NÁŠ VZNIK A VZNIK CELÉHO VESMÍRU
Evangelium sv. Jana začíná slovy: na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo. - A Starý zákon v Genesi uvádí, že na začátku nebylo nic, a přece byla Prapodstata všeho již před počátkem vesmírného vývoje. Tato Prapodstata všeho, to byla ona veliká, moudrá, všemocná Síla, to byl Prapočátek všeho, jemuž od začátku světa byla dávána různá jména a jemuž my říkáme Bůh. Ale to není to pravé jméno, neboť nikdo ze smrtelníků nesmí je vyslovit, je nade vše svaté. A proto židé užívali jména Jahve - Jehova, my jména Bůh.
Tento Bůh, tento Prapočátek, Prapodstata všeho, Síla, existující od věčnosti do věčnosti, rozhodla se ze Sebe vytvořit život nový, aby sama tato Prapodstata, Prapříčina nacházela ve vlastní své tvorbě neustálé zdokonalování. V této tvorbě vedle své moci musela vydati - vydechnouti ze sebe inteligenci, neboť k tvoření bylo zapotřebí nejen síly - to jest moci -, nýbrž také inteligence. A tak z jednoho Boha a z jedné síly máme dva mocné prvky, které hned od počátku byly utajeny v oné Moci, ze které vyšly. Protože vše stvořené mělo být dokonalé dle představy nejdokonalejšího Boha, bylo potřebí, jako vždy a ve všem, i nyní Lásky. A proto tento dvojjedinný Bůh, Inteligence a Síla, vydechl ze Sebe i Lásku. A tu máme již trojjedinného Boha - Inteligenci, Sílu a Lásku, čili - Boha - Otce - Sílu, Inteligenci - Ducha svatého, Lásku - Syna Božího (Krista).
Tento trojjedinný Bůh vydechl ze sebe sedm duchů tvořivých a tito společně vydechli do vesmíru duše lidské. Těmto duším lidským byl dán zákon a k němu rozum a svobodná vůle. Duše lidské, mající svobodnou vůli a rozum, začaly ihned přemýšlet o to, mají-li zákon Boží zachovávat, anebo jednat podle své vlastní vůle. Tak se duše rozdělily na tři tábory. Jeden tábor rozhodl se zachovávat zákon Boží, a duše k němu náležející zůstaly v nyní tak zvaném království nebeském, v blízkosti Otce, Tvůrce svého, a prožívaly a prožívají duchovní vývoj v devíti stupních. To jest oněch devět kůrů andělských. I pro ně platný zákon určoval, kdy smějí z jedné sféry duchovní přestupovat do vyšších, neboť ani u nich nebyl vývoj jednotný a stejně rychlý. Druhá skupina duší odmítla vůbec zachovávání zákona Božího a protivila se Bohu. Tyto duše byly jako zavržení andělé, zastupující inteligenci zla, vykázány z duchovního domova otcovského a octly se, bloudíce, v celém vesmíru.
Třetí skupina duší - a to jsme právě my - rozhodla se, že by byla ochotna zachovávat zákon Boží, ale chce použít svého rozumu a své svobodné vůle, dané jí Bohem k poznání jiného života. Tyto duše odešly také z otcovského domova, a to jako marnotratní synové. Stejně jako dnes, tak i na počátku světa objevovali se silnější jedinci a vedle nich duše, které potřebovaly vedení. Tito jedinci, každý na svou pěst, vedli duše, které se k nim připojovaly, a každý dle svého rozumu hledal jinou cestu. Tak tvořily se miliony a miliony skupin duší, které opustily Otcovský dům, nebeské království, a začaly bloudit vesmírem.
Tímto svým rozhodnutím duše porušily zákon klidu a harmonie ve vesmíru, rozpoutaly síly, které jimi vládly, a síly ty způsobily v celém vesmíru veliký rozruch a rotaci. Tak se všechny skupiny duší dostaly do ohromného pohybu a touto rotací zhušťovaly se stále, až se z nich vytvořily ve vesmíru vědecky tak zvané mlhoviny. Co se z těchto mlhovin vytvořilo, věda již sama ví a také dokázala. Byly to počátky vesmírových těles, celých planetárních soustav a miliardy hvězd. Postup tohoto dění ze stanoviska duchovního však věda nepodává.
Trvalo snad miliony a snad i miliardy let, než z takovéto mlhoviny vznikla pevná hmota, jakou je na příklad naše země. Skupiny duší, které prodělávaly tento zvláštní zhmotňovací proces, musely projít devíti stupni sestupnými, než se octly v takové hustotě, že vytvořily nerostnou hmotu. Ze svého duchovního domova - nebeského království (1. stupeň) vešly do vesmíru, kde vytvořily nejprve ether (2. stupeň), dále elektrony a protony (3. stupeň), z těchto elektronů a protonů atom (4. stupeň), po něm následoval chemický prvek (5. stupeň), dále plyn (6. stupeň), později pára (7. stupeň), z páry vodu (8. stupeň). Ve vodě usazovalo se bahno, první nerost (9. stupeň).
