ÚSVIT DUŠE
Nejdříve musíme vše ztratit …..
Byla jedna malá holčička, která milovala svět. Milovala vše bez rozdílu, tak jak dokáží milovat jen děti. Ostatní ji varovali, aby se svou láskou k ostatním příliš nevázala. Ona ale nechápala, jak by ji mohla láska k druhým ublížit.
Plynul čas a její život byl díky lásce, kterou cítila k ostatním, naplněn harmonií a štěstím. Ti, co milovat neuměli ji napadali za její dětinskost a pošetilost. Ona ale viděla jejich pravou tvář. Viděla, jak jsou ve skutečnosti nešťastní. Viděla, že také velmi touží cítit lásku, ale že ji vyhnali ze svého života.
Někteří jí i záviděli, ale protože to nechtěli přiznat, začali se jí vysmívat a napadat ji. Holčička nechápala, proč k ní chovají tolik nenávisti, když ona k nim cítí lásku?
Jak rostla, ostatní na ni stále více tlačili, aby byla stejná jako oni. A tak se její život postupně stával místem, ve kterém přestávalo být pro lásku místo. Holčička v sobě stále uchovávala ten nádherný pocit, který cítíme, když druhé milujeme. Bylo ale stále těžší ho cítit. Obklopena nenávistí, závistí a klamem se její schopnost milovat postupně začala vytrácet.
Když dospěla, stala se z ní úspěšná mladá žena. Všichni jí říkali, že když v životě něco dokáže, budou ji ostatní obdivovat a ctít. A ona toužila po tom, aby ji ostatní měli rádi. Toužila po tom tak moc, že se rozhodla podřídit celý svůj život tomu, aby dala druhým důvod ji uznávat a ctít.
Stala se velmi významnou a známou osobností. Lidé k ní vzhlíželi a toužili být jako ona. Ale i když měla mnoho obdivovatelů, nenašel se nikdo, kdo by ji skutečně miloval. Všichni ji pouze obdivovali. Uctívali její osobu, ale vůbec neznali její skutečnou bytost.
Pokud někoho známe jen povrchně, je těžké k němu cítit něco víc než jen obdiv. A tak, když kamkoli přišla a všichni ji znali a toužili s ní strávit nějaký čas, zůstávala celou dobu osamocena. Její bytost byla opuštěná.
Toužila zažít skutečnou lásku a nechápala, proč k ní nemůže najít cestu. Ostatní s ní chtěli být jen pro to, aby měli pocit vlastní důležitosti. Nikomu z nich nešlo o ni.
Pomalu začínala chápat, že směr, kterým se ubírá její život, ji nemůže přivést k setkání se skutečnou láskou. I když dosáhla všeho, co ostatní považovali za vrchol úspěšného života, přece jí chybělo to nejdůležitější – potřebovala cítit, že je milována.
Stala se velmi významnou a známou osobností. Lidé k ní vzhlíželi a toužili být jako ona. Ale i když měla mnoho obdivovatelů, nenašel se nikdo, kdo by ji skutečně miloval. Všichni ji pouze obdivovali. Uctívali její osobu, ale vůbec neznali její skutečnou bytost.
Pokud někoho známe jen povrchně, je těžké k němu cítit něco víc než jen obdiv. A tak, když kamkoli přišla a všichni ji znali a toužili s ní strávit nějaký čas, zůstávala celou dobu osamocena. Její bytost byla opuštěná.
Toužila zažít skutečnou lásku a nechápala, proč k ní nemůže najít cestu. Ostatní s ní chtěli být jen pro to, aby měli pocit vlastní důležitosti. Nikomu z nich nešlo o ni.
Pomalu začínala chápat, že směr, kterým se ubírá její život, ji nemůže přivést k setkání se skutečnou láskou. I když dosáhla všeho, co ostatní považovali za vrchol úspěšného života, přece jí chybělo to nejdůležitější – potřebovala cítit, že je milována.
Začala pátrat po někom, kdo by ji dokázal dát lásku. Každý, koho považovala za vhodného k tomu, aby ji miloval, se časem změnil. I když zpočátku vypadal, že ji skutečně miluje a ona jeho milovala také, časem se ukázalo, že to bylo jen okouzlení, které je sice nádherné, ale vidíme při něm jen to, co vidět chceme.
Časem zjistila, že během zamilovanosti nevidíme osobu takovou, jaká skutečně je, ale vidíme jen představu, kterou si sami vytvoříme, abychom v sobě mohli vyvolat pocit podobný lásce.
Zamilovanost je velmi příjemná, ale během ní přestáváme vnímat osobu, do které jsme zamilovaní jako samostatnou bytost. Vnímáme ji spíše jako svou ideální druhou polovinu, která s námi dokonale souzní a vidíme pouze ty vlastnosti, které jsou v souladu s naší představou dokonalosti. Během zamilovanosti nemilujeme druhou bytost, milujeme přelud, který vytvořila naše mysl, abychom se alespoň na chvíli cítili šťastní.
