo nějaký vliv na to, jak dnes žijí. A tak musí Bůh vést muže k zasvěcení úskokem, způsobem na první pohled zvláštním, až krutým. Zraní nás přesně do místa, kde jsme byli zraněni.

Není důvod stydět se za to, že potřebujete uzdravení. Není důvod stydět se za to, že musíte hledat sílu u někoho jiného. Není důvod stydět se za to, že se uvnitř cítíte malí a vyděšení. Nemůžete za to.

Od chvíle, kdy jsme byli zraněni, si začínáme budovat falešné já. Najdeme si pár talentů, které nám hrají do ruky, a snažíme se z nich žít. Když chce Bůh muže přivést k jeho zranění, aby je mohl uzdravit a začít osvobozovat jeho skutečné já, skříží nejprve plány jeho falešného já. Vezme vám všechno, na co jste spoléhali a od čeho jste očekávali pravý život.

Skutečná zkouška mužovi mužnosti, začátek mužova vykoupení, vlastně začíná právě ve chvíli, kdy už se nemůže opírat o to, na co se spoléhal celý život. Skutečná cesta začíná, když falešné já selže.

Bůh maří naše plány, aby nás zachránil. Máme dojem, že nás to zničí, ale opak je pravdou - potřebujeme, aby nás zachránil před tím, co by nás nakonec zničilo. Máme-li vykročit s Bohem na cestu k zasvěcení do opravdové mužnosti, musíme odejít od svého falešného já - opustit je, dobrovolně se ho vzdát. Ztráta falešného já je bolestná. Pod maskou je všechna ta bolest a strach, před kterými jsme utíkali a skrývali se. Celé falešné já, celý náš "životní styl" je důmyslná obrana proti tomu, abychom vstoupili do svého zraněného srdce.

Je to slepota, kterou si vybíráme sami. Naše falešné já každému z nás urputně brání uvidět světlo a poznat pravdu, že jsme prázdní. Ta slepota má takové výhody! Blažená nevědomost! Jenže rána, kterou necítíme, se nemůže zahojit. Musíme vstoupit dovnitř. Dveřmi k ní může být váš hněv, nebo třeba odmítnutí, dejme tomu od dívky. Může to být selhání nebo ztráta vaší zlaté pálky a způsob, jak Bůh zkříží plány vašeho falešného já.

Falešné já není nikdy úplně falešné. Talenty, které jsme používali, jsou něčím, co o nás celkem platí, jenomže my jsme je používali k tomu, abychom se za nimi skrývali. Mysleli jsme si, že síla našeho života je v naší zlaté pálce, a ona je zatím v nás. Když začneme nabízet nejen své talenty, ale své pravé já, tehdy začneme být opravdu silní.

Lítost nad zraněním je vrcholně důležitá - je to ta jediná poctivá věc, kterou můžeme udělat. Když totiž nad ranou truchlíme, přiznáváme si pravdu - že nás zranil někdo, koho jsme milovali, že jsme ztratili něco velice cenného a že nás to moc bolí. Slzy uzdravují. Pomáhají ránu otevřít a vyčistit. Jak napsal Augustin ve svém Vyznání:

"Slzy... tekly proudem, a já jsem je nechal, aby si tekly po svém,

a měl jsem je za podušku pro své srdce. Na nich spočinulo."

Je čas, abychom odpustili svým otcům. Neodpuštěním a zatrpklostí můžeme zruinovat svůj vlastní život i životy jiných. Odpuštění, řekl kdosi, znamená pustit vězně na svobodu a pak zjistit, že ten vězeň jsme my sami. Odpuštění je rozhodnutí. Není to pocit, ale čin vůle. 

Když se proti krutosti reality obrníte, má to jednu nevýhodu: stejný pancíř, který váš život zajišťuje proti zničení, ho zajistí i proti tomu, aby byl otevřen a proměněn.

(Z knihy: !POZOR! Srdce muže - John Eldredge)