Celý tento proces sestupný, který prodělávala duše lidská, vlastně naše duchovní "já", nebyl naším Bohem, nejlaskavějším Otcem, nikdy spuštěn ze zřetele. A my - naše duše - byli jsme svěřeni péči nejvyšší Lásky Boží - synu Božímu - Kristu. Ten provázel nás neustále na všech cestách a při všech proměnách našeho bytí, až do nejnižšího stupně, kdy duše lidská ovládala sféru nerostnou, nad níž se až dodnes, ve velkém počtu případů, ani nepovznesla. Láska Boží provázela však tyto marnotratné syny, sestupující od stupně k stupni, a ztrácející na každém z nich část velkých duchovních darů, kterými nás Bůh při stvoření obmysliti ráčil. Dary tyto jsou však pro nás stále připraveny, jakmile se zase krok za krokem, stupeň za stupněm budeme blížit svému budoucímu cíli. Tedy starostlivost a Láska Otcova k nám je tak ohromná, že provázel nás, jak bylo výše řečeno, Láskou svou až do největších hlubin, aby nevyhasla v nás touha po návratu ke Světlu, k veliké Lásce, Otci našemu.
Duše pochopily správně, že se musí zdokonalovat. Tak se v naší veliké hroudě zemské objevil duchovní život, usměrňující duše, dle jejich schopností, k návratu k Otci. Jednotlivé skupiny duší vytvářejí různé krystaly a drahé kovy, leč duše ty brzy pochopí, že dokud jsou jenom ve hmotě, nerostu, těžko by se mohly dostat zpět do otcovského domu. Proto, vedeny Láskou Boží - Kristem, snaží se dostat ze hmoty výš. Tady začíná cesta vzhůru, na níž můžeme sledovat zase devět sfér vzestupných.
Po první sféře - nerostné - přichází 2. sféra rostlinná, kdy vytvářejí se na zeměkouli nová těla ve formě prvních traviček a rostlin. Objevují se zase v milionech druhů, a po odumírání života jednotlivých druhů těchto rostlin vytvářejí se nové a nové, stále dokonalejší, a všechno spěje od nerostu, hroudy zemské výš, do vzduchu, směrem tam, kde očekává je otcovská náruč.
Leč duše znovu poznávají, že je těžko dostat se výš, jsou-li kořeny připoutány ještě ke hmotě. Vytvářejí si proto nová těla, nevázaná již na hmotu. Tak nadchází 3. sféra vzestupná, zvířecí. Ve vodě vznikají první medusy, z nich pak různí živočichové mořští, kteří přecházejí i do jiných vod, a pro rychlejší pohyb vytvářejí si těla různých ryb. Leč zase poznávají, že se sice odpoutaly od hmoty, ale jsou odkázány jen na vodu, která je stále ještě silně omezuje. Dalším popudem všemocného Ducha vytvářejí si nová těla obojživelníků, která se mohou snáze pohybovati, a to nejen ve vodě, nýbrž i na povrchu zemském, na vzduchu. Z těchto obojživelníků vytvářejí se těla hadů, ale to jsou zase jen těla, která stále ještě duše nutí být blízko při zemi u hmoty, ač duše ovládaná seshora touží pořád výš a výš. Z touhy dostat se od hmoty výš vznikají těla na čtyřech nohách, první to ještěři. Později, aby se dostaly ještě výš, vytvářejí si k tělům svým různá křídla - a to jsou oni pohádkoví draci, po nichž zbyly dodnes létající ještěrky.
Další vývoj duší směřoval k vytváření těl lehčích s křídly, a to byla těla ptačí různých velikostí. Za tuto touhu po otcovském domě Bůh odměňuje je tím, že odívá je do překrásných barev a dává jim milost, aby písní svou oslavovaly svého nejmilostivějšího Otce.
Dalším vývojem, který se děje neustálým přerozováním, vtělováním do stále nových a nových forem, dospěl vývoj sféry zvířecí k opici, mající čtyři ruky, která se nejvíce podobala primitivnímu člověku. Když vývoj zvířete dospěl již tak daleko, že se dovedlo postaviti na zadní ruky a dívati se vzhůru, odkud duše jeho přišla, Bůh omilostnil tuto vyspělejší duši tím, že jí vrátil zase některé dary, které ztratila na své cestě sestupné, a dal jí znovu rozum a svobodnou vůli. Pokud duše ovládala sféru zvířecí, postrádala těchto darů a byla odkázána jen na vnitřní pud a neuvědomovala si vedení, přicházející od Otce. Takto obdařené duše vtělují se do prvního primitivního člověka (4. sféra vzestupná), který zase dlouhým vývojem, který musela jeho duše prodělat, aby dospěla k ujasnění svých rozumových schopností vyspívá v člověka rozumového. (5. sféra). Až člověk projde touto sférou, kterou my právě prožíváme, čeká na něho další vývoj. Duše přejde do sféry 6. - psychické - duševní, ve které se vracejí vyvoleným, nejvýš vyspělým duším také další dary duchovní, zejména šestý smysl.
