HERCEM V DIVADLE HMOTY

 Většina lidí nevěří na bytosti, anděli, skřítky, mistry, mimozemský život, či na to, že i planeta je vědomou bytostí. Dokonce mnozí nevěří ani na krásu této planety, na dobré lidi, počestné úmysly a lásku či štěstí. To co na první pohled není vidět, to není důkazem pro to, že to neexistuje, rozhodně je to ale důkazem pro naivní a povrchové bádání bez hloubky. Je to přístup mnoha pohodlných lidí, jež si sami nevědí poradit se sebou samým, se sebou sama. Nepřišel jsem se záměrem psát z toho nějaké drama, sám nevím, co vytvořím. 

Úvod zde není ukázkou toho, o čem text bude, ačkoliv by se to tak letmým pohledem mohlo zdát. Naopak to bude o tom, co každý může znát. Nevím, jestli se to bude rýmovat, ani báseň to být nemá, jsou to "náhodně" vybraná slova, se záměrem vyobrazení zla, jež tuto zemi ovládla. Zlo zná každý, ovšem každý jinak, kolik lidí o něm přemýšlí, tolik podob zlo dostává. Každý jinak by o něm mluvil a ačkoliv na mnohém by se lidé schodli, tak i zde by udělali mnoho táborů "s rádoby nejlepším vyjádřením", což by bylo dalším zlem v podobě odmítání pohledu na zlo těch dalších lidí. Přesně to je zde záměrem, tak to chodí - ani si nevšimnete a už svou arogancí a přehlížením odmítáte další pohledy a možnosti. Lidé se sami připravují o svá poznání - o lásku i o štěstí.

Ze všeho si lze vzít ponaučení a každý má právo na názor, na svůj úhel pohledu a pokud jej nechápeme, proč jej posuzovat? Kdo dal nám právo, psát vole nebo krávo? Jak primitivní počin od těch, co druhé nechápou, co sami tápou a bloudí v lese, jež byl jim předložen ke kolektivnímu bloudění. Nerozumět a soudit druhé není empatické, rozumné, vyspělé a přesto to dělá téměř každý! Může to vypadat, že náš svět je doslova přeplněn nevyspělými lidmi, jež si navzájem nerozumí a hádají se jako malé děti.

Zde je třeba se ohradit, neboť pohled na stádo volů a krav nikomu nic nepřináší. Kdo tak vidí druhé, sám se dobytkem stává. Ponaučením může být už jen to, jak to u sebe nechceme a na čem zapracovat, každá touha nadávat je projev další nadřazenosti, zlosti či arogance. Stačí odejít s vědomím, že nechceme trávit čas nadáváním, to nepřináší změnu a řešení. Je to jen primitivní projev ega hodný primátů, dalším jejich krokem je bití se do prsou a následný boj opic, čím se od nich člověk liší, když tak činí? Snad ne v tom, že svou agresi umí slovy vyjádřit?

Když nadáte volovi, můžete si být jisti, že vám to vrátí. Pokud se hádáte dál, můžete si být jisti, že už utváříte stádo volů, neboli že už jsou volové dva. Pokud vůl po vyslechnutí agrese nereaguje a v klidu odchází, je dost pravděpodobné, že volem není, neb pravý vůl vidí jako dobytek. Vidí voly a krávy všude kolem, ale na sebe se nepodívá, těžko se mu tedy přichází na realitu, v které je hlavním volem především on sám. Tato realita v jeho hlavě prostě neexistuje a není tedy třeba se mu snažit jeho vizi vyvrátit, běžně se v ní o to více utvrdí a vyvolá zbytečnou scénu s vlnou negací.

Lidé by si museli dovolit sáhnout na své Já, aby takovou realitu mohli unést. Dovolit si přiznat své nedostatky. Dovolit si být zranitelní, upřímní a s ochotou zapracovat na sobě. Lidé jsou však líní, bojí se změn a svých nedostatků, myslí si, že jejich póza nezranitelnosti a síly je také silnými a nezranitelnými udělá. Je jeden z mýtů, zakrýt se před světem a nastavit masku dokonalosti. Právě to je naopak dělá stále nešťastnými, nečestnými a nespokojenými, neboť pokud jsme dokonalý a svět není v pořádku, dojdeme k přesvědčení, že i přes naši dokonalost jsou nedokonalí všichni kolem nás a to je opět frustrující! Je mnoho podob iluzí.

