VŮLE K ŽIVOTU

 "Člověk je bytost, která si zvykne na všechno." (Fjodor  Michajlovič Dostojevskij)

"Kdo nad jistými věcmi neztratí rozum, ten nemá co ztratit." (Gotthold Ephraim Lessing)

Pokud člověk najde smysl uprostřed utrpení, něco, co dává smysl jeho životu i uprostřed krizí a ve velmi limitujících situacích, může pak znovu najít vnitřní rovnováhu. Vždy, i v té nejextrémnější situaci, je v člověku prostor svobody. Nikdy člověk není, jak se říká, vydán napospas osudu: i když je radikálně omezen, může volit odpověď na svůj osud. Slovy samotného Frankla:

"Každý den a každá hodina v lágru dávaly tisíce příležitostí k vnitřnímu rozhodnutí, jež bylo rozhodnutím pro nebo proti propadnutí člověka těm okolním silám, které hrozily uloupit mu to nejvlastnější - jeho vnitřní svobodu - a svést ho k tomu, aby se zřekl své svobody a důstojnosti a stal se pouhým míčem na hraní, pouhým objektem vnějších podmínek a nechal se od nich proměnit v typického koncentráčníka."

(Ladislav Čumba - Z knihy: A přesto říci životu ano - Viktor E. Frankl)

Láska je to poslední a nejvyšší, k čemu se člověk může vzepnout. Chápu teď smysl toho nejvyššího, toho nejzazšího, čemu může dát výraz lidské myšlení, básnictví a víra: vykoupení skrze lásku a v lásce. Chápu, že člověk, i když mu už na tomto světě nezbývá vůbec nic, může být blažený, byť jen na okamžik, když se ve svém nejhlubším nitru odevzdá obrazu milovaného člověka. V té nejtragičtější situaci, do níž je člověk postaven, kdy se už nemůže realizovat tím, co dokáže, v situaci, v níž jeho jediný výkon spočívá v opravdovém utrpení, ryzím utrpení, v takové situaci je člověk schopen sám sebe naplnit láskyplným vnitřním patřením na obraz milovaného člověka, který nosí ve své duši. Láska se jen nepatrně zaměřuje na tělesnou existenci člověka, o to více je ve své největší hloubce zaměřena na duchovní existenci milovaného člověka.

"Přilož mne k svému srdci jak pečetidlo...

Neboť silnější než smrt je láska."

(Píseň písní 8.6)

I humor je zbraní duše v boji o přežití. Mimořádně pozitivní role humoru v lidském životě je známá. Humor pomáhá vytvářet odstup a dostat člověka nad situaci, byť i jen na pár vteřin. Je-li vůle k humoru coby pokus vidět věci v jakési komické perspektivě jakýmsi trikem, pak to ale je trik, který spadá do kategorie umění života. Že něco takového je možné i v koncentračním táboře, je dáno tím, že život v lágru je plný kontrastů, a předpokladem těchto kontrastních účinků je opět jistá relativita všeho utrpení. Obrazně se dá říci, že lidské utrpení se podobá plynnému skupenství: určité množství plynu napumpované do nějakého dutého prostoru, lhostejno zda velkého nebo malého, se v něm vždy rovnoměrně rozloží a zcela jej vyplní. Právě tak vyplní utrpení lidskou duši, vědomí člověka, lhostejno, zda jde o utrpení velké či malé. Z toho vyplývá, že právě "velikost" lidského utrpení je cosi naprosto relativního, a z toho dále vyplývá, že i něco samo o sobě nepatrného může způsobit mimořádně velikou radost.

 

Má-li život vůbec nějaký smysl, pak jej musí mít i utrpení. Protože utrpení k životu jaksi náleží - právě tak, jako k němu náleží osudovost a smrt. Teprve utrpení a smrt činí lidskou existenci úplnou.

"V životě tomu je tak jako u zubaře:

stále si myslíme, že to vlastní teprve přijde,

a mezitím je už po všem."

(Bismarck) 

Většina vězňů v koncentračním táboře si myslela, že všechny možnosti k uskutečnění sebe sama jsou ty tam, a ony spočívaly de facto právě v tom, jak člověk naloží se svým životem v lágru. Bude jen vegetovat jako tisíce vězňů, anebo jej promění ve vnitřní vítězství, jak se to podařilo nemnoha jedincům? 

"Kdo má ve svém životě nějaké proč, ten snese téměř každé jak."

(Friedrich Nietzsche)

Otázky na smysl života -  musíme učit sami sebe i ty, kteří si zoufají, že v žádném případě nejde o to, co my ještě očekáváme od života, jako spíše o to, co život očekává od nás. Život ve svém důsledku neznamená nic jiného než nést zodpovědnost za správné odpovědi na otázky života, za plnění úkolů, které před každého z nás život staví, za splnění požadavku přítomné hodiny. Tento požadavek a s ním i smysl existence se mění od člověka k člověku, okamžik od okamžiku.

Pokud konkrétní osud uloží člověku nějaké utrpení, pak bude muset tento člověk v tomto utrpení vidět úkol, a to úkol zcela jedinečný. Tváří v tvář tomuto utrpení bude muset proniknout k vědomí, že tu se svým trýznivým osudem stojí v celém kosmu jako neopakovatelná a jedinečná bytost. Nikdo mu jej  nemůže odejmout, nikdo jej nemůže místo něho protrpět. Avšak v tom, jak on sám, postižený tímto osudem, ponese toto utrpení, právě v tom spočívá jeho specifická možnost vykonat něco jedinečného.

(Z knihy: A přesto říci životu ano - Viktor E. Frankl)