Z této sféry přechází pak duše do 7. sféry - spirituelní - duchovní, kde nabývá dalších duchovních darů Božích i nových smyslů a schopností. Z této sféry, která trvá zase celé věky, dostane se duše do sféry 8. - kristusovské, ve které bude již naplněna nejvyšší Láskou Boží, bude stát již v předsíni Otcovského domu, před samým královstvím nebeským. 9. stupeň pro duše naplněné Kristem jest konečně - Otcovský dům - království nebeské nebo tak zvaný Ráj, z něhož duše lidská byla vyhnána, resp. po porušení zákonů Božích musela z něho odejíti.
Celý tento proces sestupný, který prodělávala duše lidská, vlastně naše duchovní "já", nebyl naším Bohem, nejlaskavějším Otcem, nikdy spuštěn ze zřetele. A my - naše duše - byli jsme svěřeni péči nejvyšší Lásky Boží - synu Božímu - Kristu. Ten provázel nás neustále na všech cestách a při všech proměnách našeho bytí, až do nejnižšího stupně, kdy duše lidská ovládala sféru nerostnou, nad níž se až dodnes, ve velkém počtu případů, ani nepovznesla. Láska Boží provázela však tyto marnotratné syny, sestupující od stupně k stupni, a ztrácející na každém z nich část velkých duchovních darů, kterými nás Bůh při stvoření obmysliti ráčil. Dary tyto jsou však pro nás stále připraveny, jakmile se zase krok za krokem, stupeň za stupněm budeme blížit svému budoucímu cíli. Tedy starostlivost a Láska Otcova k nám je tak ohromná, že provázel nás, jak bylo výše řečeno, Láskou svou až do největších hlubin, aby nevyhasla v nás touha po návratu ke Světlu, k veliké Lásce, Otci našemu.
Duše pochopily správně, že se musí zdokonalovat. Tak se v naší veliké hroudě zemské objevil duchovní život, usměrňující duše, dle jejich schopností, k návratu k Otci. Jednotlivé skupiny duší vytvářejí různé krystaly a drahé kovy, leč duše ty brzy pochopí, že dokud jsou jenom ve hmotě, nerostu, těžko by se mohly dostat zpět do otcovského domu. Proto, vedeny Láskou Boží - Kristem, snaží se dostat ze hmoty výš. Tady začíná cesta vzhůru, na níž můžeme sledovat zase devět sfér vzestupných.
Po první sféře - nerostné - přichází 2. sféra rostlinná, kdy vytvářejí se na zeměkouli nová těla ve formě prvních traviček a rostlin. Objevují se zase v milionech druhů, a po odumírání života jednotlivých druhů těchto rostlin vytvářejí se nové a nové, stále dokonalejší, a všechno spěje od nerostu, hroudy zemské výš, do vzduchu, směrem tam, kde očekává je otcovská náruč.
Leč duše znovu poznávají, že je těžko dostat se výš, jsou-li kořeny připoutány ještě ke hmotě. Vytvářejí si proto nová těla, nevázaná již na hmotu. Tak nadchází 3. sféra vzestupná, zvířecí. Ve vodě vznikají první medusy, z nich pak různí živočichové mořští, kteří přecházejí i do jiných vod, a pro rychlejší pohyb vytvářejí si těla různých ryb. Leč zase poznávají, že se sice odpoutaly od hmoty, ale jsou odkázány jen na vodu, která je stále ještě silně omezuje. Dalším popudem všemocného Ducha vytvářejí si nová těla obojživelníků, která se mohou snáze pohybovati, a to nejen ve vodě, nýbrž i na povrchu zemském, na vzduchu. Z těchto obojživelníků vytvářejí se těla hadů, ale to jsou zase jen těla, která stále ještě duše nutí být blízko při zemi u hmoty, ač duše ovládaná seshora touží pořád výš a výš. Z touhy dostat se od hmoty výš vznikají těla na čtyřech nohách, první to ještěři. Později, aby se dostaly ještě výš, vytvářejí si k tělům svým různá křídla - a to jsou oni pohádkoví draci, po nichž zbyly dodnes létající ještěrky.