Je zde tolik rolí obětí a agresorů, tolik her hodných medailí za vystoupení na jevišti plném herců, jež se tváří na oko důležitě a vážně, ačkoliv jsou důležití stejně jako ležící lejno v trávě. Nebo tolik zničených a brečících lidí, jež udělali z života hotovou tragédii a dokonce si v ní nevědomě libují a pobízejí život samotný, aby jim nabídl ještě větší tragédii k zhroucení se, místo toho aby se konečně na nohy postavili a převzali zodpovědnost. Každý herec by si zasloužil rovnou několik sošek zlatých lvů, kdy očekávají od druhých politování, či potlesk. Uznání, či pohrdání. Vděk, či samozřejmost. Slzy nebo smích. Závislost nebo svobodu. Důraz nebo něžnost. K tomu si přidej vše, co tě jen napadne.

Pak prosím pochop, že tě nenapadlo téměř nic, neboť co člověk, to unikát vyžadující od sebe i druhých mnohé tyto hodnoty promíchané v různých podobách a v různé míře podle situace a podle přihlížejících diváků na scéně života, kde se i dotyčným stává svým vlastním divákem, agresorem a obětí uvnitř sebe sama. Dost možná kdyby to takový herec prozřel, začal by nad sebou brečet a nebo se smát.. ale to by byl opět v poutech her s manipulačním charakterem a ani tak by to nemuselo být, to záleží na tom, jak by se smál a jak by brečel, možná by dokázal brečet a smát se zarás s pokorou, nadhledem a pochopením sebe sama.

Měl jsem představu, že budu psát o zlu a jak do těch her nezapadnout. Z části jsem to nastínil, nastínil jsem grotesku života, v níž žije většina lidí, mám však i dobrou zprávu. Lidé se pomalu ale jistě začínají smát na sebou sama, začínají také brečet nad sebou sama a uvědomovat si to celé divadlo. Mnozí po tomto zjištění dokonce i přestávají hrát a začínají žít již bez her! Jaká to krásná možnost transformace a učení se, kdy svět kolem nás je zábavným matrixem a co bylo důležité se často nepodstatným stává a obyčejné věci nás začínají fascinovat 💚🍀 Rád vzpomínám na okamžik, kdy jsem zničeho nic jakoby viděl poprvé! 

Jak zfetovaný jsem sledoval svět před sebou, poprvé jsem viděl stromy a slunce, jež prosvítalo. Slyšel jsem ptáky, cítil vzduch v plicích i jako vánek, jež proháněl se kolem. Šel jsem s tenisovým batohem na zádech na trénink a najednou se zastavil a se mnou se zastavil celý svět! Tak významná chvíle.. ani se mi nechtělo odejít, stál jsem, zíral kolem na ten svět a kolem se míhali lidé. Vůbec si těch krás nevšímali, viděl jsem je jediný, ale v té chvíli mi to nevadilo. Já byl naprosto pohlcený okamžikem na to, abych řešil druhé.. abych řešil, že mě obchází a já vypadám divně. Až jsem se dal znovu do pohybu, zjistil jsem, že ten svět jde se mnou, že jsem jeho nedílnou součástí.

Tak se dal jednou z ničeho nic celý ten svět kolem do pohybu, jakobych předtím ani nežil. Zázrak se rozlil skrz mě všude kolem! Bylo to nádherné, chápal jsem, že lidé kolem mě to zrovna nevidí, že je to nepředatelné a že mě nepochopí. Nicméně už jsem se nemohl vrátit do toho běžného vnímaného světa většinovou společností! Nebylo to možné a ani bych to nechtěl. Stal jsem se závislým na té droze života, raději být brán jako nemocný či blázen, než žít jako dřív. Tolik barev, tónů, zvuků, pocitů.. je neuvěřitelné, že jsem to dřív neviděl, také bych koukal jako blázen na někoho, kdo by mi takový příběh pověděl. Byl by to pro mě jen další blázen a další vůl a vůbec by mi nedocházelo, že volem a bláznem jsem já sám. Proto se u mně rozvíjí více a více pochopení pro ty, jež to nevidí a zatím vidět nemohou.

