CESTA VEN ZE ŠÍLENÉHO SVĚTA

 

Studium duchovních nauk musí člověku přinést mír na duši, psychické a fyzické zdraví a vnitřní štěstí. Pokud tomu tak není, pak něco dělá špatně; většinou to, že jeho studium zůstane na teoretické úrovni a neprosákne do jeho praktického každodenního života.

My lidé jsme se dostali do fáze, kdy rozumíme tolika věcem, častokrát i do závratné hloubky, a přesto tomu nejzákladnějšímu a nejdůležitějšímu v životě absolutně nerozumíme, a to sami sobě. Kdo jsme? Čím jsme? - "Neřeš nesmysly a začni se soustředit na to, co je v životě důležité ..." Přesně! Celý život řešíme "věci v životě", a přitom úplně zapomínáme řešit život jako takový! A výsledkem toho je tahle šílená společnost. A buďme k sobě opravdu upřímní. Tahle společnost je šílená a k tomuhle závěru stačí zdravý selský rozum, který nás ještě mimochodem tato společnost nutí stále více potlačovat!

Jak ale utéct z tohoto světa, který nás drží v okovech? Mnozí si myslí, že utečou tím, když prodají svůj majetek a přestěhují se do kláštera, do Himalájí, do domečku v lese. Nebo věří tomu, že kdyby byli bohatí, přesídlí na exotický ostrov, koupí si tam dům, budou trávit zbytek svých dnů pitím drinků na pláži a mnout si ruce, jak na to vyzráli. Jenže útěk od něčeho ještě nikdy nevyřešil žádný problém. A navíc když utečete z města na venkov, z civilizace do exotiky, z ruchu do klidu, budete stále v tomtéž světě a dřív nebo později pocítíte jeho křik, jeho vliv, jeho dosah.

Kam tedy uprchnout? Co dělat, když člověk už nemůže ze života kolem sebe? Kam se obrátit, kde najít útěchu, klid a uzdravení? Je jenom jeden směr správné cesty, a to je cesta zpět k duchu!

Život je naprosto spravedlivý

 

Lidé se nejvíce dopouští té chyby, že jsou naštvaní na osud, který jim přichystal "těžký" život, a místo toho, aby za něj přijali zodpovědnost a začali dělat všechno pro to, aby si dobrými skutky a smysluplným životem tvořili lepší budoucnost, ve své bolesti slepě zraňují ostatní a žijí stylem, "když já ne, tak ani ty!" Tím se však jen noří hlouběji a hlouběji do bludného kruhu stále větší smůly a trápení, dokud se jednou neproberou a nezařadí zpátečku.

A přitom by se dalo vyhnout tolikerému zbytečnému utrpení, kdyby děti byly odmalička poučovány o zákonech karmy a jejich fungování. Cesta ven ze šíleného světa tedy vede údolím pochopení, že nic není náhoda, a co je ještě mnohem důležitější, že život je naprosto spravedlivý!

Hledání vnitřního klidu

Jak se můžeme divit, že jsme unavení, nemocní, nevyrovnaní a nešťastní? Kdy se staráme o svoji duši? kdy si dopřáváme zdravý klid a opravdový odpočinek?

Zastav se člověče, dokud je čas!

 

Není snadné najít vnitřní klid v tomto světě, ale je naivní čekat, že přijde sám, pokud nic nezměníme. Musíme se zastavit. To je krok číslo jedna. Zastavit se. A potom pomalu začít přemýšlet a měnit věci. Ale pozor! Spousta lidí přejde z jednoho extrému do druhého. Dají výpověď v práci, sbalí si kufry a odjedou někam "do klidu" s iluzí, že za jejich vnitřní nespokojenost a prázdnotu může moderní život, který když opustí, všechno se zázračně změní.......

