DŮM, KDE NIKDO NEZEMŘEL
Kdysi žila v Sávatthí dívka jménem Gótamí, a ta byla strašně
hubeňounká, docela jako tříska, a tak jí přezdívali Kisa, Tříska. Šla o ní
zvěst, že sice není na pohled nijak krásná, přesto že vevnitř, tam má
pozoruhodnou vnitřní krásu, kterou by ji každý mohl závidět. Jenomže
dovnitř je špatně vidět a zvláště ženichové, ti se jistě ohlíželi po
jiných půvabech. Nakonec se však přece jen dočkala, provdali ji za
jakéhosi bohatého kupce a vypadalo to, že bude v životě šťastná. Narodil
se jim krásný chlapeček, jenomže co se stalo, ten chlapeček jí brzy
umřel. Pro ní to byla veliká rána, jak citová, tak i společenská -
odsouzení, že pro svou tělesnou slabost nedokázala uživit vlastní dítě.
A tak se stalo, že nebyla schopna vzchopit se ze svého šoku, a zůstala
pomatená. Lidé ji pozorovali, jak s mrtvým děťátkem v náručí běhá po
ulicích a všude shání nějaký lék. To už jim došlo, že asi není v
pořádku, a proto ji poslali za Buddhou, aby ji z toho dostal. Šla o něm
totiž pověst, že je to největší léčitel všech lidských duší, a tak
věřili, že dokáže úplně všechno.
Buddha tehdy pobýval v Anáthapindíkově háji, kde se zrovna mniši zabývali jakousi hrozně učenou rozpravou, když mezi ně znenadání vpadla zbědovaná Kisa Gôtamí s mrtvým děťátkem na rukou a zírala na ně nepřítomnýma očima. Buddha odhadl, co se děje, přerušil tu rozpravu - jistě dobře věděl, že pravá lidská bolest je důležitější než pouhé poučky o ní - a vyzval Kisu Gótamí, ať se mu svěří, co ji trápí. Odpovídala cosi nesouvisle, ale bylo vidět, že se nemůže odpoutat od myšlenky sehnat nějaký lék.
„Hořčičná semínka,“ pronesl konečně Buddha vážným hlasem, a rozhlédl se po shromáždění. Všichni přítomní mniši se na něj dívali zaraženě, protože dobře viděli, že děťátko je mrtvé a na rozdíl od laiků už měli svou zkušenost, co Buddha dokáže a co ne. Přesto nikdo z nich nepochyboval, že by Buddha něco nemyslel vážně.
„Hořčičná semínka,“ opakoval s jistotou Buddha a vlídně se usmál na ubohou ženu. "To je ten lék, to by mohlo pomoci. Běž do vesnice a nějaká si opatři. Je tu však důležitá podmínka: Nesmějí pocházet z domu, ve kterém již někdo zemřel, to si dobře pamatuj."
Kisa Gótamí se tedy vydala do Sávatthí. Bylo to velice staré město a nikdo již nepamatoval, kdo stavěl jeho první domy. Vpadla do prvního domu a prosila, zda nemají nějaká hořčičná semínka. "Jistě, máme, kolik potřebujete?" "Jenom malinko, ale prosím vás, umřel už někdo v tomto domě? Víte, Buddha říkal, že jinak by lék neúčinkoval..." "Tak to u nás nepochodíte, paní, loni nám umřel dědeček, všichni jsme ho měli tak rádi..."
A tak bloudila městem od dveří ke dveřím a zjišťovala, že tady zase umřel synáček, tady maminka, tady dokonce celá rodina... a pomaloučku jí začalo docházet, že v celém velkém Sávatthí nenajde jediný dům, který by někdy nenavštívila smrt.
Jistě už vidíte, že Buddha byl opravdu velký lékař lidských duší. Děťátko už samozřejmě zachránit nemohl, a tak byl jeho lék určen aspoň pro nešťastnou maminku. Podstatou léčebné metody tu bylo opakování - aby si víckrát po sobě v náznaku znovu prožila své trauma na osudu někoho jiného. Tím po nějaké době zvolna pochopila, že i ona je na tom vlastně stejně - že se jí pouze stalo to, co už se stalo všem ostatním, že není žádnou výjimkou, a tak již byla schopná svou bolest unést. Kisa Gótamí opouštěla ulice města podivuhodně klidná a zase už měla své krásné zářivé oči jako dřív. Své děťátko tiše pohřbila, odešla za Buddhou a stala se mniškou.
zdroj: www.lampa.cz
Buddha tehdy pobýval v Anáthapindíkově háji, kde se zrovna mniši zabývali jakousi hrozně učenou rozpravou, když mezi ně znenadání vpadla zbědovaná Kisa Gôtamí s mrtvým děťátkem na rukou a zírala na ně nepřítomnýma očima. Buddha odhadl, co se děje, přerušil tu rozpravu - jistě dobře věděl, že pravá lidská bolest je důležitější než pouhé poučky o ní - a vyzval Kisu Gótamí, ať se mu svěří, co ji trápí. Odpovídala cosi nesouvisle, ale bylo vidět, že se nemůže odpoutat od myšlenky sehnat nějaký lék.
„Hořčičná semínka,“ pronesl konečně Buddha vážným hlasem, a rozhlédl se po shromáždění. Všichni přítomní mniši se na něj dívali zaraženě, protože dobře viděli, že děťátko je mrtvé a na rozdíl od laiků už měli svou zkušenost, co Buddha dokáže a co ne. Přesto nikdo z nich nepochyboval, že by Buddha něco nemyslel vážně.
„Hořčičná semínka,“ opakoval s jistotou Buddha a vlídně se usmál na ubohou ženu. "To je ten lék, to by mohlo pomoci. Běž do vesnice a nějaká si opatři. Je tu však důležitá podmínka: Nesmějí pocházet z domu, ve kterém již někdo zemřel, to si dobře pamatuj."
Kisa Gótamí se tedy vydala do Sávatthí. Bylo to velice staré město a nikdo již nepamatoval, kdo stavěl jeho první domy. Vpadla do prvního domu a prosila, zda nemají nějaká hořčičná semínka. "Jistě, máme, kolik potřebujete?" "Jenom malinko, ale prosím vás, umřel už někdo v tomto domě? Víte, Buddha říkal, že jinak by lék neúčinkoval..." "Tak to u nás nepochodíte, paní, loni nám umřel dědeček, všichni jsme ho měli tak rádi..."
A tak bloudila městem od dveří ke dveřím a zjišťovala, že tady zase umřel synáček, tady maminka, tady dokonce celá rodina... a pomaloučku jí začalo docházet, že v celém velkém Sávatthí nenajde jediný dům, který by někdy nenavštívila smrt.
Jistě už vidíte, že Buddha byl opravdu velký lékař lidských duší. Děťátko už samozřejmě zachránit nemohl, a tak byl jeho lék určen aspoň pro nešťastnou maminku. Podstatou léčebné metody tu bylo opakování - aby si víckrát po sobě v náznaku znovu prožila své trauma na osudu někoho jiného. Tím po nějaké době zvolna pochopila, že i ona je na tom vlastně stejně - že se jí pouze stalo to, co už se stalo všem ostatním, že není žádnou výjimkou, a tak již byla schopná svou bolest unést. Kisa Gótamí opouštěla ulice města podivuhodně klidná a zase už měla své krásné zářivé oči jako dřív. Své děťátko tiše pohřbila, odešla za Buddhou a stala se mniškou.
zdroj: www.lampa.cz