S láskou k životu třeba i blázen, vůl a magor -> Matouš Svoboda 💚🍀

PS: Nazvi mě jakkoliv, můj pohled na svět se tím nezmění. Nežiji v již tom hlubokém lese zla jako dřív, přestože ten hluboký les mě tak jistojistě uvidí.. 🙏☯️🙏🏿

Autor: Matouš Svoboda Ektara

ANDĚLÉ SMRTI

Rok se s rokem sešel, a já znovu ve své mysli přemítám o smrti. Opět jsem před ní postavena, před její skutečnost, její blízkost, její surovost, její milost. Přesně po roce mě život vrací zpět na stejné místo, abych se s ní znovu tváří v tvář setkala.

Sedím u lůžka v Hospicu Svaté Zdislavy, tentokrát u mého umírajícího tatínka. Dívám se oknem ven a vidím padat déšť. Občas nějaká kapka jemně ozdobí okno. Po tváři mě stékají slzy, jako ty kapky deště, které stékají po okně. Rozjímám nad životem a smrtí a nechávám mnou procházet svůj smutek - nebráním se mu. Je letní den, ale pohled z okna na mě působí smutně a ponuře, jako by příroda sdílela můj smutek a utěšovala mě.

"Andělé smrti" - přišla mě myšlenka. Ano - vnímám lidi, kteří pracují v Hospicu jako "andělé smrti". V tom nejkrásnějším významu těchto slov. Duše, které slouží svojí láskyplnou péčí a pomocí umírajícím při jejich přechodu z hmotného světa tam, odkud každá duše vzešla. 

Říká se, že umírání je hrozné. Já mám na to jiný úhel pohledu. To rození je strašné, kdy přicházíme na tento svět z "ráje" - našeho domova, uvězníme naše duše do těl, a zapomeneme odkud jsme přišli, proč jsme sem přišli a kam směřujeme.

Oproti tomu tělesná smrt - znamená návrat duše domů zpět ke svému Stvořiteli. Opět si vzpomenout na vše, na veškerý vývoj, kterým my jako duše procházíme, a být zase v jednotě a lásce s naším Stvořitelem.

DĚKUJI VÁM ANDĚLÉ

Autor: Monika Serafina Adamcová
26. 6. 2018

(Tatínek zemřel 29. 6. 2018 v 4:30 hod ráno).

SETKÁVÁNÍ S DUŠÍ

  lidská duše - něco tajemného, neuchopitelného, Božského

Sedím u lůžka vedle svého umírajícího manžela, držím ho za ruku, hladím po hlavě a dívám se oknem ven. Vidím krásný vzrostlý strom a listí třepotající se v lehkém vánku. Vidím sluncem prozářené modré nebe a na něm plout bílé mraky. Rozjímám o tom všem, o pomíjivosti všeho stvoření a lidského života. Vedle mě odchází lidská duše. Pozvolna opouští tento svět, a já pláču. Pláču nad touto pomíjivostí. Cítím bolest svého srdce a velmi smutnou duši. Cítím ale také Boží lásku a krásu nad tím vším. Uvědomuji si přirozenost lidského života a prožívám hlubokou pokoru.

Přestávám být vlnkou na moři, a stávám se oceánem. Rozlévá se ve mě hluboký vnitřní klid a mír. Smiřuji se s během života, s jeho projevy ve všech jeho podobách a odevzdávám svoji duši Bohu. Už po tolikáté ... znovu a znovu, když mě okolnosti prožívání života přimějí stát se zase vlnkou na moři, a já se zmítám v bouři. Nacházím opět sebe sama, ztišuji se a prožívám si svůj smutek. S láskou ho k sobě přivinuji a nechám ho, aby se vyplakal. Dívám se na něj a utěšuji ho. Jsem.

Setkání se smrtí patří mezi chvíle, kdy si obzvláště silně uvědomujeme, že nejsme jenom tělo ale, že jsme něco víc, že jsme také duše. V okamžicích smrti každý hledá Boha. Máme to zakořeněné hluboko v našich srdcích.

Duše, jak ji vnímám já, je mojí věčnou podstatou v tomto těle, mostem mezi Duchem a tělem. Věčností - uprostřed smrtelnosti. Smrt mého prvního manžela hluboko zasáhla moji duši. Posvátnost okamžiku přechodu duše z tělesnosti zpět do věčnosti a nekonečnosti.

