PRINCEZNA NOČNÍ OBLOHY
Princezna noci, silná a zářivá hvězda, jež dokázala rozzářit celou noční oblohu. Byla silná i něžná, krásná i drsná, milující i zákeřná. V jejím nitru se snoubily všechny tyto povahové rysy, a tak se z této hvězdy stala nepředvídatelná a často nechápaná princezna noční oblohy. Byla svéhlavá. Na noční obloze svítila jen, když se ji zachtělo. Byly noci, kdy noční oblohu rozzářila svým překrásným a ohlušujícím světlem. Takové noci všechna lesní zvířata s velkou úctou vzhlížela k obloze. V tento okamžik tuto hvězdu milovali a obdivovali pro její krásu i pro její sílu a odvahu postavit se tmě, jež jinak vše pohltila. Představovala pro ně naději i víru, že v každém temném dni, v každé temné chvíli, zůstává plamínek světla i naděje v lepší zítřky. Byly noci, kdy se nechala pohltit temnotou. Byl to vášnivý tanec, který probíhal mezi její temnou stránkou a samotnou Tmou. Byly to noci, kdy její světlo tiše plakalo v pozadí její hvězdné a temnotou zalité duše.
Princezna si byla dobře vědoma své síly i moci, jež měla nad noční oblohou, nad lesem, který svým krásným a silným světlem dokázala prozářit a dodat všem zvířatům kousek naděje. Její temná stránka toužila po moci, cítila uspokojení, mohla-li ovládat osudy zvířat žijících v tomto lese. Někdy byla milující a něžná, jindy toužila zvířatům škodit a těšila se z jejich vlastního utrpení.
Jedni ji milovali a druzí nenáviděli. Ve skutečnosti nebylo jediného zvířete, které by chápalo vnitřní podstatu této svéhlavé princezny. Nebylo jediného živého tvora, který by rozuměl její složité povaze. Ani samotná princezna nerozuměla své vnitřní rozpolcenosti. Byly dny, kdy se uchylovala do ústraní, před světlem i tmou, před lesem i jeho obyvateli. Plakala. Plakala dlouhé hodiny a věděla, že neexistuje nikdo, kdo by ji mohl v tuto chvíli pomoci. Věděla, že pomoc najde pouze uvnitř sebe samé. Nalézt vnitřní plamen své rozpolcené duše.
Jednoho večera, kdy plakající seděla na vrcholku nejvyšší borovice na okraji lesa, se k ní vznášel malinkatý ptáček. Byla to sova, mládě. Neznala princeznu, neměla tušení, kdo to je. Slyšela pláč, slyšela smutek její rozpolcené duše. Posadila se vedle hvězdy, která se na ni upřeně dívala. Čekala…
Sova, začala vyprávět příběh, který slýchala od svých rodičů, sovích strážců. Jednoho večera soví strážci vzlétli k nebesům a rozlétli se do krajin jim vzdálených, do krajin kam dolétlo jen několik málo z nich. Byly to kraje temné, nehostinné, divoké. Všechna zvířata již dávno utekla. Tma byla jako černý plášť. Neměla v úmyslu, aby světlo zářilo naději do kraje, který se táhl pod její temnotou. A přece… soví strážce zahlédl malé světýlko, slabé, skomírající, plačtivé. Světýlko, které se nechtělo vzdát naděje. Soví strážce se okamžitě rozlétl za tímto světýlkem. Spatřil tam hvězdu, jež marně bojovala s okolní tmou. Bylo vidět, že je slabá a vyčerpaná ale přesto se v jejich očích čeřila obrovská síla a odvaha. Byla zde sama a nehodlala se vzdát. Stále věřila, že světlo zvítězí nad černo černou tmou. Věřila, že jednoho dne se temnota ztratí, neboť tma je jen nepřítomností světla. Uvědomovala si, že musí ve své duši rozežehnout plamen, který vyžene temnotu z jejího nitra ven. A pak bude zářit na temné noční obloze, bude světlo naděje, které opět přivede život do tohoto nehostinného kraje.
Hvězda pozorně naslouchala každému slovu a cítila, jak ji je tento příběh velmi blízký. Jakoby tuto hvězdu odněkud znala. V jejím nitru sílil pocit, že tato hvězda je možná příčinou její vnitřní rozpolcenosti, je příčinou toho, proč se cítí, jakoby ji bylo jen půl. V tuto chvíli pochopila svou vlastní rozpolcenost i svůj vnitřní boj s temnotou. Její vnitřní oheň stále čeká na to, až se setká se svým vlastním světlem. S paprskem sebe samé. Čeká na chvíli, až se její nitro spojí s jejím odrazem a tam kde kdysi vládla tma, bude nekončící zdroj zářivé a čiré energie. V jejím nitru tak zažehne plamen lásky a harmonie, jednoty i spolupráce. Stane se princeznou noční oblohy. Bude zářit v temné noci, stane se ukazatelem naděje i víry. Bude milující i něžná, laskavá i věrná. Odteď bude pomocníkem pro všechny, jež hledají svůj ztracený paprsek jejich vlastních duší.
