MILOST

Nejprve pláčeš.

Potom proklínáš.

Pak se modlíš.

A potom vypneš všechny své síly, co ti zbyly.

Chceš vůlí, která nebe dobývá -

však o tvrdou zeď nemožnosti

dokrvava rozbíjíš si lebku.

Pak ztratíš vědomí.

A když zase procitneš,

tu všechno znova začíná.

Nakonec v tupém omámení,

beze slov a bez myšlenek si říkáš:

"Všechno je zbytečné, všechno je marné."

Ze žaláře bídy, nemoci a hříchu,

z každodenní hrozné všednosti není, není úniku.

A tehdy - samo od sebe - otevře se nebe,

které neotevřela kletba, ani prosba.

Marně je dobývala síla a vůle a zoufalství a pokání.

Tehdy samo od sebe otevře se nebe

a hvězda malounká ti spěchá vstříc

a tak se přiblíží, líbezně se usmívajíc,

že si pomyslíš: do dlaně ti spadne.

Tehdy - sama od sebe - utichne bouře.

Tehdy - samo od sebe - všechno se ztiší.

Tehdy - sama od sebe - ožívá naděje.

Na každé zlaté větvi tvých snů

jen tak samo od sebe - dozrává nové ovoce.

A to samo od sebe - to je milost

(Neznámý autor)