JEDNA PO DRUHÉ

Jednou při západu slunce se můj přítel procházel po opuštěné pláži v Mexiku. Bezcílně bloumal a spatřil v dálce jiného muže. Jak se kněmu pomalu přibližoval, všiml si, že je to nějaký místní domorodec, který se neustále ohýbá něco zvedá a odhazuje to do moře. Pokaždé něco sebral a vymrštil do oceánu. Jakmile se můj přítel přiblížil na dohled, zjistil, že ten muž sbírá hvězdice, které vyvrhl oceán na pláž, a hezky jednu po druhé je hází zpátky do vody. Přítele to zmátlo. Došel až k muži a oslovil ho: 

"Dobrý večer, příteli. Zajímalo by mě, co to tady vlastně děláte."

"Házím tady ty hvězdice zase zpátky do oceánu. Víte, je zrovna odliv a všechny tyhle hvězdice zůstaly na břehu. Když je nenahážu zpátky do moře, umřou, protože nebudou mít dost kyslíku."

"Chápu," odpověděl můj přítel, "ale tady na pláži musí být takových hvězdic tisíce. Není ve vašich silách, abyste je všechny zachránil. Je jich prostě moc. A uvědomujete si, že totéž se možná děje na stovkách pláží po celém pobřeží? Cožpak nechápete, že na tom nic nezměníte?"

Místní starousedlík se jen usmál, ohnul se, sebral další hvězdici, a když ji házel zpátky do moře, odpověděl: "Ale pro tuhle se přece jen něco změnilo!"

Neznámý autor