Emoce otvírají bránu k duši - radost, smutek, bolest, zloba, pokora, vděčnost, dojetí, láska, tam všude se setkávám s mojí duší. Duše ke mě mluví přes pocity těla. Vnímám ji a naslouchám jí. Každá duše má svůj záměr a cíl. Dobré pocity znamenají, že je duše spokojená a já konám v souladu s ní. Špatné pocity vyjadřují její nespokojenost a nesoulad s tělem. Upozorňují mě, že jednám proti jejímu záměru a cíli.

Další branou k duši a mocným lékem na trápení duše je hudba. Hudba - je dar z nebes, jak tvrdí nejstarší báje a mýty mnoha kultur.  Četba knih - jak řekl André Maurois: "Četba dobré knihy je ustavičný dialog, při kterém nás kniha oslovuje a naše duše odpovídá."   Tvoření  - při něm nalézám sebe sama, vnitřní svět ticha - svou duši. Samota - v samotě nacházím klid a vnitřní rovnováhu. Každý den potřebuji pár okamžiků, kdy se zastavím, nic nedělám a o ničem nepřemýšlím. V takových chvílích si lehnu do ložnice na postel, uvolním své tělo a dívám se oknem ven. Pozoruji stromy a oblohu, jejich měnící se tvář, poslouchám různé zvuky a při tom rozjímám. V těchto chvílích se moje duše sytí a odpočívá, dodávám jí energii, aby potom ona mohla dodávat energii mě. V každém přítomném okamžiku, když si uvědomuji "tady a teď" je moje duše se mnou.

Ráda hovořím se svojí duší. Moje osobnost (ego) a má duše jsou přátelé. Dobří spojenci na tomto světě. Když cítím, že prožívá smutek, zeptám se jí, zda ji mohu nějak potěšit? Někdy ano, někdy ne, tak ji nechám prožít si svůj smutek. Raduji se z její radosti. Když je nespokojená, hledám, co by ji uspokojilo.

Nejvíce se moje duše sytí, když dávám lásku v jakékoli podobě. Když se nezaměřuji na sebe a své potřeby, ale na druhého člověka nebo jiné stvoření - například zvíře nebo rostliny. Dávat bezpodmínečnou lásku, pozornost a péči druhým, to je smyslem mého života a záměrem mojí duše.

Otevřete bránu ke své duši.

"Člověk nikdy nesmí přestat snít.
Sen je potravou duše, tak jako jídlo je potravou těla."

(Paulo Coelho) 

"Každá duše, stejně jako říčka a rostlina potřebuje cosi jako déšť:

naději, víru, důvod k životu. Když je nemá, všecko v té duši zmírá,

i když tělo ještě přežívá; a lidé budou moci říkat: 
"Tady v tom těle býval kdysi člověk."

 (Paulo Coelho)

Dovětek: Dříve jsem si často kladla otázku: "Kdo jsem?" Již se neptám. Jak kdosi řekl:

"Jsem, kdo jsem, a to stačí k tomu, abych byl."

Autor: Monika Serafina Adamcová

K napsání této úvahy mě inspirovala Kniha nejen o duši (Robert Fulghum), která je sborníkem úvah nejuznávanějších amerických autorů zabývajících se psychikou člověka a inspirující četbou k pečlivému průzkumu hlubin vlastního nitra, abychom lépe pochopili svou duši a díky moudrosti v ní našli naplnění vlastního života.

UZDRAVENÍ SRDCE MUŽE

  Byli jsme stvořeni jeden pro druhého ne jeden proti druhému.

"I řekl Bůh: "Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby (...)."
Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, 
jako muže a ženu je stvořil." (Gn 1,26-27)

Můj úhel pohledu na uzdravení srdce muže a znovuobnovení jeho síly je takový, že muži se nemohou změnit, pokud se v první řadě nezměníme my jako ženy, neprobudíme se z letargie a rezignace, do které jsme vůči nim upadly, díky jejich selhání oproti Božímu záměru stvoření muže.

Dávejme mužům svoji podporu a lásku, věřme jim a chvalme je, ať se mohou uzdravit. Potom se mohou prostřednictvím mužů uzdravit i naše zraněná srdce. Jejich láska a navrácená síla nám v tom pomohou.

Naší jakkoliv projevenou nedůvěrou nebo pochybnostmi jim v jejich boji znovu získat zpět svoji sílu a uzdravit své srdce nepomůžeme. Važme každé slovo a hodnocení namířené proti nim. Každou myšlenku i řeč našeho těla. Projevená nedůvěra a pochybnosti by mohly u muže způsobit, že si přestane věřit a předčasně vzdá svůj boj.