Dalším vývojem, který se děje neustálým přerozováním, vtělováním do stále nových a nových forem, dospěl vývoj sféry zvířecí k opici, mající čtyři ruky, která se nejvíce podobala primitivnímu člověku. Když vývoj zvířete dospěl již tak daleko, že se dovedlo postaviti na zadní ruky a dívati se vzhůru, odkud duše jeho přišla, Bůh omilostnil tuto vyspělejší duši tím, že jí vrátil zase některé dary, které ztratila na své cestě sestupné, a dal jí znovu rozum a svobodnou vůli. Pokud duše ovládala sféru zvířecí, postrádala těchto darů a byla odkázána jen na vnitřní pud a neuvědomovala si vedení, přicházející od Otce. Takto obdařené duše vtělují se do prvního primitivního člověka (4. sféra vzestupná), který zase dlouhým vývojem, který musela jeho duše prodělat, aby dospěla k ujasnění svých rozumových schopností vyspívá v člověka rozumového. (5. sféra). Až člověk projde touto sférou, kterou my právě prožíváme, čeká na něho další vývoj. Duše přejde do sféry 6. - psychické - duševní, ve které se vracejí vyvoleným, nejvýš vyspělým duším také další dary duchovní, zejména šestý smysl.
Z této sféry přechází pak duše do 7. sféry - spirituelní - duchovní, kde nabývá dalších duchovních darů Božích i nových smyslů a schopností. Z této sféry, která trvá zase celé věky, dostane se duše do sféry 8. - kristusovské, ve které bude již naplněna nejvyšší Láskou Boží, bude stát již v předsíni Otcovského domu, před samým královstvím nebeským. 9. stupeň pro duše naplněné Kristem jest konečně - Otcovský dům - království nebeské nebo tak zvaný Ráj, z něhož duše lidská byla vyhnána, resp. po porušení zákonů Božích musela z něho odejíti.
Vývoj duší, vlastně našeho duchovního "já", neděje se jednotně. Některé spějí kupředu rychleji, některé pomaleji, podle toho, jak dovedou zachovávati zákon Boží. Aby člověk snáze dospěl k dokonalosti a dříve mohl se vrátit k Otci, přišel na svět Ježíš Kristus, přišel ke svému stádu, aby nás nejen poučil o tom, že jsme dítkami Božími, a naučil nás znát jeho velkou Lásku k nám, i jeho Moc a Moudrost, která o nás stále pečuje a stále k Sobě nás volá. Přišel hlavně proto, aby nám ulehčil tíhu všech našich poklesků, t. j. hříchů, kterých jsme se dopustili na svém sestupu i vzestupu. Přišel Starý zákon ne zrušit, ale naplnit Láskou. Přišel sejmout s nás následky těžkých hříchů a dovedl za pravdu postoupit pro nás i potupnou smrt na kříži. Tím dal nám jasný příklad, kam až naše láska má jít, že má vyvrcholit v oběti pro druhé. Avšak Ježíš Kristus přišel také proto, aby nám ukázal cestu pro budoucnost, jak žít, abychom nemuseli trpěti za každý svůj poklesek tak jako dříve. Ukázal nám dvojí cestu ke spasení a rychlejšímu zdokonalování svého vývoje. A záleží jenom na nás, ježto máme rozum a svobodnou vůli, pro kterou cestu se rozhodneme, abychom po ní kráčeli. Prvá cesta je cestou lásky - za Kristem -, na níž přestává všecko utrpení. Druhá cesta jde víc za sobectvím a je zdánlivě pohodlnější, ale k úspěchu a zdokonalení vede jen přes utrpení.
Žádný člověk, ani hříšný, není odsouzen zahynouti. Každému dána je možnost nápravy a zdokonalení. Všechny naše poklesky, vady a hříchy vyvěrají z naší nedokonalosti, a protože v ní dosud žijeme, zůstáváme vtěleni na této zemi. Kdybychom byli dokonalí, jako Otec náš nebeský dokonalý jest, nemuseli bychom se již vtělovat, žili bychom po jeho boku, v království nebeském.
Je tedy účelem našeho života stálé zdokonalování, a zdokonalujeme se jen poznáváním zla, kterého se máme vystříhati. Kdybychom nepoznali zlo a nedovedli je rozlišovat od dobra, nemohli bychom ve svém zdokonalování postupovati. Proto je inteligence zla, postavená jako protiváha dobra, velmi důležitou složkou našeho vývoje. Dobro - Láska - a všechny s nimi související blaženosti pocházejí od Otce. Zlo a všecko utrpení, bolesti a vše ostatní, co s ním souvisí, pochází od inteligence zla - Lucifera - satana. Lucifer byl na počátku tvoření nejvyšším andělem v říši nebeské. Byl nositelem světla. Z pýchy nad svým postavením, ke kterému jej určil Bůh, chtěl vládnout jako Bůh sám. Za to byl s ostatními neposlušnými anděly svržen. Rozkazem Božím byl mu dán velmi smutný úkol, státi se panovníkem zla na zemi. Dána mu povinnost, aby za trest sváděl ke zlému duše lidské, které na popud Boží touží po zdokonalení a návratu k Otci. Duše tyto mají samy svým rozumem a svobodnou vůlí rozhodovat, budou-li následovat Lucifera - satana, nebo zákon Lásky Boží. K tomu satan dostal ještě přísný zákaz, že se nesmí navrátit do otcovského domu dotud, dokud bude na světě jen jedna jediná duše, která by podlehla jeho svodům.