Nemůžeme všichni uprchnout z měst a civilizace, protože by to nic nevyřešilo a nám stejně nepomohlo. Musíme se naučit najít vnitřní klid v sobě, a pak ho začít vyzařovat kolem sebe. Jenom tak dosáhneme toho, že se jednou i velká města promění v oázy klidu a míru, ve kterých bude moderní život veden moudře a duchovně, ruku v ruce s novými technologiemi, stavbami atd.

Pro tuto chvíli ale musíš začít u sebe. Smiř se s tím, jaký je svět kolem tebe. Přijmi ho takový, jaký je, i když se ti v mnohém nelíbí. Dokud s ním budeš bojovat, ničeho nedosáhneš, jenom se vyčerpáš. A až ho přijmeš, začni měnit sám sebe, svoje myšlenky, návyky, vzorce.

Udržování vnitřního klidu je práce na celý život. Přesto však platí, že čím silnější máme vůli a čím lépe ovládáme sami sebe a své myšlenky, tím snazší je pro nás udržet si vnitřní klid. Postupně se harmonie a mír v duši stanou naší přirozeností a bude je zapotřebí silou udržovat jen v případě opravdu velkých životních turbulencí. Není však možné dosáhnout tohoto cíle, jestliže pravidelně nemeditujeme a neposilujeme svou vůli.

 

Buď pozitivní, ale rozumný

Duchovní člověk musí být pozitivní, ale nikdy se nesmí vzdát svého zdravého rozumu. Buď optimistou. Vždy věř tomu, že budoucnost bude lepší než minulost. Neznamená to však, že bychom se měli bát všeho negativního. Ta správná cesta spočívá v tom, že jsme pozitivní, kdykoliv je to možné a neodporuje to našim pocitům. Pokud ti je opravdu zle, přiznej to, klidně si zanadávej a řekni: "Je mi strašně zle!" Trik spočívá v tom, že tuhle větu nebudeš omílat stále dokola, ale hned jí doplníš tvrzením do budoucnosti: "To bude dobré. Za chvíli mi bude líp. Už to odchází. Za chvíli to přejde..."

Myšlenková sebekázeň je alfa a omega duchovního života. Chmurné a pesimistické myšlenky je zapotřebí vykázat z mysli, jakmile se ta objeví. A jestliže neumíš zastavit negativní myšlenky ve své hlavě, protože tě vůbec neposlouchají, pak se to prostě musíš naučit. Musíš začít pracovat na svojí vůli, dělat myšlenková cvičení a krok za krokem posilovat neviditelné (a přesto více než skutečné) svaly ve své mysli. Kde je vůle, tam je i cesta. Zde však jedno důležité varování:

Můžeš potlačit negativní myšlenky, ale nikdy nepotlačuj negativní emoce!

Myšlenky vyvolávají emoce, které už nejsou tak energeticky jemné, nýbrž jsou hrubší a blíží se hmotě. Emoce už mají přímý vliv na hmotu. Dokážou měnit chemii v lidském těle, mohou nás roztřást nebo uklidnit, přivodit nemoc nebo nás uzdravit. Na té nejhmotnější úrovni jsou pak slova a za nimi skutky. Ovšem myšlenka je základem všeho.

Emoce nesmíme dlouhodobě zadržovat nebo je brát na lehkou váhu. Emoce musíme zpracovat! jestliže se už myšlenky proměnily v emoce, vzduch ve vodu (obrazně řečeno), musíme jejich energii někam odvést nebo inteligentně rozpustit. Potlačené emoce vyvolávají celou řadu potíží, které vždy závisí na charakteru člověka a povaze samotných emocí. U někoho se časem dostaví fyzické obtíže a u jiných zase psychické.

Já si to představuji tak, že dokud emoce uznáváme a přijímáme (i když se nám to nelíbí), zůstávají na úrovni našeho vědomí a my o nich máme přehled. Jakmile je ale potlačíme a vystrnadíme, přesunou se na úroveň našeho podvědomí, kam většina z nás za bdělého stavu nemá vůbec přístup, a tudíž nad nimi ztratí zcela přehled i kontrolu. Emoce v podvědomí ovšem dál rostou a bují a nabývají někdy obřích rozměrů. A pak se jednou tato potlačená a shnilá energie někde projeví fyzicky. A jedním si můžeme být zcela jisti - příjemné to určitě nebude!

