DVA ÚHLY POHLEDU NA OSVÍCENÍ

 Zarathustra promluvil k lidu těmito slovy:

"Hlásám vám nadčlověka. Člověk je něco, co má být překonáno. Co jste vykonali, aby byl překonán?........... Nadčlověk je smysl země. ......... Kdysi duše s pohrdáním pohlížela na tělo a tenkrát to pohrdání bylo nejvyšší: chtěla mít tělo hubené, strašlivé, vyhladovělé. Tak doufala, že upláchne bohu a zemi. Tato duše byla ještě hubená, strašlivá a vyhladovělá a ukrutnost byla její rozkoší! Ale teď vy ještě, bratři moji, mi řekněte: cože říká vaše tělo o vaší duši? Není vaše duše chudobou a špínou a bídným pohodlím? Věru člověk je špinavým proudem. Jen ten, kdo je mořem, smí si troufat, že pojme do sebe špinavý proud a sám se nepokálí. Hleďte, hlásám vám nadčlověka: to je moře, v němž vaše velké pohrdání může zaniknout. Co největšího můžete zakusit? Hodinu velkého pohrdání. Hodinu, v níž se vám i vaše blaho zoškliví a stejně váš rozum i vaše ctnost.

Hodinu, v níž řeknete: "Co záleží na mém štěstí! Chudoba je to a špína a bídné pohodlí. Ale mé štěstí by mělo ospravedlnit sám život!"

Hodinu, v níž řeknete: "Co záleží na mém rozumu! Lační po vědění jako lev po své potravě? Chudoba je to a špína a bídné pohodlí!"

Hodinu, v níž řeknete: "Co záleží na mé ctnosti? Ještě mě nerozběsnila. Jak jsem sytý svého dobra a svého zla! To vše je chudoba a špína a bídné pohodlí"! 

Hodinu, v níž řeknete: "Co záleží na mé spravedlnosti! Nevidím, že bych byl uhlem a žárem. Kdo je však spravedlivý, je uhel a žár!"

Hodinu, v níž řeknete: "Co záleží na mém soucitu! Není soucit křížem, na nějž je přibíjen ten, kdo miluje lidi? Můj soucit však není ukřižováním!"

Mluvili jste již takto? Křičeli jste již takto? Ach, kéž bych vás někdy slyšel takto křičet! Nikoli váš hřích - vaše uskrovnění křičí k nebesům, vaše lakota i v hříchu ještě, ta křičí k nebesům! Kde je blesk, aby vás ošlehl svým jazykem? Kde šílenství, jímž byste měli být očkováni? Hleďte, hlásám vám nadčlověka. To je blesk, to šílenství!

Člověk je provaz natažený mezi zvířetem a nadčlověkem - provaz nad propastí. Nebezpečný přechod, nebezpečná chůze, nebezpečný pohled zpátky, nebezpečné zachvění, nebezpečná zastávka. Co je velkého na člověku, je to, že je mostem a ne účelem. Co lze milovat na člověku je to, že je přechodem a zánikem."

(Z knihy:  Tak pravil Zarathustra - Friedrich Nietzsche)

 -------------------------------------------------

Z mého úhlu pohledu představuje Nietzscheho "nadčlověk" osvícenou (probuzenou) mysl. A co je osvícení (probuzení)?

Podle Brandon Bays z knihy Svoboda:

Osvícení, jež hledáte, vás obklopuje, zaplavuje.

Září jako vaše Já.

Jakmile padnou veškeré představy o něm,

zůstane jenom čisté, nezatemněné vědomí...

Samo osvícení. Jste to vy.

Nechte hru své mysli tančit na vašem povrchu. Protože myšlenky, stejně jako vlny, vyrůstají z oceánu bytí, nejsou samotným oceánem. Namísto toho mohou jako vlny svobodně přicházet a svobodně odcházet: hlubina oceánu zůstává zcela neporušená dramaty života, která jí procházejí. Vy jste ten oceán - nekonečný oceán osvícení.

"To co přichází, a to, co odchází, není opravdové. Zůstaňte věrní tomu, co vždy zůstává - realitě: věčné přítomnosti, která nepřichází a neodchází."

Jediný rozdíl mezi člověkem, který je osvícený, a člověkem, který není osvícený, je víra: víra, že nejste osvícení, vám brání v prožitku nekonečné přítomnosti, jež je vždy tady. Jakmile si budete absolutně jistí, že osvícení je vždy tady, pak kamkoli se podíváte, tam bude: nemůžete se mu vyhnout. Osvícení není jednorázový prožitek nebo nějaké místo přistání, ale nekončící se otevření do nekonečna.

-------------------------------------------------

Pomíjivost lidského života z pohledu Nietzscheho je vyjádřena "hodinou velkého pohrdání" a člověk - špinavým proudem v moři. Pomíjivost z pohledu Brandon Bays - hrou myslí - myšlenek, které přicházejí a odcházejí - vlnou v oceánu.

Staňme se mořem.

Staňme se oceánem.

Přesáhněme sami sebe.

Autor: Monika Serafina Adamcová