I satan je tedy ve službách Božích. Musí svádět duše lidské, aby z vlastní vůle mu odřekly. Ale přichází-li satan s tímto pokušením k člověku, již předem se třese hrůzou, že se mu podaří člověka toho svést. A proto ten, kdo ho uposlechne, vlastně mu ublíží, neboť tím oddálí zase jeho návrat k Otci. To také vyprovokuje ho pak k pomstě.
Láska Boží chrání nás dlouho před touto pomstou, a sama netrestá nás nikdy za to, že jsme uposlechli raději satana než Krista. Teprve když si člověk neuvědomuje své prohřešení a nesnaží se napravit je, Bůh připouští, aby satan provedl své dílo pomsty a přivodil člověku utrpení, které ho má vrátit zase k poznání dobra.
Je naprosto zřejmo, že všechny naše hříchy a poklesky nejsou překážkou k našemu spasení, nýbrž jen naše pýcha a sebeláska, která nám překáží, abychom poznali a uznali své chyby, zabraňuje nám kráčet cestou ke své spáse. Je nezbytné poznati zlo, abychom se mu dovedli ubránit, neboť jenom tím můžeme se zdokonalovat. Z toho tedy vyplývá, že vlastně každý náš hřích je stupněm poznání na cestě našeho zdokonalování. Chybíme-li a uznáme-li svoji chybu, litujeme-li svého činu a činíme pokání, to jest předsevzetí do budoucna, že se tohoto hříchu pro příště vystříháme, pak jsme již dosáhli účelu poznání zla. Nabyli jsme tím zkušenosti, která se uloží v našem podvědomí a která nás později, aniž bychom si toho uvědomovali, uchrání před opakováním téhož poklesku. I my jsme v předcházejících životech vraždili, loupili, kradli, lhali - ale miliony lidí nejsou již dnes schopny ani vražd, krádeží a loupeží, ani podvodů, protože ve svém podvědomí z předcházejících životů nabyli poznatků, co za nimi následovalo. V našem podvědomí jsou uloženy zkušenosti všeho toho, co jsme za celé miliony a miliony let prožívali, a to od vydechnutí našich duší do duchovního světa, za sestupu do hmoty až po dnešní náš život, a další zkušenosti naše ukládají se v podvědomí stále a stále.
Kdo se dopouští špatných činů, kterých nelituje, nedělá pokání a nesnaží se napravit se - ani toho Bůh ještě neopouští, protože Láska Boží nepřipustí, aby některé dítko zůstalo pozadu. Chrání i je před následky jeho špatných činů. Ale když člověk takový je tvrdošíjný, a snad i opakuje spáchané zlo, pak Bůh přenechává jej inteligenci zla, aby obdařila jej dary, kterými ona vládne, to jest neštěstími, nemocemi, rozervaností, zoufalstvím, bídou a mukami. Takové utrpení nemá zase jiný význam než donutit nás k přemýšlení, čím jsme si toto veliké utrpení zavinili. Každá příčina má svůj následek, každý trest je něčím zasloužen. Ale lidé ve své pýše a nedotknutelnosti, z pouhé pohodlnosti raději naříkají, že je Bůh nespravedlivě trestá. Zapomínají, že nejvyšší Láska - Bůh netrestá nikdy, a proto zůstávají stále ve svém utrpení.
Je-li člověk rozumný, přemýšlí o tom, čím k utrpení dospěl, čím si je zasloužil, a tu konečně dojde k tomu, že on sám si je vytvořil. Pak také začne přemýšleti o tom, jak se ho zase zbavit. Nepřijde-li hned na to, čím si své utrpení zavinil, ať prosí Boha, aby mu bylo dáno poznání jeho chyb - a jistě dostane se mu té milosti, že pozná své chyby. Lituje-li toho a činí, jak bylo již řečeno - pokání, a odřekne-li se nadále podobných činů, pak se toto poznání ukládá do jeho podvědomí jako zkušenost, a utrpení jeho ihned zmizí.