Je důležité nepotlačovat ani nepopírat své emoce, ale zároveň jim nedovolit se jimi nechat ovládnout. Pracovat se svými emocemi moudře a využívat jejich sílu ve svůj prospěch.

  

 

Sebeláska voní

Chceš-li nastoupit na cestu, která vede ven ze šíleného světa, musíš se začít mít rád. Spousta lidí si dodnes spojuje sebelásku s narcismem, ale tyto dvě věci jsou od sebe velmi vzdálené. Narcismus je nemoc  materialistických povrchních lidí, s láskou nemá nic společného. Sebeláska znamená mít se rád, chovat se k sobě jako ke svému nejlepšímu příteli, být k sobě hodný, chovat se k sobě s úctou.

Buď k sobě hodný a laskavý. Mluv na sebe v duchu i nahlas v druhé osobě. Představ si, že jsi malé, nevinné dítě, a zároveň moudrý, milující rodič. Ať se děje cokoliv, mluv na sebe. Když jsi obklopen lidmi, mluv na sebe v duchu, když jsi sám, mluv na sebe nahlas. Chval se za všechno, co se ti povedlo, motivuj se, říkej si, že se máš rád, oslovuj se svým jménem v takové formě, jaká je ti nejmilejší.

Představ si, že jsi obklopen světlem své vlastní lásky a toto světlo tě pomyslně hladí, prostupuje tvoji auru, vyvolává v tobě pocit jistoty a bezpečí. Když řešíš nějaké problémy, ujišťuj sám sebe, že je úspěšně zdoláš, dodávej si odvahu, sebejistotu, víru v sebe sama. Vrať se na chvíli do svého dětství a představ si, jak by vypadal tvůj ideální, dokonalý rodič, jak by se k tobě choval, co by ti říkal, jak by ses v jeho blízkosti cítil, a pak se začni tímto ideálním rodičem sám sobě stávat.

Dej si však pozor na to, abys svůj vztah k sobě nestavěl na tom, že jsi lepší než druzí. Ve vztahu k sobě samému neřeš ostatní. Úplně je vypusť. Duchovní cesta vede směrem do nitra, a tak nejdůležitější osoba mého duchovního života jsem JÁ. Člověk, který má rád sám sebe, je rád ve společnosti i o samotě. Je sám sobě nejlepším přítelem a partnerem, a proto mu nevadí, pokud zrovna žije "sám", tedy není v žádném partnerském svazku. Jeho uvědomělá a pěstěná láska k sobě samému vyživuje natolik jeho duši, že necítí žádný nedostatek, žádnou vnitřní prázdnotu. Ve svém vnitru se cítí celistvý, a tím neuvěřitelně imponuje ostatním, kteří se tak ještě necítí.

Drzost být sám sebou

Buď sám sebou. Pěstuj odvahu být sám sebou. Neboj se říkat NE a nesouhlasit s kýmkoliv, je-li to zapotřebí. Ve většině případů stačí nesouhlasit v duchu. Tvůj kamarád ti vypráví o tom, co se dozvěděl na nějakém kurzu, a začne ti dávat rady, co musíš dělat, jak musíš žít atd. Ty ale okamžitě víš, že s tím nesouhlasíš, nicméně cítíš, že je zbytečné mu jeho novou pravdu vyvracet, a tak si ho vyslechneš, ale v duchu si řekneš: "Ne, tahle pravda se mi nelíbí, takovou pravdu nechci." Není tedy nutné stát se notorickým odporovatelem a každému říkat, že s jeho pravdou nesouhlasíš. Většinu času není zapotřebí říkat vůbec nic, stačí si myslet. Jen v krajních případech, kdy tě někdo k něčemu tlačí, a ty víš, že nechceš, je nutné jasně a razantně vyjádřit svůj nesouhlas.

