CO ODVÁL VÍTR
Na trávníku v městském parku se pod hřejivým jarním sluncem objevily zubaté a silné listy pampelišky. Jedna z nich vystavila na odiv nádherný žlutý květ, nevinný, zlatý a zářivý jako květnový západ slunce. Po nějaké době se květ změnil v lehoučkou kouli, ozdobenou chundelatým pápěřím, které na tenkých nožkách vyrůstalo ze semínek tísnících se v kulatém středu.
A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když si první cvrčkové zkoušeli své serenády.
“Kde budeme klíčit?"
“Kdoví?"
“To ví jen vítr."
Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmocnily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích.
“Sbohem… sbohem," loučila se semínka.
Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.
“Ale všechno to tu patří jenom mně!" řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.
Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík.
Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Srdce mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti.
Když zpozoroval, jak si dva zubaté jasně zelené lístečky razí cestu betonem, hořce se usmál: “Nedokážeš to! Jsi jako já!" A zašlápl je zpátky.
Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři.
Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rostlinky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.
Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná rozplývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst pořádně bouchl do opěradla lavičky a vykřikl: “Ale jistě! My to dokážeme!"
Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu.
Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.
I tyto drobné příběhy jsou semínky nesenými větrem. Kde přistanou a co vykonají, to ví jen vítr.
Převzato z knížky Bruna Ferrera – Příběhy pro potěchu duše
Pro www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška.
A co se malá semínka napřemýšlela! Kolik snů jim přinesl večerní vánek, když si první cvrčkové zkoušeli své serenády.
“Kde budeme klíčit?"
“Kdoví?"
“To ví jen vítr."
Jednou ráno se neviditelné a silné prsty větru zmocnily lehoučké koule. Semínka se s ním rozlétla na svých padáčcích.
“Sbohem… sbohem," loučila se semínka.
Většina z nich dopadla na dobrou půdu záhonků a luk, ale jedno, to nejmenší, jen kousek popolétlo a svůj krátký let skončilo v prasklině betonového chodníku. Vítr a déšť tam nanesl trochu prachu, tak ubohého ve srovnání s dobrou, hutnou zemí trávníku.
“Ale všechno to tu patří jenom mně!" řeklo si semínko. Dvakrát se nerozmýšlelo, pořádně se zavrtalo a hned se dalo do zapouštění kořínků.
Před prasklinou v betonu stála kulhavá a počmáraná lavička. Právě na ni si často sedal jeden mladík.
Vypadal utrápeně a neklidně těkal pohledem sem tam. Srdce mu zastíraly černé mraky a ruce měl pořád zaťaté v pěsti.
Když zpozoroval, jak si dva zubaté jasně zelené lístečky razí cestu betonem, hořce se usmál: “Nedokážeš to! Jsi jako já!" A zašlápl je zpátky.
Ale druhý den uviděl, že se lístky znovu zvedly a místo dvou byly čtyři.
Od toho okamžiku už od tvrdohlavé a odvážné rostlinky nedokázal odtrhnout oči. Za několik dní vyrazil květ. Byl jasně žlutý jako výkřik štěstí.
Poprvé po tak dlouhé době sklíčený mladík ucítil, že se nevole a hořkost, která ho uvnitř tížila, začíná rozplývat. Zase zvedl hlavu a zhluboka se nadechl. Rukou sevřenou v pěst pořádně bouchl do opěradla lavičky a vykřikl: “Ale jistě! My to dokážeme!"
Chtělo se mu plakat i smát. Prsty pohladil žlutou hlavičku květu.
Rostliny vnímají lásku a dobrotu lidských bytostí. Pro malou a odvážnou pampelišku bylo mladíkovo pohlazení tou nejkrásnější věcí na světě.
Neptej se větru, proč tě donesl tam, kde jsi. I když tě dusí beton, zapouštěj kořeny a žij. Ty jsi poselství.
I tyto drobné příběhy jsou semínky nesenými větrem. Kde přistanou a co vykonají, to ví jen vítr.
Převzato z knížky Bruna Ferrera – Příběhy pro potěchu duše
Pro www.cestakduze.webnode.cz napsala Světluška.
Žádné komentáře:
Okomentovat