Tomu učil nás Ježíš Kristus, Vyslanec a Syn Boží. Aby našeho utrpení bylo méně než dříve, aby umenšil utrpení lidstva, jen proto přišel na svět. Avšak mnozí lidé i celé církve se domnívají, že Ježíš Kristus zemřel na kříži za všechny naše hříchy, tedy i za ty, které budeme páchat v budoucnosti. Ale v tom se velice mýlí. Ježíš Kristus smyl svou obětí všechny naše předcházející, karmu zatěžující hříchy, a pro další vývoj ukázal nám cestu, jak žít, abychom nehřešili, nebo zhřešíme-li již, jak se vyhnouti následkům svých hříchů. Svým učením Ježíš Kristus dal nám možnost spásy, budeme-li se jím skutečně řídit. Ale hlásati, že můžeme klidně hřešit, protože Pán Ježíš za naše hříchy zemřel, a že stačí pouze vyzpovídati se z nich, aby nám byly odpuštěny - to není doslovně pravdou. Toto odpuštění je vždycky podmíněno upřímnou snahou jíti za Kristem, neboť ten, kdo jde za Kristem, musí jít cestou Lásky a ta již sama o sobě vede jen ke konání dobra. Jen dobrými skutky můžeme odčiniti své skutky zlé a dosáhnouti žádoucí rovnováhy. Nespoléhejte se nikdy, že můžete hřešit proto, že někdo jiný, byť i třebas Syn Boží, s vás hříchy již sejmul! Bylo by to sice velmi pohodlné, ale rozhodně nesprávné náboženství.
Většina lidí dovede jen naříkat nad svým utrpením a nepřipustí, že nikdo jiný než oni sami si je zavinili, a také nikdo jiný než oni sami nemůže jim od něho pomoci. Ve své netrpělivosti hluší a slepí nechápou, že Bůh přináší nám neustále plnou náruč ohromných darů a je připraven dáti jich každému tolik, kolik jich dovede přijmout. Čeká jen, abychom s důvěrou otevřeli také náruč svou a podávané dary Jeho přijali. A co chce od nás za tuto velkou milost, kterou nám každodenně poskytuje a nabízí? Nežádá na nás tak velkých obětí, jaké přinášeli první křesťané, kteří se pro víru Ježíše Krista dávali mučit - zabíjet. Žádá jen, abychom žili s ním v harmonii, milovali Ho jako Otce svého, aby i Jeho Láska mohla zas navzájem naplňovat nás, abychom mohli my použít této Lásky Boží, námi procházející a nás naplňující, ve svém všedním životě, k milování svých bližních. Přeje si, aby láska naše panovala v našich srdcích, slovech i skutcích a stala se základem všeho našeho života, aby již tento život zde procházel v rajských slastech.
Onen ráj, do něhož Bůh postavil prvého člověka, jest kolem nás všude. My máme to v rukách, budeme-li chtít vědomě v tomto ráji žít, anebo vypudíme-li se z toho ráje sami svým sobectvím, svou neláskou, podvody, lží, hrabivostí a smyslností. Budeme-li žít v harmonii s Bohem, bude Bůh trvale sídlit v našem nitru. K tomu však musí být nitro naše čisté, prosté vší lži, přetvářky, sobectví a pýchy, proto každý z nás musí se pokorně odevzdat do Vůle Boží a snažit se podle svých schopností zachovávat všechny zákony Boží.
Pán Ježíš Kristus řekl jasně: "Kdo mne miluje, slov mých zachovává, a kdo tak činí, toho Bůh miluje, a k tomu přijdeme a příbytek svůj si u něho učiníme." Kdyby si lidstvo uvědomilo význam těchto velikých slov, kdyby jen uvážilo, jaké to musí být blaho a štěstí, když náš Otec nebeský se svým Synem Kristem, s nejvyšší Láskou svou v nás se usídlí, nemělo by jistě jiné touhy než je naplniti. Toť samotný vrchol lidského štěstí. A kdo toto poznal, nikdy nezamění je za statky vezdejší, za sebevětší blahobyt a radovánky světské, ani za pochybné radovánky dnešní pakultury.
Kéž pochopilo by lidstvo tuto velkou věc a vrátilo se zase k Bohu a ke Kristu! Toť nejbezpečnější cesta ke šťastnému a spokojenému životu. Kéž by tato slova má vnikla do duší lidských a rozžala tam jiskru Boží a rozplamenila ji k nejčistší lásce a touze po Věčné Pravdě.
Bůh a člověk - přednáška proslovená 27. 2. 1928 v Jablonci nad Nisou
Z knihy: Pavlovy rozpravy - díl I. (V edici: Práh mezi světy) - Bedřich Kočí
Žádný člověk, ani hříšný, není odsouzen zahynouti. Každému dána je možnost nápravy a zdokonalení. Všechny naše poklesky, vady a hříchy vyvěrají z naší nedokonalosti, a protože v ní dosud žijeme, zůstáváme vtěleni na této zemi. Kdybychom byli dokonalí, jako Otec náš nebeský dokonalý jest, nemuseli bychom se již vtělovat, žili bychom po jeho boku, v království nebeském.