Člověk, který má dost drzosti na to, být sám sebou, se nemusí dívat na zprávy, číst noviny, mít "všeobecný přehled", vstřebávat ty mraky a mraky článků začínajících slovy "Vědci zjistili...". Takový člověk si dál rozšiřuje svoje obzory a svojí pravdu, ale po svém, nepotřebuje k tomu mainstreamová média, ani souhlas většiny. Ví, že musí velmi pečlivě filtrovat vše, co přijímá do své mysli, protože co se mu v mysli usadí, tomu začne věřit, a čemu začne věřit, to se mu začne dít.

Božský vesmír a vesmírný Bůh

Všichni hledáme totéž, i když nedokážeme pojmenovat, co TO je. Hledáme to v zábavě, jídle, pití,hrách, sexu, ve sportu, v umění... Hledáme to a nenacházíme, protože kdybychom to našli, byli bychom šťastní a naplnění, nejen na dvě minuty, půl hodiny nebo den, ale napořád. Celý život žijeme s vědomím, že je ještě zapotřebí dosáhnout toho nebo onoho, abychom konečně měli pocit, že teď máme všechno, co potřebujeme, abychom byli naplněni. Jenže když (a pokud vůbec) toho dosáhneme, zjistíme, že ten zvláštní vnitřní tlak, to prapodivné hluché místo v nás stále vibruje a vynucuje si naši pozornost. Rádi bychom ho umlčeli, a někdy se nám to i daří, ale jakmile znovu vystřízlivíme a mysl se utiší, jasně pociťujeme, že nám stále něco schází.

Můžeme získat všechno bohatství a slávu světa, veškerý úspěch, milujícího partnera, úžasnou rodinu, prostě život zalitý sluncem, radostí a zpěvem, a přesto v tichých a intimních momentech samoty ucítíme, že TO JEDNO stále nemáme a stále po něm toužíme, i když pořád nevíme, co TO je.

To, co hledáme, je Bůh. Celý život a po všechny životy hledáme Boha, aniž bychom si to uvědomovali. Hledáme ho všude možně, kde ho nikdy nenalezneme, a tím získáváme cenné zkušenosti a vhled do stále více oblastí, situací a problematik. Tak se postupně stáváme rozumnějšími a moudřejšími a oblastí, které jsme za všechny své životy ještě neprobádali, stále více ubývá. Až jednou, někdo dříve a někdo později, dojdeme k poznání, že jediné místo, kde jsme zatím nehledali, anebo hledali, ale ne dostatečně vytrvale, je naše vlastní nitro, hlubiny vlastní duše. A tak se konečně vydáme na tu správnou a jedinou cestu k Bohu: dovnitř sebe samých. Potom si také uvědomíme, že z bezedné nekonečnosti našeho nitra k nám vždy promlouval hlas, ať tiše či hlasitě, jenž nás vedl, dával nám cenné rady a v každé chvíli nám sděloval, co je správné a co ne.

Kdo hledá, ten najde, neboť kde je vůle, tam je i cesta.

Dobrý člověk musí umět být "zlý"

Dobrý člověk musí být za všech okolností věrný sám sobě, silný a neoblomný a ochotný být i "zlý", bude-li to situace vyžadovat. Musí být připravený na to, že se svými skutky vždy někomu znelíbí, a nesmí o sobě pochybovat ve chvíli, kdy ho ti, kterým nevyhověl, začnou označovat za zlého a bezcitného. Dobro musí být pevné a neoblomné, jinak se změní ve slabost, a slabost nemá sílu konat opravdové dobro. Jestliže člověk koná v naprostém souladu se svým nejniternějším přesvědčením, pak ostatním vždy pomáhá, i když to zvenčí může vypadat přesně naopak. Skutečná dobrota není dělat to, co se zdá být dobré, ale to, čemu věřím,že je správné. 

