SRDCE MUŽE

  divoké, nebezpečné, neomezené, volné

Druhá část

 

Hledání odpovědi

V první řadě: pořád potřebujeme slyšet to, co jsme nikdy neslyšeli anebo slyšeli tak slabě od našich otců. Potřebujeme vědět, kdo jsme a jestli na to máme.

Kam si muž chodí pro pocit uznání? K vědomí, co všechno mu patří? K vědomí, že mu někdo významný věnuje pozornost? K tomu, jak atraktivní má manželku? Kam chodí na večeře? Jak je dobrý ve sportu? Svět ho v této marné honbě ze všech sil povzbuzuje: "Vydělej milión, ucházej se o funkci, získej povýšení, ... buď někdo." Cítíte v tom ten výsměch? Zranění se plazí po pláži, zatímco ostřelovači v jednom kuse pálí. Ale nejzkázonosnější místo, kam se muž při svém pátrání kdy dostane a kde, zdá se, skončí každý muž, ať se vydal kterou-koli cestou, je žena.

Odpověď na svou otázku u ženy nikdy, nikdy nenajdete. Ženství dokáže mužství vyburcovat. Ale ženství nikdy nemůže mužství udělit. Když jde muž se svou otázkou za ženou, vede to buď k závislosti nebo ke ztrátě mužství. Většinou k obojímu. Když do jejích rukou vkládá moc uznat ho jako muže, dává jí současně i moc zneuznat ho.

Zoufalá touha po zasvěcení

Muž potřebuje znát své jméno. Potřebuje vědět, že na to má. Myslím tím hlubokou znalost poznání toho druhu, jaké získá člověk, který někde byl, někam vešel a zažil to nezapomenutelným způsobem z první ruky. Mezi věděním a poznáním je rozdíl. Když jde o naši otázku, potřebujeme to druhé.

Kam má muž jít pro takovouto odpověď, pro své pravé jméno, které mu už nikdy nikdo nevezme? Toto hluboké poznání vstupuje do srdce jedině skrze zasvěcení. Musíte vědět, odkud jste přišli. Musíte čelit různým zkouškám, které prověří vaši mužnost. Musíte se vydat na cestu. A musíte se postavit svému nepříteli.

Pohrdání ranou

Mužům se v dětství vtlouká do hlavy, že bolestivá rána je pro ostudu. Trpět bolestí nebo třeba jen připustit, že na té bolesti záleží - to muž prostě nedělá. Bůh je vám vášnivě oddán a je zarytě odhodlán vrátit vám mužské srdce a osvobodit je. Ale když si ránu nepřiznáte a neopláčete ji, tak se nemůže zahojit. Když ji přijmete za svou, tak se nemůže zahojit. A když si myslíte, že si ji zasloužíte, tak se také nemůže zahojit. Duchovní život začíná tím, že přijmeme své zraněné já. Většina mužů své zranění zapírá - popírají, že k němu došlo, popírají, že to bolí, a už vůbec popírají, že by snad mělo nějaký vliv na to, jak dnes žijí. A tak musí Bůh vést muže k zasvěcení úskokem, způsobem na první pohled zvláštním, až krutým. Zraní nás přesně do místa, kde jsme byli zraněni.

Není důvod stydět se za to, že potřebujete uzdravení. Není důvod stydět se za to, že musíte hledat sílu u někoho jiného. Není důvod stydět se za to, že se uvnitř cítíte malí a vyděšení. Nemůžete za to.

Od chvíle, kdy jsme byli zraněni, si začínáme budovat falešné já. Najdeme si pár talentů, které nám hrají do ruky, a snažíme se z nich žít. Když chce Bůh muže přivést k jeho zranění, aby je mohl uzdravit a začít osvobozovat jeho skutečné já, skříží nejprve plány jeho falešného já. Vezme vám všechno, na co jste spoléhali a od čeho jste očekávali pravý život.

Skutečná zkouška mužovi mužnosti, začátek mužova vykoupení, vlastně začíná právě ve chvíli, kdy už se nemůže opírat o to, na co se spoléhal celý život. Skutečná cesta začíná, když falešné já selže.

Bůh maří naše plány, aby nás zachránil. Máme dojem, že nás to zničí, ale opak je pravdou - potřebujeme, aby nás zachránil před tím, co by nás nakonec zničilo. Máme-li vykročit s Bohem na cestu k zasvěcení do opravdové mužnosti, musíme odejít od svého falešného já - opustit je, dobrovolně se ho vzdát. Ztráta falešného já je bolestná. Pod maskou je všechna ta bolest a strach, před kterými jsme utíkali a skrývali se. Celé falešné já, celý náš "životní styl" je důmyslná obrana proti tomu, abychom vstoupili do svého zraněného srdce.

Je to slepota, kterou si vybíráme sami. Naše falešné já každému z nás urputně brání uvidět světlo a poznat pravdu, že jsme prázdní. Ta slepota má takové výhody! Blažená nevědomost! Jenže rána, kterou necítíme, se nemůže zahojit. Musíme vstoupit dovnitř. Dveřmi k ní může být váš hněv, nebo třeba odmítnutí, dejme tomu od dívky. Může to být selhání nebo ztráta vaší zlaté pálky a způsob, jak Bůh zkříží plány vašeho falešného já.

Falešné já není nikdy úplně falešné. Talenty, které jsme používali, jsou něčím, co o nás celkem platí, jenomže my jsme je používali k tomu, abychom se za nimi skrývali. Mysleli jsme si, že síla našeho života je v naší zlaté pálce, a ona je zatím v nás. Když začneme nabízet nejen své talenty, ale své pravé já, tehdy začneme být opravdu silní.

Lítost nad zraněním je vrcholně důležitá - je to ta jediná poctivá věc, kterou můžeme udělat. Když totiž nad ranou truchlíme, přiznáváme si pravdu - že nás zranil někdo, koho jsme milovali, že jsme ztratili něco velice cenného a že nás to moc bolí. Slzy uzdravují. Pomáhají ránu otevřít a vyčistit. Jak napsal Augustin ve svém Vyznání:

"Slzy... tekly proudem, a já jsem je nechal, aby si tekly po svém,

a měl jsem je za podušku pro své srdce. Na nich spočinulo."

Je čas, abychom odpustili svým otcům. Neodpuštěním a zatrpklostí můžeme zruinovat svůj vlastní život i životy jiných. Odpuštění, řekl kdosi, znamená pustit vězně na svobodu a pak zjistit, že ten vězeň jsme my sami. Odpuštění je rozhodnutí. Není to pocit, ale čin vůle. 

Když se proti krutosti reality obrníte, má to jednu nevýhodu: stejný pancíř, který váš život zajišťuje proti zničení, ho zajistí i proti tomu, aby byl otevřen a proměněn.

(Z knihy: !POZOR! Srdce muže - John Eldredge)