Nemůžeme ale žít celý život v přeludu. I žena pochopila, že to není směr, kterým by chtěla jít po zbytek života. Pochopila, že musí najít bytost, která ji bude schopna milovat takovou, jaká ve skutečnosti je. Brzy ale zjistila, že se upnula k nesplnitelnému cíli. Ať hledala jak chtěla, vždy zjistila, že každý má v sobě část, která je neslučitelná s její představou ideální bytosti, hodné její lásky.
Postupně zatrpkla a smířila se s tím, že jí není dáno, prožít skutečnou lásku. Přestala hledat a učila se žít jen sama se sebou. Bylo to těžké období. Nedokázala již sledovat, jak jsou její známí šťastní, jak našli někoho, s kým touží prožít celý život. Aby své utrpení alespoň trochu zmírnila, rozhodla se opustit vše, co ji tak ničilo a připomínalo jí její neschopnost najít spřízněnou bytost. Rozhodla se opustit vše, co dosud vytvořila a začít znovu, úplně od začátku. Neměla tím co ztratit. Opouštěla to, co jí působilo utrpení a nepřineslo nic z toho, po čem skutečně toužila.
Prodala svůj byt v centru města a koupila malou chatu na úpatí vysoké hory. Celý život byla obklopena lidmi a nyní cítila strach, že zde zůstane úplně sama. Věděla ale, že pokud chce nalézt to, po čem celý život touží, musí svůj starý život opustit. Věděla, že pokud to neudělá, bude po zbytek života nešťastná.
A tak v sobě našla odvahu a udělala krok do neznáma …..
Časem zjistila, že během zamilovanosti nevidíme osobu takovou, jaká skutečně je, ale vidíme jen představu, kterou si sami vytvoříme, abychom v sobě mohli vyvolat pocit podobný lásce.
Zamilovanost je velmi příjemná, ale během ní přestáváme vnímat osobu, do které jsme zamilovaní jako samostatnou bytost. Vnímáme ji spíše jako svou ideální druhou polovinu, která s námi dokonale souzní a vidíme pouze ty vlastnosti, které jsou v souladu s naší představou dokonalosti. Během zamilovanosti nemilujeme druhou bytost, milujeme přelud, který vytvořila naše mysl, abychom se alespoň na chvíli cítili šťastní.
Nemůžeme ale žít celý život v přeludu. I žena pochopila, že to není směr, kterým by chtěla jít po zbytek života. Pochopila, že musí najít bytost, která ji bude schopna milovat takovou, jaká ve skutečnosti je. Brzy ale zjistila, že se upnula k nesplnitelnému cíli. Ať hledala jak chtěla, vždy zjistila, že každý má v sobě část, která je neslučitelná s její představou ideální bytosti, hodné její lásky.
Postupně zatrpkla a smířila se s tím, že jí není dáno, prožít skutečnou lásku. Přestala hledat a učila se žít jen sama se sebou. Bylo to těžké období. Nedokázala již sledovat, jak jsou její známí šťastní, jak našli někoho, s kým touží prožít celý život. Aby své utrpení alespoň trochu zmírnila, rozhodla se opustit vše, co ji tak ničilo a připomínalo jí její neschopnost najít spřízněnou bytost. Rozhodla se opustit vše, co dosud vytvořila a začít znovu, úplně od začátku. Neměla tím co ztratit. Opouštěla to, co jí působilo utrpení a nepřineslo nic z toho, po čem skutečně toužila.
Prodala svůj byt v centru města a koupila malou chatu na úpatí vysoké hory. Celý život byla obklopena lidmi a nyní cítila strach, že zde zůstane úplně sama. Věděla ale, že pokud chce nalézt to, po čem celý život touží, musí svůj starý život opustit. Věděla, že pokud to neudělá, bude po zbytek života nešťastná.
A tak v sobě našla odvahu a udělala krok do neznáma …..
Stella sedí na židli u jídelního stolu. Cítí klid, ale zároveň i strach. Strach z toho, co udělala. Strach, že se snaží utéct před něčím, co ji stejně dostihne.
Ještě před několika dny byla úspěšnou a známou osobou, která byla celý den obklopena lidmi. Za takový život by dala většina lidí cokoli. Ale ona už ne. Nebyla v něm šťastná. Hledala lásku, ale našla jen samotu. I když byla jen zřídka sama, přesto žila po většinu času v osamění.
Začínala být zoufalá, a tak se rozhodla ze svého života utéct. Doufala, že když změní podmínky, ve kterých dosud žila, změní se i její život.
Teď tedy sedí ve svém novém domově na lidmi zapomenutém místě. „Nevím, jak jsem mohla být tak bláhová a myslet si, že když odejdu od lidí, najdu někoho, kdo by mě dokázal milovat ne pro mé postavení, ale pro to, jaká opravdu jsem,“ honí se jí hlavou myšlenky. Začíná se jí zmocňovat panika. Má, co chtěla. Opustila svět, který ji nedokázal dát to, po čem celý život toužila. Odešla do světa, o kterém doufala, že v něm bude šťastnější. Ale není.
Je stejně zoufalá a opuštěná jako předtím. Hlavou se jí honí myšlenky, které nedokáže zahnat. Vidí sebe sama jako starou, opuštěnou ženu, která celý život hledala něco, co vlastně neexistuje. Do očí se jí derou slzy. „Proč nedokážu být alespoň trochu šťastná?“, šeptá mezi vzlyky.