Je lepší zůstat věrný sám sobě a znelíbit se celému světu, než se všem zavděčit, a zradit sebe sama. Navíc člověk, který všem vždy vyhoví, si nikdy nemůže vážit sám sebe, a ostatní si ho váží o to míň. Zatímco člověk, který je upřímný sám k sobě a ke druhým i za cenu toho, že někoho zraní a zklame, si bude vždy vážit sám sebe a postupně si získá lásku a respekt všech, i těch, které zklamal, neboť všichni instinktivně věříme těm, kteří si věří, máme rádi ty, kteří se mají rádi, a vážíme si těch, kteří si sami sebe váží.

Těžká období

Tak jako po podzimu přichází vždy zima, tak do našeho života opakovaně vstupují těžká období. Někdy přijdou postupně, nenápadně a ve vší tichosti, jindy jsou náhlá a hlučná. Během jejich trvání nás bolí celá duše, pláčeme, trpíme, smutníme nebo jen otupěle zíráme a monotónně přežíváme každý den. Zpočátku doufáme, že těžké období je jen jakýsi omyl, který se rychle vyřeší. Postupně ztrácíme naději a propadáme ještě většímu zoufalství, až nám konečně dojdou síly a my se vzdáme.

Ve chvíli, kdy veškerý náš odpor padl, protože mu došlo palivo, začneme si zvykat a adaptovat se na to, z čeho jsme zpočátku byli nepříčetní a nerudní. rezignovaně začínáme přijímat svůj úděl. V tom těžkém období jsme už tak dlouho, že ho vlastně přestáváme brát jako těžké, čím dál víc nám připadá jako normální. Sem tam se i usmějeme, občas nahlas zasmějeme a naše tělo i duše se pomalu, ale jistě znovu uvolňují z křeče, do které je vrhla změna, která nám byla tolik nepříjemná.

Čas plyne dál a my se postupně vracíme jakoby do svého středového klidu, vnější okolnosti se nám sice nelíbí, ale my čím dál víc docházíme k přesvědčení, že nám přestaly vnitřně vadit, už nás neiritují, jsou nám lhostejné. To, co zpočátku zdálky vypadalo jako ohromná hora, je teď malá hrouda, kterou s klidem dokážeme přejít či přeskočit a jít dál. Právě jsme přestáli těžké období!

"Člověk neví, jak moc je silný,

dokud se neocitne v situaci,

ve které být silný je jediné,

co mu zbývá."

Od přírody jsme líní a pohodlní. Když nás nic nepálí, necítíme potřebu cokoliv měnit. Jenže náš úkol tady na Zemi je se vyvíjet a růst. Jestliže tedy ona Inteligence, která udává takt celému vesmíru, vidí, že jsme začali stagnovat nebo se snad vydali špatnou cestou, přivane do našeho života takové situace a okolnosti, které nás donutí změnit směr, chování, a nakonec myšlení. A o tom ve své podstatě jsou všechna zátěžová období. Někdy drsně a silou, někdy možná jemněji, ale vždy nás nutí, abychom změnili svůj úhel pohledu, rozšířili svoje vědomí a povznesli se sami nad sebe - a dokud to odmítáme udělat nebo jenom prostě neděláme, trpíme.

Těžká období a náročné zkoušky se čas od času nevyhnou nikomu.Otázkou není, jak se jim vyhnout, ale jak se jim postavit. A pokud se k nim stavíme správně, nezničí nás, nýbrž nás posílí a posunou blíž k našemu velkému cíli - k Bohu.

Ber život zodpovědně, ale nikoliv vážně

Na každou věc existuje 360 úhlů pohledu. Pokud mi něco vadí nebo mě někdo vytáčí, vycházím ze špatného úhlu. Když však začnu otáčet svůj pohled a hledat, dřív nebo později naleznu úhel, ze kterého mi to či ono vadit přestane. Jedině tak najdu opravdový vnitřní klid v dané záležitosti.