Autor: www.otevrisrdce.cz, Foto: https://www.freedigitalphotos.net/
Princezna si byla dobře vědoma své síly i moci, jež měla nad noční oblohou, nad lesem, který svým krásným a silným světlem dokázala prozářit a dodat všem zvířatům kousek naděje. Její temná stránka toužila po moci, cítila uspokojení, mohla-li ovládat osudy zvířat žijících v tomto lese. Někdy byla milující a něžná, jindy toužila zvířatům škodit a těšila se z jejich vlastního utrpení.
Jedni ji milovali a druzí nenáviděli. Ve skutečnosti nebylo jediného zvířete, které by chápalo vnitřní podstatu této svéhlavé princezny. Nebylo jediného živého tvora, který by rozuměl její složité povaze. Ani samotná princezna nerozuměla své vnitřní rozpolcenosti. Byly dny, kdy se uchylovala do ústraní, před světlem i tmou, před lesem i jeho obyvateli. Plakala. Plakala dlouhé hodiny a věděla, že neexistuje nikdo, kdo by ji mohl v tuto chvíli pomoci. Věděla, že pomoc najde pouze uvnitř sebe samé. Nalézt vnitřní plamen své rozpolcené duše.
Jednoho večera, kdy plakající seděla na vrcholku nejvyšší borovice na okraji lesa, se k ní vznášel malinkatý ptáček. Byla to sova, mládě. Neznala princeznu, neměla tušení, kdo to je. Slyšela pláč, slyšela smutek její rozpolcené duše. Posadila se vedle hvězdy, která se na ni upřeně dívala. Čekala…
Sova, začala vyprávět příběh, který slýchala od svých rodičů, sovích strážců. Jednoho večera soví strážci vzlétli k nebesům a rozlétli se do krajin jim vzdálených, do krajin kam dolétlo jen několik málo z nich. Byly to kraje temné, nehostinné, divoké. Všechna zvířata již dávno utekla. Tma byla jako černý plášť. Neměla v úmyslu, aby světlo zářilo naději do kraje, který se táhl pod její temnotou. A přece… soví strážce zahlédl malé světýlko, slabé, skomírající, plačtivé. Světýlko, které se nechtělo vzdát naděje. Soví strážce se okamžitě rozlétl za tímto světýlkem. Spatřil tam hvězdu, jež marně bojovala s okolní tmou. Bylo vidět, že je slabá a vyčerpaná ale přesto se v jejich očích čeřila obrovská síla a odvaha. Byla zde sama a nehodlala se vzdát. Stále věřila, že světlo zvítězí nad černo černou tmou. Věřila, že jednoho dne se temnota ztratí, neboť tma je jen nepřítomností světla. Uvědomovala si, že musí ve své duši rozežehnout plamen, který vyžene temnotu z jejího nitra ven. A pak bude zářit na temné noční obloze, bude světlo naděje, které opět přivede život do tohoto nehostinného kraje.
Hvězda pozorně naslouchala každému slovu a cítila, jak ji je tento příběh velmi blízký. Jakoby tuto hvězdu odněkud znala. V jejím nitru sílil pocit, že tato hvězda je možná příčinou její vnitřní rozpolcenosti, je příčinou toho, proč se cítí, jakoby ji bylo jen půl. V tuto chvíli pochopila svou vlastní rozpolcenost i svůj vnitřní boj s temnotou. Její vnitřní oheň stále čeká na to, až se setká se svým vlastním světlem. S paprskem sebe samé. Čeká na chvíli, až se její nitro spojí s jejím odrazem a tam kde kdysi vládla tma, bude nekončící zdroj zářivé a čiré energie. V jejím nitru tak zažehne plamen lásky a harmonie, jednoty i spolupráce. Stane se princeznou noční oblohy. Bude zářit v temné noci, stane se ukazatelem naděje i víry. Bude milující i něžná, laskavá i věrná. Odteď bude pomocníkem pro všechny, jež hledají svůj ztracený paprsek jejich vlastních duší.
Autor: www.otevrisrdce.cz, Foto: https://www.freedigitalphotos.net/
Žádné komentáře:
Okomentovat