Je tedy účelem našeho života stálé zdokonalování, a zdokonalujeme se jen poznáváním zla, kterého se máme vystříhati. Kdybychom nepoznali zlo a nedovedli je rozlišovat od dobra, nemohli bychom ve svém zdokonalování postupovati. Proto je inteligence zla, postavená jako protiváha dobra, velmi důležitou složkou našeho vývoje. Dobro - Láska - a všechny s nimi související blaženosti pocházejí od Otce. Zlo a všecko utrpení, bolesti a vše ostatní, co s ním souvisí, pochází od inteligence zla - Lucifera - satana. Lucifer byl na počátku tvoření nejvyšším andělem v říši nebeské. Byl nositelem světla. Z pýchy nad svým postavením, ke kterému jej určil Bůh, chtěl vládnout jako Bůh sám. Za to byl s ostatními neposlušnými anděly svržen. Rozkazem Božím byl mu dán velmi smutný úkol, státi se panovníkem zla na zemi. Dána mu povinnost, aby za trest sváděl ke zlému duše lidské, které na popud Boží touží po zdokonalení a návratu k Otci. Duše tyto mají samy svým rozumem a svobodnou vůlí rozhodovat, budou-li následovat Lucifera - satana, nebo zákon Lásky Boží. K tomu satan dostal ještě přísný zákaz, že se nesmí navrátit do otcovského domu dotud, dokud bude na světě jen jedna jediná duše, která by podlehla jeho svodům.
I satan je tedy ve službách Božích. Musí svádět duše lidské, aby z vlastní vůle mu odřekly. Ale přichází-li satan s tímto pokušením k člověku, již předem se třese hrůzou, že se mu podaří člověka toho svést. A proto ten, kdo ho uposlechne, vlastně mu ublíží, neboť tím oddálí zase jeho návrat k Otci. To také vyprovokuje ho pak k pomstě.
Láska Boží chrání nás dlouho před touto pomstou, a sama netrestá nás nikdy za to, že jsme uposlechli raději satana než Krista. Teprve když si člověk neuvědomuje své prohřešení a nesnaží se napravit je, Bůh připouští, aby satan provedl své dílo pomsty a přivodil člověku utrpení, které ho má vrátit zase k poznání dobra.
Je naprosto zřejmo, že všechny naše hříchy a poklesky nejsou překážkou k našemu spasení, nýbrž jen naše pýcha a sebeláska, která nám překáží, abychom poznali a uznali své chyby, zabraňuje nám kráčet cestou ke své spáse. Je nezbytné poznati zlo, abychom se mu dovedli ubránit, neboť jenom tím můžeme se zdokonalovat. Z toho tedy vyplývá, že vlastně každý náš hřích je stupněm poznání na cestě našeho zdokonalování. Chybíme-li a uznáme-li svoji chybu, litujeme-li svého činu a činíme pokání, to jest předsevzetí do budoucna, že se tohoto hříchu pro příště vystříháme, pak jsme již dosáhli účelu poznání zla. Nabyli jsme tím zkušenosti, která se uloží v našem podvědomí a která nás později, aniž bychom si toho uvědomovali, uchrání před opakováním téhož poklesku. I my jsme v předcházejících životech vraždili, loupili, kradli, lhali - ale miliony lidí nejsou již dnes schopny ani vražd, krádeží a loupeží, ani podvodů, protože ve svém podvědomí z předcházejících životů nabyli poznatků, co za nimi následovalo. V našem podvědomí jsou uloženy zkušenosti všeho toho, co jsme za celé miliony a miliony let prožívali, a to od vydechnutí našich duší do duchovního světa, za sestupu do hmoty až po dnešní náš život, a další zkušenosti naše ukládají se v podvědomí stále a stále.
Kdo se dopouští špatných činů, kterých nelituje, nedělá pokání a nesnaží se napravit se - ani toho Bůh ještě neopouští, protože Láska Boží nepřipustí, aby některé dítko zůstalo pozadu. Chrání i je před následky jeho špatných činů. Ale když člověk takový je tvrdošíjný, a snad i opakuje spáchané zlo, pak Bůh přenechává jej inteligenci zla, aby obdařila jej dary, kterými ona vládne, to jest neštěstími, nemocemi, rozervaností, zoufalstvím, bídou a mukami. Takové utrpení nemá zase jiný význam než donutit nás k přemýšlení, čím jsme si toto veliké utrpení zavinili. Každá příčina má svůj následek, každý trest je něčím zasloužen. Ale lidé ve své pýše a nedotknutelnosti, z pouhé pohodlnosti raději naříkají, že je Bůh nespravedlivě trestá. Zapomínají, že nejvyšší Láska - Bůh netrestá nikdy, a proto zůstávají stále ve svém utrpení.
Je-li člověk rozumný, přemýšlí o tom, čím k utrpení dospěl, čím si je zasloužil, a tu konečně dojde k tomu, že on sám si je vytvořil. Pak také začne přemýšleti o tom, jak se ho zase zbavit. Nepřijde-li hned na to, čím si své utrpení zavinil, ať prosí Boha, aby mu bylo dáno poznání jeho chyb - a jistě dostane se mu té milosti, že pozná své chyby. Lituje-li toho a činí, jak bylo již řečeno - pokání, a odřekne-li se nadále podobných činů, pak se toto poznání ukládá do jeho podvědomí jako zkušenost, a utrpení jeho ihned zmizí.