Její po léta nahromaděný smutek se valí ven a ona pláče. Zpočátku cítí vinu, že už nedokáže ovládnout své emoce tak, jako předtím. Naučila se, že pláč je výrazem slabosti a postupně ztratila schopnost plakat. Vždy, když se ocitla v situaci, kdy by ostatní plakali, ona se tomu postavila a byla silná. Naučila se zatlačit své city tak hluboko, že je přestala vnímat. Ostatní ji za to obdivovali. Říkali, jak je silná a vyrovnaná. Jen ona ale věděla, jak hluboce se mýlí. Nebyla ani silná a už vůbec ne vyrovnaná. Jen nebyla schopná projevit jakýkoli pocit navenek. To ale neznamenalo, že ho necítila uvnitř. A o to bylo horší, se se svými pocity vyrovnat.
Ještě před několika dny byla úspěšnou a známou osobou, která byla celý den obklopena lidmi. Za takový život by dala většina lidí cokoli. Ale ona už ne. Nebyla v něm šťastná. Hledala lásku, ale našla jen samotu. I když byla jen zřídka sama, přesto žila po většinu času v osamění.
Začínala být zoufalá, a tak se rozhodla ze svého života utéct. Doufala, že když změní podmínky, ve kterých dosud žila, změní se i její život.
*****
Teď tedy sedí ve svém novém domově na lidmi zapomenutém místě. „Nevím, jak jsem mohla být tak bláhová a myslet si, že když odejdu od lidí, najdu někoho, kdo by mě dokázal milovat ne pro mé postavení, ale pro to, jaká opravdu jsem,“ honí se jí hlavou myšlenky. Začíná se jí zmocňovat panika. Má, co chtěla. Opustila svět, který ji nedokázal dát to, po čem celý život toužila. Odešla do světa, o kterém doufala, že v něm bude šťastnější. Ale není.
Je stejně zoufalá a opuštěná jako předtím. Hlavou se jí honí myšlenky, které nedokáže zahnat. Vidí sebe sama jako starou, opuštěnou ženu, která celý život hledala něco, co vlastně neexistuje. Do očí se jí derou slzy. „Proč nedokážu být alespoň trochu šťastná?“, šeptá mezi vzlyky.
Její po léta nahromaděný smutek se valí ven a ona pláče. Zpočátku cítí vinu, že už nedokáže ovládnout své emoce tak, jako předtím. Naučila se, že pláč je výrazem slabosti a postupně ztratila schopnost plakat. Vždy, když se ocitla v situaci, kdy by ostatní plakali, ona se tomu postavila a byla silná. Naučila se zatlačit své city tak hluboko, že je přestala vnímat. Ostatní ji za to obdivovali. Říkali, jak je silná a vyrovnaná. Jen ona ale věděla, jak hluboce se mýlí. Nebyla ani silná a už vůbec ne vyrovnaná. Jen nebyla schopná projevit jakýkoli pocit navenek. To ale neznamenalo, že ho necítila uvnitř. A o to bylo horší, se se svými pocity vyrovnat.
Stella vzhlédne a uplakanýma očima se podívá ven z okna. Vítr si pohrává s listím nedalekého stromu a na hladině jezera se odráží večerní slunce. Je tu klid a mír. Ne však v její mysli. V její mysli zuří ta nejstrašnější bouře. Má pocit, jako by se jí naráz draly na povrch snad všechny vzpomínky, které během svého života nedokázala zpracovat a bezpečně je ukryla na místo, o kterém doufala, že už nikdy neuslyší.
Její vzpomínky si ale teď, skrze dlouho potlačovaný pláč, hledají cestu ven. Ona ví, že se dostala do situace, ze které nemá smysl utíkat. Již nedokáže své pocity skrývat. A ani nechce. Cítí, že nastal čas, aby je konečně nechala jít. Už nemá sílu je ukrývat. Uvědomuje si, že právě tyto pocity, které si celý svůj život tak pečlivě ukládala na bezpečné místo, jí tak ubližovaly.
A najednou jí to dochází. Vždyť přece není vůbec špatné plakat, když jsme smutní a smát se, když cítíme radost. Proč ji ostatní říkali, aby tolik neprojevovala své pocity? S údivem vzhlédne a znovu se podívá z okna. Vždyť právě ti, kteří jí dávali takovéto dobře míněné rady, patřili k lidem, kteří byli nejvíce nešťastní. To oni neuměli milovat. To oni nedokázali projevit své pocity. A ona byla tak bláhová, že si myslela, že když poslechne jejich rady, učiní ji to šťastnou.
Za oknem vše ztichlo. I ptáci přestali zpívat. Slunce zapadá za vzdálenou horu a jeho poslední paprsky se odrážejí od klidné hladiny jezera.
V jejím nitru se rozhostil klid. Už ví, proč nedokázala být šťastná. Už ví, že cesta, kterou si zvolila, je správná. Teď už jen zbývá, naučit se znovu milovat…..
Žádné komentáře:
Okomentovat