OTCOVA CESTA KE SPÁSE
I vstal a šel ke svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a
hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: „Otče,
zhřešil jsem … nejsem už hoden nazývat se tvým synem.“ Ale otec rozkázal
svým služebníkům: „Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu
na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je,
hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije,
ztratil se, a je nalezen.“ A začali se veselit. (Lukáš 15,20–24)
Syn možná pochopil, jaký hřích spáchal a jaké jsou jeho potřeby, ale zcela se přepočítal ohledně otcovy lásky. Své chápání založil na lidské logice: Dostanu, co si zasloužím. Otcovo porozumění ale odráží nebeskou logiku: Dám mu, co potřebuje. Zaslouží si těžký trest v podobě nikdy nekončící práce bez odpovídající odměny. Potřebuje ale lásku, péči, odpuštění a obnovu.
Tím, že nabízí rebelovi to, co si nezasloužil, otec v podobenství plně představuje nebeského Otce. Poskytovat lidem, co si nezaslouží, to nazývá Pavel milostí. Ježíš sice toto slovo nepoužil, ale nikdo by nedokázal plastičtěji vyobrazit jeho význam.
Nehodný syn je v jednom okamžiku zcela rehabilitován. „Rychle,“ volá otec radostně, „přineste ten nejlepší oděv.“ Ne nějaký starý oděv. Pro mého syna jen to nejlepší. „A dejte mu na ruku prsten,“ ten, který nese rodinnou pečeť a může tak otiskem do mokrého jílu zapečeťovat finanční a právní smlouvy – jednalo se vlastně o tehdejší rodinnou šekovou knížku a kreditní kartu v jednom. A na nohy mu nazujte boty, symbol svobodného člověka.
Ale to nejlepší teprve přichází: „Pojďme oslavovat tak jako nikdy. Zabijme tele vykrmené pro mimořádnou příležitost, pojďme do toho naplno. V tento výjimečný den bychom neměli ničím šetřit. Vždyť se mi vrátil syn.“
Taková je vůči nám milost našeho marnotratného Boha. Timothy Keller podotýká, že „marnotratný“ neznamená „rozmarný“, jak si řada lidí myslí, ale spíše „bezstarostně rozhazovačný“. Tak „otcovo přijetí kajícího se syna bylo vlastně bezstarostné; odmítl totiž synovi jeho hřích proti sobě počítat a žádat nějakou náhradu“. Jen to nejlepší pro mého „syna“.
A tak dochází k další oslavě, již třetí radostné oslavě u Lukáše 15. Získáváme dojem, že Bůh miluje oslavy a církevní společenství by mělo být tím nejradostnějším místem na světě.
Mohou být různé stupně svatosti, ale neexistují různé stupně odpuštění. V tom samém okamžiku, kdy odpovíme na volání Ducha svatého, abychom se navrátili k Otci, jsme plně a bez podmínek obnoveni do podoby Božích dětí. To je milost. A milost si zaslouží oslavu.
Syn možná pochopil, jaký hřích spáchal a jaké jsou jeho potřeby, ale zcela se přepočítal ohledně otcovy lásky. Své chápání založil na lidské logice: Dostanu, co si zasloužím. Otcovo porozumění ale odráží nebeskou logiku: Dám mu, co potřebuje. Zaslouží si těžký trest v podobě nikdy nekončící práce bez odpovídající odměny. Potřebuje ale lásku, péči, odpuštění a obnovu.
Tím, že nabízí rebelovi to, co si nezasloužil, otec v podobenství plně představuje nebeského Otce. Poskytovat lidem, co si nezaslouží, to nazývá Pavel milostí. Ježíš sice toto slovo nepoužil, ale nikdo by nedokázal plastičtěji vyobrazit jeho význam.
Nehodný syn je v jednom okamžiku zcela rehabilitován. „Rychle,“ volá otec radostně, „přineste ten nejlepší oděv.“ Ne nějaký starý oděv. Pro mého syna jen to nejlepší. „A dejte mu na ruku prsten,“ ten, který nese rodinnou pečeť a může tak otiskem do mokrého jílu zapečeťovat finanční a právní smlouvy – jednalo se vlastně o tehdejší rodinnou šekovou knížku a kreditní kartu v jednom. A na nohy mu nazujte boty, symbol svobodného člověka.
Ale to nejlepší teprve přichází: „Pojďme oslavovat tak jako nikdy. Zabijme tele vykrmené pro mimořádnou příležitost, pojďme do toho naplno. V tento výjimečný den bychom neměli ničím šetřit. Vždyť se mi vrátil syn.“
Taková je vůči nám milost našeho marnotratného Boha. Timothy Keller podotýká, že „marnotratný“ neznamená „rozmarný“, jak si řada lidí myslí, ale spíše „bezstarostně rozhazovačný“. Tak „otcovo přijetí kajícího se syna bylo vlastně bezstarostné; odmítl totiž synovi jeho hřích proti sobě počítat a žádat nějakou náhradu“. Jen to nejlepší pro mého „syna“.
A tak dochází k další oslavě, již třetí radostné oslavě u Lukáše 15. Získáváme dojem, že Bůh miluje oslavy a církevní společenství by mělo být tím nejradostnějším místem na světě.
Mohou být různé stupně svatosti, ale neexistují různé stupně odpuštění. V tom samém okamžiku, kdy odpovíme na volání Ducha svatého, abychom se navrátili k Otci, jsme plně a bez podmínek obnoveni do podoby Božích dětí. To je milost. A milost si zaslouží oslavu.
Zdroj: Otevřete oči fcb.
Žádné komentáře:
Okomentovat