Milé ženy, je to především v našem vlastním zájmu, aby se muži opět stali MUŽI, a tím jsme se i my ženy mohly stát takovými ženami, jak Bůh při svém stvoření zamýšlel. Potom se naše společná cesta životem stane tancem lásky a harmonií našich těl a duší.

Úvaha nad příspěvky: Srdce muže 1 - 3. část

Autor: Monika Serafina Adamcová

PROČ NEJSME VŠICHNI BOHATÍ?

Je to jednoduché. Asi děláme něco špatně. 

 V poslední době často slýcháme z různých stran věty typu:

"Všechno, co se vám děje, je produktem vašeho myšlení. Všechny události vašeho života jsou zrcadlovým obrazem vašich myšlenek. Nebo: Všechno v životě je otázka postoje. Život je přesně takový, za jaký ho považujete. Chcete-li tedy změnit svůj život, musíte začít tím, že změníte své myšlení."

Když je to tak jednoduché, proč tedy nejsme všichni šťastní a bohatí? Kde děláme chybu? V čem? Z mého úhlu pohledu je to tak, že jsme zapomněli a neumíme snít. Že nás to už jako malé děti odnaučili. Dokonce nám to zakazovali jako něco pro tento svět nežádoucího. A my se to teď musíme znovu naučit. Jestli chceme změnit svoje myšlenky, budeme se muset stát opět snílky, jinak skončíme jako království Fantazie ve filmu Nekonečný příběh, ve kterém neuměl malý Bastien snít, a proto se království Fantazie řítilo do záhuby a rozpadalo se. My jsme také součástí takového Nekonečného příběhu jako malý Bastien. I naše životy jsou na tom stejně jako království Fantazie. Říše Fantazie je součástí každého z nás. Přežití světa Fantazie a skutečného světa je na sobě závislé.

Jak většina z nás žije? Kolik z nás je s životem, který žije spokojeno? Stačí se rozhlédnout kolem sebe a hned víme, na čem jsme. Jestli je pravda, že vnější svět je odrazem našeho vnitřního světa, tak to ten náš vnitřní svět za moc nestojí.

Chtěla bych s tím něco udělat. A co jiného než se tedy obrátit do sebe a začít tam. Když to udělá každý člověk, tak jsme schopni změnit celý svět. Máte také dost svých omezení a nedostatků? Já rozhodně ano. A tak jsem jim řekla dost již před sedmi lety, jak jsem napsala ve svém prvním příspěvku "Dobro a zlo". Od té doby se můj život stále zlepšuje.  

Nesmíte se bát rozšířit své duševní hranice.

Učme se znovu snít. Pro začátek o něčem malém - dosažitelném. Představme si, že to o čem sníme, už máme a nebojme se tuto představu procítit a radovat se z ní. Nepřipouštějte si v mysli, že by tomu mohlo být jinak. Zažeňte zlé myšlenky. Věřte síle své mysli a vytrvejte. Děkujte za to, že už to máte, i když to ještě nevidíte. Nejde o to, jestli se vám vaše představa splní, ale o to kdy se splní. Vaše představy se zhmotňují.

Nebojte se snít.

Úvaha nad příspěvkem: Muž, který chtěl být bohatý
Autor: Monika Serafina Adamcová

MILOSRDNÉ SLZY

 Jak napsal Augustin ve svém Vyznání:

"Slzy ... tekly proudem, a já jsem je nechal, aby si tekly po svém,

a měl jsem je za podušku pro své srdce. Na nich spočinulo."

Chce se mě plakat, když čtu citát od Augustina. Vidím před sebou svého umírajícího manžela, jak leží těžce nemocný v Hospicu a čeká, až přijde smrt. Občas mu po tváři tekly slzy. Na to mě říkal: "Mámo, já nebrečím, to se mě jen tak něco mokrého koulí po tváři." Jeho duše se čistila a osvobozovala, aby mohla nalézt klid.

Kdyby nebylo slz, tak by nám mohlo samou bolestí puknout srdce. Jsou tak milosrdné. Je to velký dar od Boha pro nás lidstvo. Zbavují nás bolestí srdce, očišťují naše tělo a osvobozují naši duši.

Nebojme se plakat, nestyďme se za slzy. Jsou drahocenným lékem. Buďme za ně Bohu vděční.

Úvaha nad příspěvkem: Pláč a slzy
Autor: Monika Serafina Adamcová