Tomu učil nás Ježíš Kristus, Vyslanec a Syn Boží. Aby našeho utrpení bylo méně než dříve, aby umenšil utrpení lidstva, jen proto přišel na svět. Avšak mnozí lidé i celé církve se domnívají, že Ježíš Kristus zemřel na kříži za všechny naše hříchy, tedy i za ty, které budeme páchat v budoucnosti. Ale v tom se velice mýlí. Ježíš Kristus smyl svou obětí všechny naše předcházející, karmu zatěžující hříchy, a pro další vývoj ukázal nám cestu, jak žít, abychom nehřešili, nebo zhřešíme-li již, jak se vyhnouti následkům svých hříchů. Svým učením Ježíš Kristus dal nám možnost spásy, budeme-li se jím skutečně řídit. Ale hlásati, že můžeme klidně hřešit, protože Pán Ježíš za naše hříchy zemřel, a že stačí pouze vyzpovídati se z nich, aby nám byly odpuštěny - to není doslovně pravdou. Toto odpuštění je vždycky podmíněno upřímnou snahou jíti za Kristem, neboť ten, kdo jde za Kristem, musí jít cestou Lásky a ta již sama o sobě vede jen ke konání dobra. Jen dobrými skutky můžeme odčiniti své skutky zlé a dosáhnouti žádoucí rovnováhy. Nespoléhejte se nikdy, že můžete hřešit proto, že někdo jiný, byť i třebas Syn Boží, s vás hříchy již sejmul! Bylo by to sice velmi pohodlné, ale rozhodně nesprávné náboženství.
Většina lidí dovede jen naříkat nad svým utrpením a nepřipustí, že nikdo jiný než oni sami si je zavinili, a také nikdo jiný než oni sami nemůže jim od něho pomoci. Ve své netrpělivosti hluší a slepí nechápou, že Bůh přináší nám neustále plnou náruč ohromných darů a je připraven dáti jich každému tolik, kolik jich dovede přijmout. Čeká jen, abychom s důvěrou otevřeli také náruč svou a podávané dary Jeho přijali. A co chce od nás za tuto velkou milost, kterou nám každodenně poskytuje a nabízí? Nežádá na nás tak velkých obětí, jaké přinášeli první křesťané, kteří se pro víru Ježíše Krista dávali mučit - zabíjet. Žádá jen, abychom žili s ním v harmonii, milovali Ho jako Otce svého, aby i Jeho Láska mohla zas navzájem naplňovat nás, abychom mohli my použít této Lásky Boží, námi procházející a nás naplňující, ve svém všedním životě, k milování svých bližních. Přeje si, aby láska naše panovala v našich srdcích, slovech i skutcích a stala se základem všeho našeho života, aby již tento život zde procházel v rajských slastech.
Onen ráj, do něhož Bůh postavil prvého člověka, jest kolem nás všude. My máme to v rukách, budeme-li chtít vědomě v tomto ráji žít, anebo vypudíme-li se z toho ráje sami svým sobectvím, svou neláskou, podvody, lží, hrabivostí a smyslností. Budeme-li žít v harmonii s Bohem, bude Bůh trvale sídlit v našem nitru. K tomu však musí být nitro naše čisté, prosté vší lži, přetvářky, sobectví a pýchy, proto každý z nás musí se pokorně odevzdat do Vůle Boží a snažit se podle svých schopností zachovávat všechny zákony Boží.
Pán Ježíš Kristus řekl jasně: "Kdo mne miluje, slov mých zachovává, a kdo tak činí, toho Bůh miluje, a k tomu přijdeme a příbytek svůj si u něho učiníme." Kdyby si lidstvo uvědomilo význam těchto velikých slov, kdyby jen uvážilo, jaké to musí být blaho a štěstí, když náš Otec nebeský se svým Synem Kristem, s nejvyšší Láskou svou v nás se usídlí, nemělo by jistě jiné touhy než je naplniti. Toť samotný vrchol lidského štěstí. A kdo toto poznal, nikdy nezamění je za statky vezdejší, za sebevětší blahobyt a radovánky světské, ani za pochybné radovánky dnešní pakultury.
Kéž pochopilo by lidstvo tuto velkou věc a vrátilo se zase k Bohu a ke Kristu! Toť nejbezpečnější cesta ke šťastnému a spokojenému životu. Kéž by tato slova má vnikla do duší lidských a rozžala tam jiskru Boží a rozplamenila ji k nejčistší lásce a touze po Věčné Pravdě.
Bůh a člověk - přednáška proslovená 27. 2. 1928 v Jablonci nad Nisou
Z knihy: Pavlovy rozpravy - díl I. (V edici: Práh mezi světy) - Bedřich Kočí
Žádné komentáře:
Okomentovat