Je ovšem jasné, že jakmile vnitřně vyřeším jednu věc, objeví se jiná, jejíž existenci jsem možná ani netušil. Takový je ale už život. Jedna zkouška za druhou. Je však dobré, že s každou další zvládnutou zkouškou jsme silnější a moudřejší, a tak je naše cesta stále lehčí a veselejší, i když ne vždy zcela jednoduchá.

Uč se nalézt a udržet si vnitřní rovnováhu. Vždycky budou přicházet údery, které tě z ní vyhodí, ale poctivým snažením dosáhneš toho, že doba, kterou budeš v rovnováze, bude čím dál delší, a návraty do ní čím dál rychlejší.

Všichni máme v životě nějaké povinnosti. Nebrat život vážně neznamená, že tyto povinnosti budeme zanedbávat, nýbrž že si při jejich plnění udržíme od nich zdravý odstup tak, aby nedosáhly na naši vnitřní rovnováhu a klid.

Brát něco vážně neznamená nutně dělat to dobře a dělat něco dobře neznamená nutně brát to vážně.

Neber život vážně a uvidíš, že ho budeš žít lépe.

Smiř se s tím, že i když budeš jednat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vždy se objeví lidé, kteří tě z něčeho budou obviňovat a za něco kritizovat. Jejich slova se však o tebe musí rozbít jako skleněné kuličky o skálu. Dokud tě dokážou zlá slova druhých rozložit, bude pro tebe těžké udržet si vnitřní rovnováhu a víru v sebe sama. Chvála i kritika na tebe nesmí mít žádný vliv. Střelkou na tvém morálním kompasu je tvé svědomí, a ne hlasy zvenčí.

Snaž se být k ostatním vždy vlídný, shovívavý a trpělivý. Pokaždé, když máš chuť je vnitřně či otevřeně kritizovat (i kdyby právem), zamysli se nad tím, kolik věcí ty sám na sobě ještě musíš zlepšit, a pak zkus čas, který bys věnoval kritice, využít k zlepšování sebe sama. Mít rád všechny lidi, přijímat je takové, jací jsou, a nikdy je nehodnotit a nekritizovat, je jedna z nejtěžších věcí na duchovní cestě.

Jediným smyslem života je, abychom si uvědomili, že jsme duchovní božské bytosti, které vzešly od Boha a k němu se opět musí vrátit. Věnovat se duchovnu tedy není pouhý koníček, který provozujeme ve svém volném čase, zatímco někdo jiný chodí na ryby, jezdí na kole, maluje nebo lepí letadla. Duchovní rozvoj je to jediné, co nás jednou provždy vyvede z temnoty ignorance a věčného koloběhu radostí a smutků, smíchu a pláče, zrození a smrtí. Čím více se mu budeme věnovat, tím rychlejší a kratší bude naše cesta ke splynutí s Bohem.

Někdy se může zdát, že tato cesta je nudná a plná odříkání, ale to je pouhý začátek. To, co nás na ní ještě čeká, je tak vzrušující, fascinující a dechberoucí, že ty nejfantastičtější filmy s všemožnými efekty proti tomu blednou a stávají se černobílou kulisovou pohádkou ve studiu.

Máš na výběr. Buď se dál budeš nechávat hypnotizovat třpytivým pozlátkem tohoto světa, kde žádná radost netrvá věčně a kde štěstí, které ti nabízí, je velmi diskutabilní a zcela pomíjivé, anebo se rozhodneš, že už nechceš být tupým panákem v šíleném davu, a vykročíš směrem tam, kam se kdysi vydali všichni světci, mágové, mystikové, guruové a avatáři, aby konečně objevili to, co se ve vnějším světě nedá nikdy nalézt.

Cesta ze šíleného světa

vede dovnitř sebe sama,

ale končí mnohem, mnohem dál... 

Z knihy: Cesta ven ze šíleného světa - Jan Menděl